Jájin deník z Balkán tripu

Zkušenosti a zážitky z cest, lezeckých akcí, cyklistických a turistických výletů.

Moderátoři: Hus, Hurvajz, Eva, Martin, Fenek, Chumy

Jájin deník z Balkán tripu

Příspěvekod Hus » 20 čer 2011, 18:19

Náčelník Ali Paša a jeho odporný harém na cestách
zapsala Jája Stříteská

1. den: Ljubljana – Zagreb – Banja Luka – Jajce - Sarajevo

Dlouho očekávaný plán se začal uskutečňovat podle původního návrhu 4. 5. kolem 9.00, kdy se vypůjčené auto značky Renault Mégane SW vydalo z Lublaně směr Záhřeb. Bylo řádně naplněné 4 slečnami a jedním Náčelníkem a mimo to ještě karimatkami, spacáky, stany, ešusy, vařiči, plavkami, čepicemi a tak dál. Výpravy se zúčastnili: Honza ve funkci náčelníka a řidiče, Míša – řidička, Jája – kronikářka, Anička – lékárnice a Domča- spolehlivá pokladnice.

Obrázek

Za zvuku několika CD, která se budou omílat místy k hudebnímu nesnesení se nás 5 ljubljanských srajcí vydalo vstříc Balkánu, protože Slovinsko není typicky balkánskou zemí, jak si zpětně ještě hlouběji uvědomíme. Chorvatsko se nám v prvním směru naší pouti stalo pouze bránou do Bosny a Hercegoviny (BaH). Srbští celníci – ostří chlapi – pouští hrůzu, ale nakonec i nás Lublančany, které tu nikdo nemusí, pustí do své země. BaH hned po svém vyčlenění z Jugoslávie (1992) spadla do občanské války. Už je patnáct let po jejím konci, jsme zvědaví kolik z ní je na její tváři ještě patrné. Bosna je země poměrně málo zalidněná (66 obyv. na km2), ale zato povětšinou krásně hornatá a lesnatá. Naším prvním cílem se stalo hlavní město Republiky srbské – Banja Luka, druhé největší město BaH, zasazené do hornaté krajiny, která ale patří k těm bohatším díky úrodné nížině. Cestou do města se naše představy o Balkánu rázem plnily: toulaví psi, odpadky, žádné chodníky, špatné značení cest, 0 km dálnic, občas prostřílené, zničené domy a reklamy s nápisy psanými latinkou i cyrilicí. :shh: Děti se tu kvůli tomu učí ve škole obě abecedy.

Banja Luka by jistě nevyhrála v soutěži krásy mezi městy, je to poměrně nevzhledná zanedbaná stará dáma, ale takových důchodkyň na našem výletě ještě pár bude. Banja Luka je centrem federativní republiky s převahou Srbů, tedy pravoslavných chrámů, tedy kopule, vitráže, svíce, ikony, vzdělanost, tradice, mystika. Mimo kulturního zážitku z místní katedrály, jsme zakusili i bosenskou mastnotu, když jsme si dali pravý bosenský burek - jeho lublaňská varianta je v tomto směru mnohem ošizenější.

Nás „pár přátel na cestách o jara do zimy“ se potom dál ubíralo směrem na Jajce, na město na vodopádech. Turismus je tu v plenkách, to je jasné. Otázkou je, jestli je to válkou nebo leností. Asi obojím. Největší atrakcí města jsou vodopády, nad nimiž vyrostla benzínka a pod nimiž se staví patrně nevzhledná hydroelektrárna, zajímavá kombinace přírody a užitého umění. Město Jajce objímá kopec hradem, o kterém se můžete mimo jiné dočíst, že je komukoli zakázáno ho znárodnit. Mají tu s tím asi špatné zkušenosti. Od našeho původního plánu jsme tedy museli upustit, smutně jsme se odebrali si aspoň ještě prohlédnout místní mešity, byli jsme totiž už mimo dosah srbského pravoslaví. V Jajci měli mešity jak pro muže, tak jednu malou škaredou pro ženy. Jako jakási sportovně adrenalinová nálepka se kolem nás záhy prohnal kluk na kole bez brzd, který po hrubě dlážděné cestě se sklonem 12% jel dolů – no jistá smrt – kdyby ovšem nebrzdil notně ochozenou podrážkou. Prostě jel dolů a jedním chodidlem dřel zadní kolo, dole na silnici vysmykl parádní hodiny. Chtělo by to ještě úklonu a náš potlesk, ale to už byl pryč.

Obrázek

Dál, dál krásnou hornatou jarně zelenou krajinou, je lesnatá, keřnatá, chundelatá, divoká. Místo květů je tu spíš možno pozorovat odpadky nebo zajímavé tvary vystřílené do fasád, ale taky zahrádky. Lidi si tu pěstují kde co, živí se tu sami. Taky je tu spousta hřbitůvků, jsou to malé skupinky většinou bělavých vápencových hranolů tu a tam rozesetých po svazích, jednou uprostřed vesnice, jednou na kraji, jindy oboje nebo jen v přírodě. Kde bylo zrovna potřeba.
Hlavní město Sarajevo nás uvítalo navečer. V hostelu Náčelník na zmateném studentíkovi vyhádal nižší cenu za nocleh a tím započal tradici. Poté, co vyšla najevo naše československá identita, na nás byli ještě hodnější, inu Slovince tu nemají rádi. Poté na chvíli vyrážíme nasát atmosféru večerních uliček, dáváme si pizzu a jde se spát.

