Paprsky ranního slunce nás probouzejí v Mikulově. Já, Eva, Silva a Vašek jsme však cestu započali již ve 3:30 ráno v Olomouci, kde jsme se nalodili do busu valašského šoféra, pana Skalíka.

Dům Velehrad v St. Martinovi, kde jsme byli ubytováni. Leží v nadmořské výšce 1310 m a slouží k duchovně - rekreačním pobytům pro bohoslovce, kněze, farnosti, školy, rodiny, mládež, společenství a další zájemce.

Hned po ubytování vyrážíme zmapovat terén :)

Je třeba zbavit se zásob z domova, večeře v podobě řízků a Kozla potěšila.

Zaujala nás kresba na domě, děti odhazujíce školní aktovky, vrhají se do kašny ... zajímavé.

V neděli ráno vyrážíme na první túru. Je na výběr několik tras, my jsme zvolili celkem nenáročný trek pod Tre Cime.

Model Tre Cime (německy také Drei Zinnen) s vyznačenými lezeckými cestami. Tak kterou si dnes dáme? :)

Vyrážíme proti ostrému rannímu slunci, za chvilku je nám pěkně horko.

Jak stoupáme údolím, začínají se nám otevírat nádherné výhledy na okolní krajinu.

Podél pěšiny roste nepřeberné množství kytiček (na fotce kruštík tmavočervený).

Detail (kruštík tmavočervený).

Tolije bahenní.

Dryádka osmiplátečná.

Klikatící se pěšinou ukrajujeme metry z dnešní dávky převýšení.

Pohled do doliny, kterou jsme právě prošli.

Na louce pod Tre Cime se páslo stádo krav, zvuk zvonců se nesl celým údolím.

Naše skupinka v sedle Forcella Toblin. Vlevo je vidět pěšina traverzující masívem Paterkofel, v pozadí Tre Cime Lavaredo, pod kterými máme v plánu dále jít.

Chata Dreizinnen Hütte (Rif. Tre Cime – A. Locatelli) leží v nadmořské výšce 2450 m. Byla doslova přeplněná turisty a i před chatou jsme si připadali jako na Václaváku.

Cestou kolem Paternkofelu je možné narazit na bunkry z 1. světové války.

Pohled od Tre Cime – z leva dolina kterou jsme přišli na chatu Dreizinnen Hütte, úplně vpravo Paternkofel.

Tre Cime jsou výzvou pro horolezce, měli jsme možnost pozorovat několik dvojic přímo v akci!

Pohled ze sedla Forcella Lavaredo k východu, je vidět chata Lavaredo.

Nejvyšší věž masívu Tre Cime Lavaredo (3001 m).

Ve stěně.

Mák oranžový.

Ze sedla Forcella di Mezzo jsme měli v plánu pokračovat po turistické stezce č. 108, která ovšem na rozcestníku vůbec nebyla! Navíc mapa často vůbec neodpovídala terénu. Tady nás zkrátka Italové svým značením poprvé naštvali! :)

Bloudění, bezradnost, naštvanost...

Zkusili jsme to vyšlapanou pěšinou k této díře, do které skoro všichni nalezli, aby po pár metrech v tunelu zjistili, že končí srázem dolů. Tudy cesta skutečně nevede! Nezbývalo tedy než přestat experimentovat, která z mnoha vyšlapaných cestiček je ta pravá a vrátit se zpět do sedla, odkud jsme byli nuceni pokračovat po TZ č. 105 k chatě Auronzo a odsud po asfaltu až do Misuriny – nepříjemné zakončení jinak krásného výletu.

Lago di Misurina.

Druhý den máme jasný cíl – 2778 m vysoký Kleine Lagazuoi.

Pohled na ledovec pokrývající severní svahy nejvyšší hory Dolomit - Marmolady (3343 m).

Na Lagazuoi se dá dostat i jinak než pěšky, až k chatě Rif. Lagazuoi se můžete nechat vyvézt lanovkou z Passo Falzarego.

My však nejsme žádné béčka a poctivě si tenhle kopec šlapeme po svých! :)

Máme před sebou ještě pěkných pár set výškových metrů.

Na jižních svazích obdivujeme množství plesnivců alpských (též protěž alpská, Leontopodium alpinum).

Cestou se nám opět otevírají daleké výhledy, vepředu kopec Averau, v pozadí Marmolada.

Na svazích Lagazuoi se mezi sutí válí plno lidských kostí a konzerv patřících vojákům, kteří zde za 1. světové války museli bojovat. Čest jejich památce!

Stoupáme stále vzhůru serpentinami...

... až k tomuto nástupu na ferratu.

Jedná se o naši 1. ferratu v životě, nutno říci, že byla opravdu jednoduchá.

Kuk dolů :)

Místy exponované pohledy do údolí pod námi nám nečinily potíže.

Vašek byl ferratou přímo uchvácen :)

Skalní okno s výhledem na parkoviště. Vidíte náš autobus?

