Jak už to tak o zkouškovém bývá, věčně není do čeho píchnout a tak jsme se vypravili zablbnout si v rámci tréningu na Rabštejn. Složení já, Luky Fak Fenek, Jeňa a Zdenka.

Mě a Lukymu došly nové cepoše a tak jsme jim chtěli zajistit řádnou premiéru.

Hned zkraje jsme zjistili, že to zas nebude taková sranda jak se nám doma v teple u televize zdálo:)

Příprava na výstup.

Lukáš v akci, leze nějakou čtverku.

Ha, jak dál po hladkých plotnách...?

I Zdenka suveréně diktovala.

Odpočinek...

Den utekl jako z vody a já se přesunul ještě týž večer (a noc) o kousek dál, na jih Rakouska, do ráje všech ledoborců a ledoborkyň - do údolí Maltatal. Se mnou (nebo spíš já s nimi:) jeli Michal, Mira a Radka.

Hned první den ráno, poté co jsme se ubytovali v jednom místním penzionu jsme vyrazili na Strannenbach, což je vyledněný potok, dlouhý asi 500m, čili zhruba 10 lanových délek. Je určen začátečníkům (což jsem vzal s povděkem jakožto ledový nováček:). Střídají se zde totiž úseky s položeným ledem a mezitím úseky chodecké, vysněžené. Celková obtížnost je tedy kolem WI2+.

Michal s Mirou u štandu.

Celé údolí je lemováno krásnými kopci s výškou kolem 3000m.

V závěru cesty je její nejtěžší část - tento asi 20ti metrový, cca 80° led.

Vše jsme zvládli a zbývalo celou cestu seslaňovat. S 60m lanama to šlo naštěstí poměrně rychle. I tak to ovšem zabralo nejméně hodinu.

Navečer jsme se ještě vydali obhlédnout další sektory, do kterých jsme se chtěli vydat následující den. Pod touto vysokou skalní stěnou je provrtán tunel, kterým prochází silnice a celá tato stěna je hustě osazena nýty a je tak parádní lezeckou oblastí pro léto. Všude kolem je navíc spousta menších, větších i obrovských balvanů vhodných k bouldrování. Maltatal je tak zemí zaslíbenou nejen pro ledolezce a skialpinisty v zimě, ale také pro boulderisty a skalkaře v létě. Prostě ráj:)

Kam se oko v Maltatalu podívá, tam je led, třeba hned za tunelem takový malý jen na zablbnutí:)

A nebo kousek dál za tunelem takový trochu větší:)

Další krásný ledík, bohužel názvy sektorů si nepamatuju...

Nakonec jsme druhý den skončili na tomto ledíku.

Už přístup k němu dal zabrat:)

Climb up!

Cesta byla v horní části dosti zasněžená.

Ukázkový štand.

Závěrečná ledová pasáž byla obsazená jinými lezci, proto jsme slanili a přesunuli se zase o kousek dál...

...pod fenomenální led s názvem Columbus.

Columbus je led stékající dolů od silnice, proto se k nástupu skoro 50m slaňuje. To cestě přidává na dramatičnosti. Výhodu to má tu, že se led dá lézt s horním jištěním. A většina lezců je tomu velmi ráda, protože obtížnost tohoto ledu je WI4-7 (podle konkrétní cesty). A to už si na prvním netroufne každý...

Konkrétně tento rampouch je za WI7 a to už je pořádná morda.

Mira v nástupu.

Štand v podobě ledových hodin.

I okolí Columbusu je kouzelné.

Pohled na Columbus z vyhlídky. Nad ním jde vidět silnici.

Věřte nebo ne, ale i tímhle přijeli dva mladí lidé obdivovat krásu místních ledů:))

Michal obhlíží náš potenciální zítřejší cíl v krásném údolíčku.

Ráno opět třídíme, přebalujem, a vyrážíme.

Na ledech, které jsme včera obhlíželi už lezou jiní, proto jdeme opět k dalšímu sektoru. Největší výhoda Maltatalu tkví v tom, že ledy jsou tu všude, a to doslova. Čili problém s přelidněním tu téměř nehrozí. Navíc je většina ledů dobře přístupná autem, takže se dá mezi jednotlivými sektory v rámci celého x km dlouhého údolí velmi operativně přesouvat.

Krásné okolí.

Mira opět drtí.

Kluci natáhli dvě krásné cesty. Vypadaly na pohodu a nakonec se z nich vyklubaly celkem záludné kulišárny.

Narvat cepr do drnu a už jsme nahoře:)

Asi 100m vedle nás je další krásný led.

Vrtám, vrtáš, vrtáme...

A je to tady, konec sněhu a ledu, jede se domů...

Bylo to fajn. Určitě tu nejsem naposled. Díky Michalovi, Mirovi a Radce za to že mě nezkušeného pionýra vzali sebou:)