Obrázek

2. den: Sarajevo – Tjentište

Od Sarajeva jsme nečekali, že bude krásné a upravené, a tak nás moc nezklamalo. Tohle město je o trošku lidnatější než Lublaň (300 000 obyv.), ale to je asi to první a poslední, čím se jí blíží. Když přijede turista do cizího města, většinou hledá, co je v něm krásné. Na Sarajevo by se proto mohl dívat jako na místo, kde se prohání spousta psů a koček, válejí se odpadky a chátrají prostřílené budovy. Nebo taky jako na místo střetu kultur. Je tu velmi silně patrný vliv osmanských dob. Náčelník si tu například na hlavní tržnici jménem Baščaršija zakoupil hroudu pravé turecké chalvy, proplétali jsme se uličkami, kde visí turecké koberce a stojí nádoby, o které jsme se báli otřít, aby z nich nevyletěl džin. Kolem nás procházeli zahalené ženy a voněla káva. Muslimská kultura se tu snoubí s křesťanskou, a to se západní i východní. Ne nadarmo se Sarajevo v dobách své jugoslávské slávy přezdívalo evropský Jeruzalém.

Obrázek

Katolická katedrála nejsvětějšího srdce Ježíšova stojí na hlavní Ferdinandově třídě a pravoslavný chrám o kousek dál, oba se opravují, hodně utrpěly nedávným bombardováním. Synagoga stojí dál od centra, kterým je Titova třída, stojí až za řekou. Ale mešity suveréně převažují. Ještě před obléháním Sarajeva (1992 – 1995) jugoslávskou (srbskou) armádou zde byly muslimské a obě křesťanská náboženství zastoupeny rovnoměrně, teď je tu převaha muslimů a pravoslavných nejméně. Ještě tu stojí jeden svatostánek - pro jiné vyznání. Zimní olympijský stadion, kde se konaly hry v roce 1984, na který se lze podívat jen zvenku, o Olympiádě tu vypovídají jen kruhy.

Bylo by třeba ještě něco zmínit o místním krutě mastném jídle, které jsme na vlastní žaludky pocítili. Burekžnice jsou tu na každém rohu, ale olejem se tu nešetří ani na pizze. Čevapčiči tolik oleje nevsáklo, ale kdyby mohlo, určitě by to udělalo.

Obrázek

Co se týče celkového vzhledu města, o krásu na pohled tu prostě nejde. Sarajevo v sobě má jakési drsné kouzlo. Je to místo obležené horami, odkud sem lítala munice, taky proto je na každém svahu a v kdejakém parku hřbitov nebo památník obětem války. Stáli jsme taky na místě, kde „nám zabili Ferdinanda“. Ale na druhou stranu jsme pozorovali místní postarší pány, jak se zaujetím hrají šachy na obarvených dlážkách na náměstí. Jako by nebyl pracovní den dopoledne. Zvláštní pohnuté vzpomínky si odneslo i naše auto, které utrpělo první šrám. Taky mu trochu zatrnulo, když při výjezdu z města kroužilo po kruháči, skrz který vedly koleje se šalinami. Naštěstí žádná tramvaj nejela, takže se žádná blokáda kruhového objezdu za zvuku klaksonů nekonala. Po této zarážející skutečnosti ho už jistě moc nepřekvapilo, že když Sarajevčan radí, ať jedeme „pravo“, měli bysme jet rovně.

Obrázek

Kolem čtvrté odpolední hurá do NP Sutjeska, ven z nejmuslimštějšího z hlavních evropských měst. Tjentište je vesnice roztahaná po kopcích, ani místní přesně nevědí, které domy do ní ještě patří a které ne. Jsou tam i hotely, které zřejmě fungují a kemp, kde jsme chtěli rozbít tábor, ale kromě pařezu, kterým jsme si odřeli auto pro změnu zespodu a dvou dobrodružných cyklistů a starého psa jsme nenašli nic. Nu což, Náčelník přivázal uvolněné hadičky provázkem zpátky k podvozku a vrátili jsme se do hospody, kde nám před pár chvílemi slíbili, že si můžeme gratis postavit stany na zahradě. Ochotní místňáci nám kosou vysekali místo na spaní ve zvlhlé trávě. Paní domácí jsme udělali radost a objednali jsme u ní polívku a Sarajevsko pivo a šli jsme na kutě.

3. den: Tjentište, NP Sutjeska

Ráno nás vzbudil štěkot rozjíveného psa, o kterém jsme záhy zjistili, že oznamoval, že nám zrovna jde o boty. Pod rouškou husté mlhy se totiž přikradl a ukradl ze stanu, co se dalo.
Naše auto nás pak odvezlo do hor NP Sutjeska, kde jsme až na pana vrátného, jehož náplň zaměstnání se zřejmě skládá pouze ze zvedání závory, a na lesáky nepotkali živou duši. Tenhle kraj zatím není příliš objeven, i když naše paní domácí říkala, že sem v létě pár turistů zavítá. My jsme tam byli sami. Stoupali jsme po makadamu pralesem zvaným Peručica, nepotkali jsme žádné turistické cesty, jen rozcestník, který nás navedl na vyhlídku na překrásné panoráma bosenských zalesněných hor, kde se nad 100metrovým vodopádem Skakavac vznášel vzácný orel skalní. Na to ze své 2365 metrové výšky dohlížel zasněžený Maglič, nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny, a také Zelengora a Volunjak. Kam oko dohlédlo jen lesy, žádné chaty, vsi, cesty, nic. Mohutné borovice tu jistě ještě pamatovaly turecké vojny. Krátká epizoda v jejich životě, kterou byla existence Jugoslávie, se jim možná ještě nedonesla, tak jsme jim s tím nepletli hlavu, i když možná i tady něco slyšeli o válce.