Evička průzkumník :) Na konci ferraty bylo k vidění několik bunkrů a štol vybudovaných za 1. světové války.

Přestože teploty byly vysoké, sem tam jsme narazili na docela slušné zbytky sněhu :)

Na hřebeni jsme poprvé zahlédli chatu Rifugio Lagazuoi.

Opět jednoduchý ferratový úsek.

Když jsme se vyškrábali na vrcholový hřeben, čekala nás odměna v podobě takovýchto výhledů.

Vrcholovka na Kleine Lagazuoi (2778 m).

V dřevěném kříži lidé nechávají mince, najdete českou tvrdou měnu? :)

Po rovném širokém hřebeni se po chvilce dostaneme k chatě Lagazuoi, kde je horní stanice lanovky.

Zde jde pěkně vidět horní část naší trasy - opravdu prudký stoupák serpentinami:)

I zde je k vidění několik štol z válečných časů, které si člověk může prolézt.

Doporučuji však přilbu a čelovku, bez tohoto vybavení je zde velice pravděpodobná možnost úrazu.

Tuhle taky neznám:)

Od chaty Lagazuoi vede turistický chodník s nádhernými výhledy na okolním hory.

V zákopu.

Ohlédnutí za Rifugio Lagazuoi.

Pohled na skupinu Tofana.

Vstup do tunelu, kterým budeme sestupovat zpět dolů do údolí.

V tunelu neustále klesáme po schodech, chce to dávat si pozor na hlavu, bez přilby ani ránu!

V tunelu jsou tabule popisují události za 1. světové války, které stojí za to si přečíst. Je neuvěřitelné, co vše zde lidé prožili a hlavně přežili! Zhruba dva roky vkuse trávili vojáci v podstatě v jeskyni - kterou si sami vybudovali...

Občas z tunelu odbočují chodby ústící až k okraji skály, nádherné exponované výhledy!

Pohled na klikatící se serpentýny, kterými budeme sestupovat.

A jsme dole! Pohled zpět na pravou část masivu Kleine Lagazuoi, kde jsme před pár hodinami stáli.

Do srazu u autobusu máme ještě čas a tak je program jasný – bouldering! Aspoň tedy pro mě a Vaška, holky jaksi tomuto kouzlu zatím nepropadly :D

Třetí den vyrážíme z Misuriny na vrchol Mt. Piano (2324m).

Opět je po cestě k vidění velka spousta krásných květin. Zde lilie zlatohlavá.

Hruštička okrouhlolistá.

Kopretiny...

Cesta je šotolinová, místy asfaltová.

Jestřábník oranžový.

Od chaty Rif. Monte Piana – A. Bosi (2205 m) je to na vrchol jen lehce přes 100 výškových metrů. Můžete jít pohodlnou pěšinou na louce, nebo tímto chodníkem, který je v exponovaných úsecích zajištěn ocelovým lanem a jsou z něj nádherné výhledy do údolí.

Vašek v zákopu.

Zákopy je Mt. Piano doslova provrtáno. Právě zde totiž probíhaly velmi tvrdé boje, kdy po sobě po dva roky pálili italští a rakouští vojáci.

Na "vrcholku" Mt. Piana (2324 m).

Když budete mít dobré oči, trpělivost a štěstí, podaří se vám ještě dnes najít pozůstatky těžkých bojů – i my jsme nalezli náboje a šrapnely z první světové války.

Pohled směrem k Tre Cime (uprostřed).

Kaplička a chata Monte Piana – A. Bosi.

Dělo vyrobené v závodě Škoda Plzeň.

Po večerech přišly ke slovu karty, víno a pivko, prostě pohodička :) A že byla převaha Moraváků, pila sa aj slivovica!

Čtvrtý den vyrážíme na Cristallo. Od autobusu z Paso Tre Croci stoupáme šotolinovou pěšinou k mezistanici lanovky u chaty Rif. Son Forca (2215m).

Jelikož je nás dnes přes 20, máme zlevněné skupinové jízdné – zpáteční lístek za 10e/os. Chlapík co obsluhuje lanovku nás po dvojicích hází do kabinek tvaru popelnice a za chvilku už se houpáme nad strmým suťovým svahem, který bych pěšky opravdu jít nechtěl.

Lanovkou se dostáváme k chatě Rif. G. Lorenzi (2932 m), z jejíž terasy se rovnou nastupuje na ferratu Marino Bianchi (obtížnost C/D), která sice vede směrem na Cristallo, ale končí už na vrcholu Cima di Mezzo (3154 m).

Z ferraty máme výhled na visutý most, který je vlevo od chaty a kam se dnes doufáme ještě také podíváme.

První metry ferraty, v pozadí Rif. G. Lorenzi

Silvín a Želvín buší ferratu! :-D

Oproti včerejší pohodičce na Lagazuoi je dnešní ferrata o poznání těžší. Je zde několik žebříků, kolmé skalní výšvihy a řada exponovaných míst.

Jako mravenci, plahočíme se na vrchol.