Obrázek

Součástí dopoledního programu byl také hovor s půjčovnou našeho auta. Pojistili jsme se řádně, takže Náčelník mohl směle jmenovat přední blatník „.and also…“ podvozek. Všechno „v redu“, mohli jsme dál.
Odpoledne jsme v základním táboře vyčkávali Dražka – kluka, který nám slíbil, že nás vyveze do kopců na druhé straně údolí, jelikož naše auto by ani přes ubroušení nízkého podvozku pařezem nemohlo vyjet tam, kam dokázal dojet Dražko se svým džípem ze 70. let. Nutno podotknout, že by pravděpodobně nikdo nedojel tam, kam Dražko, jak jsme během jízdy pochopili, když jsme několikrát pohlíželi do tváře smrti. Něco jako Rallye Dakar. Krásně zelení jsme vystoupili v části pohoří, které se nazývá Zelengora. Když jsme se dosyta vynadívali na ledovcové jezero s chatou, byly jsme dovezeni ještě k výš na planinu, proti které je Veliká planina v Kamniških Alpah úplný břídil. Tam bylo taky jezero, taky odráželo blankyt nebe a skalisté hory pod ním.

Obrázek

Na koupání nebylo, jelikož na jedné straně do něho ještě utával sníh, ale čolci, ropuchy a bruslařky v něm neohroženě rejdili. Když jsme se u jezera dostatečně vyblbli, vyrazili jsme společně s Dražkem, který se během válení u jezera přeměnil z řidiče na horského vůdce, na vrcholek hory, která nám bránila ve výhledu na Sutjesku, jmenovala se Kozí uši (asi 1800 m n.m.). Výhled nám však poskytla úžasný. Slovo „úžasné“ jsme však před Dražkem neříkali, jelikož to v srbštině znamená „strašné“. Po dobrodružném návratu dolů do náručí paní domácí jsme v pokusech o rozhovor s ní postupně upouštěli od slovinštiny a mluvili spíš česky, protože se zdála víc podobná, ale museli jsme být ostražití.

Obrázek

Ještě k paní-slečně domácí. Byla to dáma ve středních letech, pěkně rostlá, hodná, zajištěná, od rány. Všichni štamgasti s ní radši byli zadobře. Mimo řadových zákazníků byla obklopena kruhem důvěrnějších přátel, kteří jí pomáhali s chodem hospody, atd. O Dražkovi jsme si nejdřív mysleli, že je její syn, ale on se nazval jejím kamarádem. Mezi dalšími jí podléhajícími muži zjevně její manžel nebyl…inu pěkná protiváha polygamního islámu.


4. den: Tjentište – Foča – Pivsko jezero- Pivski monastir- Etno selo - Žabljak

Hned ráno jsme se rozloučili se se slečnou domácí a vyrazili směr Montenegro alias Černá hora. Inu, měli jsme strach, aby nám tahle místní kurtizána neošálila i Náčelníka. Z hraničního města Foča jsme jeli po makadamové úzké silničce, jakožto po hlavním tahu na Černou Horu. Pomalu kvůli kravám, potkávali samé lublaňské srajce (pracovní označení pro Lublaňce) ve škodovkách, jen my Čechoslováci se skrýváme pod hávem francouzské značky. Zaplatili jsme 10 € za zelenou daň ani jsme nemrkli a hurá do nejmenší ze slovanských zemí.
Když se řeklo Montenegro, představila jsem si hornatou zemi, kde se pase dobytek a fouká vítr, která je nepřístupná, Bohem zapomenutá. Leč není tomu tak. Hned za hranicí naše auto najelo na kvalitní silnici a až na vyslovené výjimky z ní nesjelo za celou dobu trávenou v této krásné zemi. Myslela jsem si, že tu probíhá málem ještě směnný obchod, a my jsme tu platili eurem. Budiž tedy, ale za jedno euro si tu budu moct zřídit hotel…není tomu tak, ceny skoro stejné jako ve Slovinsku.

K našemu cíli jsem se „peljali“ podél řeky Piva. Byla sice plná jen vody, ale zato náramně „lepá“. Voda neměla slovinskou barvu vypuštěné pračky. Tady na barvě nešetřili, byla obarvená rovnou modrou skalicí – řeka Piva barvy blankytu. Piva se zakusovala do hor s řádnou vehemencí, vytvořila pořádný kaňon.V jejím snažení ji ale dost zbrzdí veliká přehrada, úctyhodné vodní dílo. Ta přehrada je obrovská.

Obrázek

Objížděli jsme ji, často skrz tunely bez osvětlení, to je takový místní manýr. Jen ty nejdelší tunely jsou osvětlené. Místy na nás nad útesy shlížel zasněžený Maglič, ale Černá Hora má ještě vyšší nejvyšší horu - Bobotov Kuk (2365m), však ji jednoho dne spatříme. Nejen, že v této požehnané zemi mají řeku Piva, mají tu i klášter Piva. Pravoslaví je tu převládající náboženství, dědictví po Srbech. Pak kolem 10% Černohorců vzývá Alláha, dědictví po Turcích.

Za parného dne jsme vstoupili do posvátného chladu kláštera z 16. století, který měl nejfreskovatější interiér, jaký jsem kdy viděla. Za svoji pouť jsme viděli pár pravoslavných kostelů, ale tento se vymykal bohatstvím fresek, deskové ikony zase neměl až na ty na ikonostasu žádné. Kostel byl doslova nabitý silou pravoslavné plošné malby, ale na druhou stranu zvenku nevypadal na to, že ukrývá takový poklad, neměl ani jednu kupoli, nijak zdobený, taková skoro stodola. Možná nějaký krycí manévr před Turky. Zapálili jsme si každý svíčku na svůj úmysl a zanechali ji v kapli. Na pravoslaví u nás nejsme zvyklí, proto třeba mě tahle jinaká atmosféra chrámového prostoru mírně vyváděla z míry. Připadala mi neosobní, moc tajemná a intelektuální, ale to bude tím, že jí nerozumím. Ale být pravoslavnou a ještě žijíc na zemi, mé historické srdce by určitě blažilo, jaký důraz se klade na tradici už od prvních staletí – časů prvních koncilů, církevních otců, hledání křesťanské identity. Bavilo by mě snažit se číst v ikonách, co Bůh sám zjevil lidským očím, aby anonymní ikonopisec zachytil, majíc na paměti spoustu pravidel, celý ikonopisecký kánon. Tradice ikon jde až na začátek letopočtu, kde to všechno začalo. Ikony mají přinášet duchovní energii zobrazeného, pomáhat růstu duchovního života, ne být modlou, ale prostředkem a taky poučením. Nemají se prohlížet, ale číst. Ikona má odkazovat k nebeské předloze, proto je obraz jakoby neživý, schematizovaný. Nejde tu o krásu zobrazeného. V Pivském chrámu jsem si však musela přiznat naprostou negramotnost.

Obrázek

Po ochlazení ikonickou sprchou jsme pokračovali dál, stále překrásnou krajinou, která překvapivě nebyla moc lesnatá, spíš málo, skoro vůbec tady na severu. Ze svěží jarní trávy vykukovaly vápencové kameny, ze kterých se tu případně stavějí ploty. Občas nějaký domek nebo strom. Obojího poskrovnu, krav už trochu víc, hor spousta. Milovník nížin by tu asi zemřel na závrať. Milovník hor by se domů taky nevrátil, mohl by žít třeba v Etno selu, kam jsme se odbočili podívat, jelikož nás nezvykle časté cedule na všem možném přivábily. Ta etnovesnička se později ukázala být skupinkou pár domů, na tom by nebylo nic zajímavého, tak to tu při tak nízké hustotě zalidnění (49 obyv./ km2) prostě chodí. Ta vesnička ale nebyla ani etno. Byla to areál plný nejrůznějších starých věcí s restaurací s barevnými balónky na trávníku. Místní nám poradili všechno, na co jsme se ptali, špatně, což jsme tehdy netušili, a my vyrazili na další cestu směr národní park Durmitor.

Do Žabljaku, skrz naskrz turistého městečka, kde stojí hotel za hotelem, jsme dorazili odhodlaní spát zase ve stanu, ať si třeba mrzne. O nových silnicích tu už byla řeč, ale tahle, to bylo něco. Jako v Rakousku – vysoký hory, pořádný silnice… Vylodili jsme se na zahradě vlastně v kempu Mlinski Potok, kde nás uvítal sympatický strejček Mína. S počtem holek vylejzajících z auta jeho radost rostla. Přišlo vyjednávání, které bylo trochu stíženo tím, že na nás strejček mluvil internacionálně slovansky, ale až na nějaké kopance to šlo. Začali jsme s tím, že budem spát venku, ale on že jsme slečinky a že nás přece náčelník nenechá spát venku. Honza, že něco vydržíme. Budoucí pan domácí na to, že možná jsme dost „odporné“, ale že nám něco sleví, když přespíme pod jeho střechou. A tak jo. Slevil by možná i víc, kdyby mu náčelník jednu z nás daroval, pan domácí by se tomu nebránil, nejradši by blondýnku, což je v ČH horké zboží. Problém byl ale trochu v tom, že tu jsme měli jen jednu – Domču, a ta byla zrovna Náčelníkova. Ale i tak byl pan domácí nadšen, jak si to umí Náčelník hezky zařídit a výletničit si se čtyřma babama – „big boss“. Počastoval nás slivovičkou nebo čímsi a nahnal do domu. Večer jsme si ještě prohlídli Černé jezero, které je co by kamenem dohodil. Večer jsme se zkusili družit s Frantíky, kteří taky u pana domácího obývali 1. patro. Ti platili za ubytování mnohem víc, jelikož jejich skupinka obsahovala 4 kluky a pouze jednu osobu ženského pohlaví, což je panu domácímu málo. To mají za to. Na Balkán, jen s harémem. Venku ve stanu spal ještě Angličan, který byl dost hotový z toho, že asi v horách ten den viděl medvěda, teda jeho hřbet, ale beztak to byl kamzík.

5. den: Žabljak, NP Durmitor

Ráno jsme se vypravili vyzkoušet, jak moc jsme srbsky „odporní“, česky „odolní“. Výprava byla zahájena výstřelem z pušky pana domácího, který honil psa po kopcích, protože byl „bandit“. Žabljak prakticky skoro stojí v nadmořské výšce Sněžky, takže jsme měli spoustu nastoupáno bez práce, nás už čekalo jen dalších 1000. Ale i tak to jistou „odpornost“ vyžaduje. Výhled byl parádní, na celou širou ČH. Asi největší rozdíl od Bosny spatřuju v tom, že krajina ČH je bez lesů, vykácená, jen tráva a kamení ve velký výšce a nad tím ještě vyšší hory.. V Žabljaku jsme se sešli s pár mezinárodními lidmi, ale tady je mezinárodní i pohoří. Při zdolávání naší tisícimetrové výškové pouti na vrchol Istočného vrchu (2445m n.m.) jsme před sebou viděli na jihu Prokletje – Albánské Alpy, před nimi bezejmenné černohorské vrchy s jezery, kde to vypadalo jako v Norsku. Na východě se kopce trochu lesnatí a svažují – Beskyde, beskyde. Za námi skalní vápencové stěny, jako v Dolomitech. Ještě snad dodejme, že Žabljak, do kterého je to tu kousíček, je umístěn v lesnatém kousku Durmitoru, kde to vypadá jako ve Vysokých Tatrách.

Obrázek

Hurá, nakonec jsme se jako dostatečně „odporní“ prokázali všichni, udělali jsme kuk na Bobotov Kuk (2365m) a ještě si pak dole stihli prohlídnout pár jezer, co tu vymlel ledovec. Durmitor je takové malé, skromné společenství vysokých hor s parádním rozhledem, který nám dramatizovala zamračená obloha, která vypadala, že nám přinese překvapení.