Pan farář z Uherského Hradiště na nejvyšším bodě dnešní ferraty, kterou si opravdu užíval :)

Vašek, Silva a Otec Petr byli o něco rychlejší a tak si užívali odpočinku u vrcholového kříže, zatímco my ostatní jsme se na ferratě zdrželi u žebříků zasekaných pomalejšími lidmi, holt to se na ferratách občas stává.

Asi s půlhodinovým zpožděním jsme však také dorazili k vrcholu Cima di Mezzo (3154 m).

Zatímco výstupová ferrata vedla po hřebeni, sestupová traverzovala horní část kopce a její lana najednou zmizela v tomto velkém sněhovém poli.

Přechod sněhového pole vyžadoval velkou dávku opatrnosti, uklouznutí by v tomto případě mohlo mít fatální následky. Nakonec jsme tento nepříjemný úsek všichni ve zdraví zvládli.

Pohled z ferraty na chatu G. Lorenzi a horní stanici lanovky, od níž vlevo vede další ferrata přes visutý most na Cristallino.

Otec Petr umí kázat i z ferratového žebříku:)) Nebo zas říká jeden z jeho nepřeberné zásoby vtipů?:)

Jsme zpátky na chatě a jdeme ještě na druhou strany zkusit kousek ferraty Ivano Dibona. Vede vlevo od stanice lanovky.

Její začátek je celkem jednoduchý a i přes některé exponované úseky se dá jít bez jištění.

Vašek a Silva na vrcholu Crystallino d´Ampezzo (3008 m).

Největší lákadlo celé ferraty je kousíček za chatou (asi 10 min). Visutý most, ze kterého jsou krásné výhledy do hloubky pod nohama a který se krásně pohupuje :) Jen pro zajímavost - natáčel se zde Cliffhanger:)

Tak, čas nám letí, hezky šup do popelnice, čeká nás cesta zpátky!

Hvozdík pyšný alpínský.

Rozkřiklo se, že na palubě autobusu nachází se jakýsi harmonikář. Tak jsem byl nucen zpestřit svým uměním večer na terase. Po pár panácích už se to dalo i poslouchat :)

Na začátku dalšího výletu, již pátý den našeho putování po Dolomitech, na nás u pěšiny čekala tahle srna, nebo spíš její zbytky :)

Dnes máme v plánu nenáročnou trasu k jezeru Limo.

Pohled z vyhlídky do kaňonu hluboko pod námi.

Otec zřejmě právě dokončil jeden z nekonečné zásoby vtipů, kterými nás cestou bavil :)

Cestou k jezeru jsme několikrát zahlédli sviště (Marmota marmota).

Okolní kopce byly ukázkovým případem zvrásněného reliéfu.

Silva se pořád chtěla fotit s krávama, prostě pořád :-D

Rozhodl jsem se že když už jsem k tomu jezeru došel, tak se v něm vykoupu. Ve 2500 m se mi to přece ještě nepodařilo:)

Stejné rozhodnutí však učinily i zdejší krávy!

Holky horskou koupelí pohrdly. Možná je odradila studená voda, možná kráva, která do jezera před našima očima vypustila asi 20 litrů moči. To nás chlapy ale nemůže odradit! :-D

Lago di Limo v celé své kráse.

Netřesk horský.

Tenhle svišť nám pózoval několik minut, bylo dost času si jej prohlédnout :)

Hvězdnice alpská.

Další, blíže neurčený druh hvozdíku.

Tak tuhle taky nepoznám...

Geomorfologův ráj!

Cestou zpět se zastavujeme u vodopádu, pod kterým se dá projít. Vskutku nevšední zážitek!

Za vodopádem.

V pátek, šestý den našeho pobytu jsme se už nehnali nikam na vrchol, ale rozhodli jsme se poznat okolí našeho dočasného bydliště.

Vydali jsme se tedy klikatou boční silnicí ze St. Martin do vesnice St. Magdalena (v pozadí).

To je ale telátko! Jéééééé! Holky byly z telat a krav doslova unešené :-D

Len setý.

Interiér kostela v St. Magdaleně.

Vedle kostelíku byl velmi pěkně upravený hřbitov. Žádné megalomanské mramorové hroby, samé krásné malé hroby s decentními kříži a vůbec, moc pěkné...

Vesnické zátiší :)

Večer se šlo na pizzu. Opět jsme museli hodinu šlapat z Martina do Magdaleny, což mně s Evičkou ale vůbec nevadilo, pravá italská pizza Tirol za to stála! Mňam!

Sobotní ráno bylo ve znamení odjezdu. Tak šup, společné foto, naložit bágly a hurá domů! Do Dolomit se ještě určitě někdy podíváme, stojí to za to!

Die VIP Gruppe! A to jsou ti hlavní bossové, bez kterých by to prostě nešlo. Z leva: kormidelník pan Skalík, vrchní organizátor a horal Kamil a duchovní podpora celé akce – otec Antonín Ráček a otec Petr Dujka.