Obrázek

Večer jsme byli s Mínou, tedy s panem domácím, už jen sami, a tak si mohl naší dámské společnosti užívat pořádně. Poslouchali jsme jeho vášnivý životní příběh, sčítali kolik to má s kde kterou dětí a v jakých státech. Mína má 9 sourozenců a tohle číslo sám trumfnul. Jedenáct „otroků“ má. Svou poslední ženu má v blízké vesnici, ale zase ne úplně v Žabljaku, aby nevěděla o Mínově mladé milence. To má paní manželka za to, že už nechce 4. dítě. Mínovi bude za chvíli 60, ale cítí se na 33, tak proč by jeho osmileté poslední dceři nemohl přibýt ještě docela malý sourozenec? Asi jsme moc konzervativní, my chladní středoevropani. I když ve všech černohorských domácnostech to tak žhavé nebude. Někteří Mínovi bratři se ani neoženili. To ale bude spíš tím, že tu podle Mínova tvrzení na 1 ženu připadne 13 mužů. Teď by se Mína mohl zdát, jako úplný zloduch- když mají žen tak málo a on jich měl tolik. Ale Černohorka je až ta poslední. Předcházející 3 matky jeho dětí jsou jiné národnosti. Češka mezi nimi není, ty má zatím jenom rád. Místy se nám Mína stylizoval i do role oběti: „když žena nechce, nemůžu, když chce, tak musím. Co je to za demokracii?“ (přeloženo ze srbského originálu) „KATASTRÓFA“, abychom použili nejoblíbenější slovo pana domácího. K Mínově mnohoženství by bylo ještě vhodné dodat, že je rovněž kamarádem naší předcházející slečny domácí z Tjentište. Balkán je malý a touha veliká.

Obrázek

6. den: Žabljak – Nikšič – Ostrog – Podgorica

Počasí nám skutečně připravilo nevšední překvapení. Ráno jsme odhrnuli čerstvě napadaný sníh z auta a opustili pana domácího, jeho rozpálená kamna i jeho kalendář s Titem. Na cestu jsme si „svi“ (opravdu „švichni“) cvakli jeho rakije, jelikož v této požehnané zemi může mít řidič v krvi půl promile. Opouštěli jsme zasněžený Žabljak, kde v létě dávají žáby dobrou noc.

I bez zimních pneumatik jsme dorazili do Nikšiče. Ne nadarmo se nejlepší černohorské pivo jmenuje Nikšičko. To je tak asi jediné, co tomuto místu slouží ke cti. Jinak je poměrně nevzhedné. Z historických památek tu mají např. polorozpadlou pevnost, která ovšem za znárodnění nestojí, a taky pravoslavnou katedrálu, ta už by za hřích stála. V centru jsme spatřili něco jako Václavák, jen na koni neseděl český Václav, ale černohorský Nikola I. To byl prosím nejvýznamnější představitel vládnoucí černohorské knížecí dynastie Petrovič – Njegoš. Byl v postatě něco jako pro nás Přemysl Otakar I. Ale s tím rozdílem, že Nikola získal královský titul, země se stala na 8 let královstvím a tak končí naše komédie. Černohorci před tím žili v knížectví a zažívali jedno dobrodružství s Turky za druhým. Černohorští si museli svoje knížectví přestěhovat vysoko do hor, kde si stavěli mimo jiné pravoslavné kláštery. Až od konce 17. století, po oslabení Turků, pomalu scházeli dolů. Roku 1910 se náš známý kníže Nikola I. stal králem, aby se království za osm let stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců – budoucí Jugoslávie. A jak se patrné už z názvu, Černohorci tam moc silné slovo neměli. To slovo jim hlavně Srbové brali dost dlouho, vrátili jim ho úplně až léta páně 2003.
No, tedy Nikšič už bylo místo veskrze balkánské, oddychli jsme si, že ČH není Evropskou Unií dočista převychovaná. Tak se nám to totiž na severu jevilo, tam odpadky připomínaly jen různobarevné střechy domů pod námi, když jsme byli nahoře v Durmitoru. Tady v Nikšiči je už odpadků a líných psů už všude rozesedo řádně, jak to má být.

Na další cestě se nám kopce trochu zarůstaly, už jsme začínali mít strach, že tu lesy neuvidíme. Země je jinak skoro prázdná. Nad celou tu panenskou krásou bdí klášter Ostrog. Stavba vytvořená k pravoslavné chvále Boha, ale ve skrytu, z obavy před Turky. Já být Turek, nehnala bych koně do takového kopce, Cesta Trollů je prý proti ní párátko, říkal náčelník. I naše hbité auto mělo co dělat. Kousek kopce jsme si přece jen vyšli, pro pocit vítězství. Klášter nás trochu zklamal, protože nám kromě nádherného výhledu, čímž nechci nic zlehčovat, nenabídl moc nic. Doufala jsem, že trošku nahlédneme do mystiky života lidí, kteří zasvětili život pěstování východní tradiční vzdělanosti a zbožnosti. Klid na to po ta dlouhá 4 staletí měli. Ale dostali jsme se jen do přední části kláštera, která vykukuje ze skály, co se skrývá v prostorách vytesaných do kamene, není pro nás, všechny zadané. Ostrožský klášter i přes svou skoupost je nejpopulárnějším poutním místem v ČH. Odhaduje se, že sem ročně zavítá kolem milionu poutníků, aby uctili památku a ostatky zakladatele svatého Vasilije Ostrožského. To musí být větší nápor než obléhání Turky. V klášteře jsme narazili na partičku Pražáků jedoucí do Kosova. Náčelník vyzvěděl nějaké důležité informace, typu: „Skadarské jezero je o ničem“, atd. Vydali jsme se tedy dál. Na jih. Prašnou cestou směr Podgorica a Skadarsko jezero.

Podgorica má svůj název odvozen od své situace. Je to město pod horami. Její nadmořská výška je směšná, 44 metrová. Podgorica, bývalým jménem Titograd, se nám už od okrajových částí zdála bujaře rostoucí - nákupní centra, budovy se sídly firem s dlážděným prostorem všude okolo, moderní bulváry a náměstíčka. Místem a vodou se tu nešetří, všude samé vodotrysky, fontány a další vodní krásy. Když jsme u vodstva, stékají se jim tu 2 řeky: Morača a Ribica. Zpět k naší poznávací cestě - ubírali jsme se skrz předmětí směr centrum, u té příležitosti jsme si prohlédli zbrusu nový chrám Vzkříšení Ježíše Krista, který se začal stavět roku 1993 a už je to pěkná stavba, bělostná, vznešená, ale stojící na staveništi. Pozdravili jsme sochu Njegoše, velkého černohorského vzdělance, a pokračovali směr hlavní třída, jež se slove Blaža. Bylo třeba si po cestě všímat černohorských děvčat, o nichž se široko daleko po Balkánu říká, že jsou nejkrásnější ze všech. Nakonec jsme se usnesli, že je to tak. Ano, jsou to fakt „mačke“, jak o nich říkají moji slovinští spolubydlící. Ještě jedna poznámka k populaci – mají tu zvláštní zvyk chodit po městech v teplákách, nebo v celých soupravách a k tomu často koženou bundu. Jakási nedbalá elegance. Obyvatelstvo radost pohledět, ale hlavní náměstí tam moc pěkný neměli. Jen čtverec obehnaný bytovkama s vodotryskem uprostřed samozřejmě.

Obrázek

Nakonec jsme se dočasně zabydleli v jednom supermoderním nákupním centru, vůně domova. Po pietně strávených pár minutách na internetu byly do GPS zadány souřadnice našeho hostelu IZVOR a my se nechali vést, jelikož není radno se spoléhat na místní balkánské značení. Přestože i moderní technika zklamala, nakonec jsme slavně do cíle dorazili. Z auta jsme vyložili naše zavazedla s velkým úsilím, jelikož foukal vítr charakteru slovinské burje a skoro to vypadalo na „…and also…“

7. den: Podgorica – Žabljak Crnojevići – NP Skadarské jezero - Budva

Ráno jsme zamávali Podgorici, městu jež se zdá tak nějak bez kořenů, na zeleném drnu, i když ji založili už Římani. GPS se naorientovala na Žabljak, jakési předměstí Skadarského jezera. Krajina nám schla před očima, i když tady na jihu v úrodné nížině řeky Morača a Skadarského jezera doslova vybízí, aby se na ní něco pěstovalo, často se tak neděje. Zemědělstvím se tady v Montenegru živí jen 2 % obyvatel, většina pase a hodně lidí tu živíme my turisti. Do Montenegra se jezdilo výletničit už za Jugoslávie, chápu. To v Bosně slovo turista zní ještě dost exoticky. Ale v obou státech je možné vidět domácí, jak se poctivě zabývají zevlováním, jenže ono jim to při tom sluší. Nějak si neumím představit tvrdě pracujícího Balkánce…Už chápu, proč se zbytek Balkánu směje Slovincům, že jsou moc pracovití, bezpáteřní a navíc škrti. Tady vás nechají zadarmo na zahradě, věnují se vám, nic nechtějí a ještě nic nedělají, a přežijí. To je umění.

Žabljak Crnojevići je starobylá osada, jež se na jaře, kdy stoupne hladina Skadarského jezera, stává ostrovem. Je to vlastně kopec obestavěný domy s pevností z 15. století, proti Turkům samozřejmě. Krajina kolem je nádherná – záplavové louky protkané kanály, místy porostlé listnatými stromy, nad tím hory a opar – nenápadný ukazatel přítomnosti jezera, zpěv ptáků a nebezpečí hadů. :evil:

Obrázek

Konečně jsme ji spatřili. Otevřela se před námi hladina Skadaru největšího jezera na Balkánu, z něhož skoro 2/3 patří Černé Hoře. Ještě než jsme se začali obdivovat přírodní kráse, kterou jsme měli na dosah, skočili jsme si zaobdivovat krásu přírody zakonzervovanou v muzeu. Nutno podotknout, že hezčí muzeum jsem dlouho neviděla. Bylo to muzeum národních parků ČH: Lovćen, Durmitor, Skadarské jezero a Biegradska Gora.
Skadarské jezero je vážně nádherný krasový počin. Skaliska a hory, jako by padaly rovnou do vody, místy strmě, místy se jen svažují. Boky hor byly stromovaté, keřnaté, místy ukazovaly svoje vápence. Hory tvořily nepočítaně hradeb, různě se ztrácejících a vynořujících z oparu…trošku jsme kroutili hlavami nad verdiktem českých cestovatelů z klášteru Ostrog, že „jinak tam nic nebylo“. Když jsme se vyobdivovali během naší cesty po východní straně jezera, kde jezero tvoří suprnádní zákruty, stočili jsme to směr Budva, konkrétně nejdříve pláž Jaz.

Obrázek

Moře sice nebylo nijak extrémně vyhřáté, ale kolikrát v životě můžete ležet na hladině moře a obdivovat hory všude dokola. Tímto jsme zmobilizovali své turistické síly a vyrazili do Budvy, starobylého města na Jadranu. Nejdřív jsme utratili našetřené peníze za ubytování v restauraci, kde jsme všichni prokázali, že se zařízením této úrovně nemáme zkušenosti, a pak do středověkého centra, které nás dost překvapilo svou příjemnou historizující a klidnou atmosférou. Byla už tma tmoucí, čas uložit se ke spánku na naší pláži. Pohádka o Františku Nebojsovi však zabrala i na mě, prokázala jsem „odpornost“ a prospala se do rána.

8. den: Budva – Kotor – Dubrovnik

Ráno nás všechny živé a zdravé uvítala zamračená obloha. Vynechali jsme proto nakouknutí do Lovćenu, kde nás měl čekat hlavně výstup k hrobu našeho známého Njegoše + výhled, a zamířili jsme rovnou do Kotoru, bývalé římské osady. Tenhle přístav leží na samém konci Boky Kotorské, zálivu, který se nebývale drze zakousl do pevniny. Jak se na Černou Horu sluší a patří, i tady hory jakoby padaly do vody. Tahle dalmatská města představují jiný svět. Jsou zvyklá komunikovat se světem, tady dějiny měly úplně jiný spád než za horami. Jak řekl jeden náš antropologický profesor: „civilizace tu nepřelezla kopec“. A je to fakt. Za horami pusto prázdno, občas nějaká kráva, klášter nebo stavení, tady starobylé město s tradicí vycházející z nedohledna, obklopené moderní zástavbou, která pomalu šplhá po svazích do hor. Tady ospalá ČH ožívá dalmatským způsobem života.

Prošli jsme staré město obehnané masivními hradbami s erbem lva svatého Marka, dokladem benátské nadvlády. V centru jsou jak pravoslavné, tak katolické kostely, další důkaz vlivu severoitalského města na pravoslavné Černohořany. Těšili jsme se hlavně nahoru na pevnost, která nám svou polohou slibovala výhled na celou Boku Kotorskou. Šplhali jsme cca 300 výškových, se stoupající nadmořskou výškou jsem se znovu cítila víc a víc balkánštěji – víc a víc bordelu navzdory reflexivním, růžově vyzývavým odpadkovým pytlům. Nahoře jsme spatřili boku v celé své hornaté kráse. Tady nás taky bouřka donutila strávit v pevnosti o hodinku víc, prohodili jsme pár slov s manželi z Austrálie, kteří měsíc putují po Balkánu - ráno nás prý viděli spát na pláži v Budvě. Inu Balkán je malý.

Obrázek

Za doprovodu pár májových deštíčků jsme se vrátili k vozidlu, které nás odvezlo směr Dubrovník. Město, jež je také známo pod latinským jménem Ragusa, nás toho dne mírně řečeno překvapilo. To jsme my ani naše auto od něj nečekali. Naše vozidlo nám totiž opět zavadilo o svůj nízký nedostatek. Ale nakonec se po dusných několika desítkách minut ukázalo, že hadičky opět obstály, žádné „…and also…“ se nemuselo konat a my se začali zabývat myšlenkou, kam hlavu složit, jelikož už padala tma. Nocleh v dubrovnickém kempu náčelník nevyhádal na hodnotu, která by se dala považovat za únosnou. Stanování na kraji Dubrovníku se jevilo sice dobrodružně, ale zbytečně nebezpečně. Ačkoli jsme byli názoru, že Chrovati už toho během své historie shrábli dost, a tudíž jsme se necítili povinni jim nic dávat, tu noc jsme spali v kempu, ale mimo předražený Dubrovník a ještě jsme jim dali míň, než jsme měli. Jakási malá odveta za příkoří :lol:

9. den: Dubrovnik – Mostar - Medjugorje

Už od rekordně brzkého rána jsme se procházeli v záři Dubrovnického slunce. Dubrovník je opravdu úctyhodné dílo, má masivní středověké hradby, ze kterých ční střechy, věže a zvonice kostelů a katedrál – tady jsme pro změnu na tradičně katolické půdě. Konvertujeme opravdu každou chvíli. Centrum Dubrovníku je historicky kamenné skrz naskrz, obklopené stády lodí. Vážně to tu vypadá trochu jako v Benátkách, ale benátské budovy jsou víc zdobnější, barevnější, pozlacenější. Tady je všechno prostší a tvrdší. Kostely nejsou tak bohaté, ale to taky proto, že s městem v 17. století zatřáslo veliké zemětřesení a spousta staveb se musela stavět znova.

Obrázek

Mimo pečícího jaderského slunce nás ještě hřálo, že jsme učinili zadost naší české povaze a zadarmo se proběhli po hradbách. Náčelník měl pro tuto naši činnost výborné vysvětlení: „Jsme chudí studenti na cestách, i tady musíme nějak svůj intelekt zaměstnávat, proto aspoň přemýšlíme, jak obejít vstupy a nic těm Chorvatů nedat.“ I když oni i Chorvati trpěli v nedávné válce a s nimi i Dubrovník, který byl vybombardován opravdu pečlivě. Dnes příchozí by se však klidně mohl hádat, že tady o válce neslyšeli nic- město je krásně opraveno.
Z rozžhaveného Dubrovníku nás nohy odnesly jen díky tomu, že jsme se těšili na koupačku, která se ukázala víc imaginární než skutečnou. Na další cestě kolem dalmátského pobřeží jsme si pořádně zakonvertovali – z katolického Chorvatska do Bosny, kde si člověk může vybrat, co duše ráčí, zase zpátky do Chorvatska a odtud zase do BaH. Cestou jsme měli možnost mimo celníků spatřit jediný bosenský přístav Neum, který se spíš zatím tváří jako letovisko. Na hranicích jsme si opakovaně v krátkém čase měli možnost ověřit, že dokud si o nás myslí, že jsme Slovinci, moc se na nás netváří, jakmile prokážeme naši pravou identitu, je to „v redu“.

Na cestě do Mostaru jsme projížděli úrodným údolím řeky Neretvy, čehož na jedné straně hranice využívali Chrovati a na druhé se stejně snažili Bosenci. Nejvíc tu bylo vinic, které se táhly až k Mostaru, i když tam se krajina už zvedá a obklopuje se horskými štíty. V Mostaru je ještě hodně domů prostřílených, kromě historického centra je to celkem zničené město. Válka tu byla krutá. Město bylo bombardováno jugoslávskou armádou plnou převážně Srbů, vevnitř se zároveň rozhořely boje mezi Chorvaty a muslimy. Během téhle války všech proti všem byla stržena chlouba a důvod jména města – Stari most ze 16. století postavený Turky. Ale schytaly to samozřejmě i normální domy a mnoho mešit i katolických kostelů. Teď Mostar působí klidně, ale v myslích lidí nejde udělat záplata jako ve fasádě. Centrum je pěkné, turecky působící uličky s obchůdky s cetkami, koberci, šátky a baklavou, pěkně vydlážděné, vedoucí k mostu. Skoro se nechce věřit, že to tu brázdily tanky, ale bylo to tak, jak dokládá výstava a video o zničení mostu, kterou jsme zhlédli. Most se ale od roku 1999 začal stavět znova, a to původní technikou, jakou používali jeho turečtí stavitelé, proto byl dokončen až roku 2004. Městu se vrátil důvod jeho vzniku a do seznamů UNESCO jeho někdejší položka.

Obrázek

Cesta od mostu nás zavedla k rozestavěnému františkánskému kostelu, moderně řešené velkorysé stavbě, která byla zatím jen betonově šedá. Pocit jako v protiatomovém krytu umocnila skutečnost, že pod lodí kostela se nacházel ještě jeden „sál“, který zřejmě sloužil i dalším kulturním účelům. Mimo jiné tam byly i fotky zničeného bývalého kostela, který býval o mnohem menší a zdobnější, ale nezbylo z něho skoro nic.

Obrázek

Z řádně upraveného, malebně vyhlížejícího centra jsme zkoušeli najít cestu na kopec ke kříži, který na nás celou dobu shlížel. Dali jsme se křížovkovou cestou po serpentinách nahoru. Pohnutou historii to má Mostar vroubený horami. Z místa, kde stojí tenhle krásný kříž, Chorvati bombardovali město a řekla bych, že mířili hlavně na mešity. Po válce si tu postavili kříž a světe div se, muslimové to berou jako provokaci. Může mít vůbec tahle válka konec? Dělo se tu tolik násilí a nespravedlnosti, kvůli politice, občanství, majetku, území a taky ve jménu víry v jediného Boha, kterého každá skupina nazývá jinak. Jedni si pro jeho uctívání staví mešity, druzí katolické kostely. Jedni vztyčují minarety, druzí zvonice. Jedny zve k modlitbě hlas muezína, druhé zvony. Věže nově stavěných kostelů nápadně připomínají minarety, jsou štíhlé a nebývale vysoké, hlavně aby se tyčily ke svým katolickým nebesům výš než minarety ke svým. Staví se tu větší kostely než před válkou. Zbořili jste nám kostel? Tak my si teď vybudujeme větší. Je nás sice málo, jelikož jste nás dost pobili, kostel nezaplníme, ale ať. A o kousek dál si postavíme ještě jeden, supermoderní. A nad tím vším stojí kříž, který má symbolizovat smrt z lásky k lidem, ke všem. A je z něj provokace.

Obrázek

Když jsme se dosyta vynadívali parádního výhledu a na most z ptačí perspektivy, nalodili jsme se za účelem dorazit do cíle toho dne. Do Medjugorje, která je odtud přes kopec. Tohle neoficiální hojně nevštěvované poutní místo mimo svého primárního účelu plní také funkci významného zdroje příjmů místním obyvatelům, kteří staví hotel za hotelem a vyrábějí růženec za růžencem. Takový Marryland, samý obchody se vším možným, jen aby na tom byla Panna Marie. Ale nabyla to spíš provokace ze strany Panny Marie, že se v roce 1981 zjevila 6 mladým lidem zrovna tady? Uprostřed komunistické éry soudruha Tita blahé paměti? V BaH, kde se katolíci pohlavkují s pravoslavnými a s muslimy? Existuje v Evropě vůbec méně vhodná země? No, nakonec jsme si na posvátné půdě za komplexem s kostelem postavili stany a za svuku kytar a duchovních zpěvů naposledy na tomhle výletě ulehli ke spánku.

10. den: Medjugorje – Šibeník - Ljubljana

Ráno jsme se rekordní rychlostí sobě vlastní vypravili směr chorvatský Šibeník – jak jinak: staré dalmátské město s krásným kostelem z 15. století. Tam se už většina naší výpravy dostala do turistické krize. Raději do přírody, do blízkého NP Krka, kde si tahle řeka zařádila a vytvořila krásné vodopádové dílo s rozličnými druhy flory a fauny. Bylo nám tam náramně, ale už jsme se tak trošku těšili domů, do Lublaně.

Obrázek

Drobná zranění našeho auta nám nezabránila v tom, aby naše cesta rychle ubíhala po chorvatské dálnici. Balkánské země jsou jiné než spořádané zelené Slovinsko. Na jednu stranu jsou svobodnější – můžu kouřit kde chci, parkovat kde chci, zatáčet kde chci, lepit parte kam chci i troubit si melodii jakou se mi zachce.

A tak jsme po 10 dnech balkánského putování přijeli slavně do Lublaně. Náčelník nás pochválil za odpornost a taky, že jsme zařídily takové pěkné počasí, zašli jsme ještě společně na vydatnou večeři na bony a při příjezdu ke kolejím náš tachometr zahlásil finální počet najetých - 2.222,2 kilometrů. :clap:

To je sve!

Na závěr ještě odkaz na Honzovy fotky
1. část: http://www.ursus.cz/fotoalbum/rok_2011/ ... index.html
2. část: http://www.ursus.cz/fotoalbum/rok_2011/ ... index.html

....a Míšin blog, na kterém shrnuje naše dojmy z Balkánu: http://misapisezeslovinska.blogspot.com ... alkan.html
Uživatelský avatar
Hus
Ursus tým
 
Příspěvky: 39
Registrován: 30 lis 2010, 22:39
Bydliště: Valašské Meziříčí

Zpět na Cestování

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron