Jednoho krásného dne, poté, co nás v labině přestalo bavit pracovat, jsme se s Robinem rozhodli vyrazit na pracovní výlet. Sbalili jsme každý po jedné švestce a vyrazili do Prahy na eroplán.

O všem důležitém z našeho krásného výletu se dozvíte v Robově povídání. Čili zde jen pár krátkých komentů. Zde na letišti Frankfurt - Hahn s velmi milou letuškou ze Zlína:) Dozvěděli jsme se spoutu zajímavostí.

"Náš" eroplán - poměrně malý Boeing 737.

Na Hahnu nás čekalo nudné cca 17ti hodinové čekání na další letadlo. Někdo piluje nehty, my radši pilujeme plechovky.

Nudu zabíjíme pozorováním letadel. Teda ne, že by na Hahnu byl nějaký extra provoz, ale lepší než nic. Na rozdíl od Ruzyně tu jde aspoň vidět na dráhu:)

A aby jsme omezili účinky ponorkové nemoci na minimum, bavili jsme se s kým to jen šlo. Tady zrovna s lehce ouchylným kámošem Muhamedem ze Švédska (narozen v Maroku:), který nás bavil svými poměrně dobrými džouky, kterým se pak sám nehorázně řezal a pointu vždy aspoň třikrát zopakoval, což bylo na všem to nejvtipnější:)

A jsme zase v tom...

Nad Alpama se na chvíli roztrhala oblačnost. Krásný pohled. Ale radši bych byl tam dole...

První sardinské přístavní město Porto Torres. Nic moc přivítání.

A jsme tu, na letišti v Algheru.

Přesunuli jsme se busem z letiště do centra města, našli stanoviště autobusů a hned na jeden nastoupili, směr Villanova Monteleone.

Autobus asi hodinu stoupal klikatými cestami až na jakousi náhorní plošinu, kde leží tahle malebná vesnička - Villanova Monteleone, poměrně známá i ve vzdálenějším okolí.

Stan jsme postavili na okraji vesnice, a doufali, že nás nikdo nevyhodí. Kousek od stanu stále štěkali nějací psi, což taky nebylo zrovna příjemné. Ale za ten výhled to stálo. U moře, přesně na úrovni Slunce leží Alghero, ze kterého jsme dnes vyjížděli.

Balíme saky paky a vyrážíme.

Ještě jeden pano pohled od stanu na celé údolí pod námi. Původní plán byl sejít dolů k řece a tam sesmýkat nějaké hmyzáky, ovšem realita nám dala pěkě na prdel...

Záhy jsme zjistili, že to asi nebude s dobýváním Sardínie tak žhavé jak jsme mysleli. Hned první den jsme poznali hlavní a stále se opakující úskalí tohoto krásného ostrova: 1.všude mimo cesty je nehorázná neprostupná buš 2. Sardínie je jedna velká bobová dráha, ze které člověk nemůže nikam vystoupit, protože metr od cesty napravo i nalevo jsou ploty, a to platí jak pro malé chodníčky, tak pro dálnice. Takže člověk je doslova "stále na cestě" a o nějakém volném vycházení, jak jsme zvyklí z česka si může nechat jen zdát:) Za ploty jsou soukromé pozemky, které tu sice nejsou chápány jak u nás, že by vás z tama lidi hnali vidlema, ale je tam zkrátka všude dobytek, který většinou hlídají psi, takže člověk se tam stejně nedostane.

Takže jsme to brzo obrátili zpátky na silnici, a u nejbližší fontánky shodili bágly. Vedro bylo solidní...

Jsme opět v "naší" vesnici.

Krajina je zde divoká, leč oplocená..:()

Změnili jsme náš původní plán (jak typické po celý zbytek pobytu:) a vydali se pěšky po silnici do vesničky Putifigari. Začlo nám být jasné, že původní plán hodně chytat, trošku cestovat se změní na hodně cestovat, a občas, když bude možnost, zkusit něco chytit:)

Robin se musel vyfotit s kaktusem.

A zde malá foto série Robin a brýle aneb příběh obyčejného šílenství...

Robin byl bez brýlí, navíc chytl brutální alergii na všechno to malé, co lítalo vzduchem, takže všechno to malé se smísilo se sprostými slovy Robinova klení a na pohodovou atmosféru bylo zaděláno. Ještě že byly aspoň ty arašídy:)

I prasata se v tu chvíli měla líp.

A my jsme šlapali a šlapali...

Bez komentáře...

Po cestě jsme zkusili i něco smýknout.

No prostě havěť.

Kobylka. Na přesné určení si musíte chvíli počkat:)

Za každé takovéto místo jsme byli velmi vděční. Naštěstí jich bylo poměrně hodně. Na chvíli shodit batoh, zalézt do stínu, napít se.

Asi 2km před Putifigari jsme narazili na výborné kempiště přímo vedle silnice. Tekla zde taky voda z kohoutku, byl tu dokonce i odpadkový koš a byla tu spousta stínu. Den se pomalu chýlil ke konci, takže volba kde spát byla jasná.

Do letadla se samozřejmě nesmí s plynovou bombou, proto jsem si v olomouckém Armyshopu pořídil za pár korun vařič na pevný líh a byl jsem zvědavý, zda s tím vůbec něco uvařím. Byl jsem velmi mile překvapen, vaření bylo rychlé a pohodlné, a vařič se brzy stal mým nejlepším kamarádem:)

Všude bylo plno ještěrek zelených (Lacerta viridis).

A taky krásných motýlů. Zde okáč luční (Maniola jurtina).

Hádejte co fotím...

Tuhle krásnou ještěrku zelenou (Lacerta viridis).

Slunce pomalu zapadá...

Já se vydal na malou vyprazdňovací procházku. Neskočil jsem ovšem za nejbližší keřík, ale vylezl asi 500m na kopec, který jsme měli nad stanem a vychutnal si kromě tělesného uvolnění také tento krásný pohled na náš zítřejší cíl - vesničku Putifigari.

Ráno vyrážíme do vesničky Putifigari. Kolem cesty rostou krásné mečíky střecholisté (Gladiolus imbricatus).

A jsme skoro tam.

Vesnička je to malinká, s krásným náměstím a kostelní věží se zvonkohrou. Něco jak pražské Loreto, ale kouzelnější:)

Pater Pio, v Itálii velice oblíbený světec.

Servírce jsem řek, že chci pivo, donesla mi třetinku Budvaru za 2E. To bylo mé první setkání s pivem zde na ostrově. Pak jsem se rozkoukal co pijou místní a druhý pokus už nemohl dopadnout jinak - sardinská klasika Ichnusa, lahváč 0,66cl, taktéž za 2E:)

Velebný panáček s místňákama.

V hospě došla řeč na fotbal, který se zrovna toho večera měl hrát (Bayern x Juventus) a bylo zaděláno na další pivo. Přestože měl jet za 5 minut autobus, chlapi nám objednali další Ichnusu. Holt žádný stress...:)

A jedeme dál, směr Sassari.

Zde, v Sassari, druhém největším městě Sardínie se jen otočíme na podpadku, přestoupíme na další bus a jedeme na jih, směr přístavní město Oristano. Na fotce autobusové "nádraží" hned na kraji silnice v Sassari.

Ovšem na Sardinskou dopravu nelze říct jediné špatné slovo. Ještě před pár lety tomu bylo prý jinak, ale dnes křižují Sardínii po výborných silnicích luxusní linkové autobusy Scania a Mercedes, které nakoupila zdejší největší dopravní společnost ARST (Azienda Regionale Sarda Trasporti). V klimatizovaných autobusech bylo místy až zima.

Oristano je také poměrně velké město, částečně průmyslové. Zastavujeme se tu opět jen na chvíli a odjíždíme do asi 8km vzdáleného kempu ve vesnici Torre Grande.

Na nádraží operují exotičtí prodavači.

A to by nebyl Robin, aby nenakoupil:) Brýle stejně potřeboval. Nakonec mu vydržely po celý zbytek pobytu na ostrově.

A jsme u kempu.

Kemp Spinaker, kde jsme původně plánovali zůstat jen jednu noc, ale nakonec jsme byli donuceni být tu o den déle.

Což nám ovšem nijak moc nevadilo. Navštívili jsme později ještě další 2 kempy, ale tenhle byl jednoznačně nejpříjemnější (a paradoxně nejlevnější, protože neležel v nejnavštěvovanější turistické oblasti).

Robin a moře?

Ano, ale pouze nad kotníky, dál raději ne...:DD

Pohoda v kempu. Opravdu bezva zázemí.

Robin píše deník.

Takhle vypadalo naše spaní. Teploty ve stínku velmi příjemné, kemp uklizený, bez komárů, návštěvníků pomálu, přecejen je ještě mimosezóna...

Pláž u kempu.

Narazili jsme i na tuto krásnou rosničku (Hyla arborea).

Byla zrovna neděle a přímo u pláže probíhala venkovní mše.

Původní plán byl přesunout se dnes do vnitrozemí, do hor, do Aritza. Proto jsme se z kempu přesunuli opět do Oristana. Zde jsme ovšem zjistili, že v neděli nejede nic a nikam. Jediný spoj co jezdil byl zase zpátky k moři, směr kemp. Vydali jsme se tedy do Billy nakoupit zásoby a vrátili se ještě na jednu noc do kempu.

Billa byla jediným obchodem, kde šlo sehnat něco aspoň trochu podobného našemu chlebu (opravdu jen vzdáleně příbuzného...). I tak to ale bylo mnohem lepší než si furt kupovat ty malé gumové, lehoučké předražené plackochleby. To pro mě bylo v podstatě asi hlavní negativum Sardínie.

Večer to u kempu vypadalo všelijak, ale nakonec nepršelo.

V písku kolem pláží bylo plno těchto zajímavých brouků z čeledi potemníkovitých (Tenebrionidae), nejspíš se jedná o potemníka Pimelia bipunctata.

Rybáři rybaří...

A děti si hrají:)

Jedna narcisoidní.

Abstrakt (aneb přece tu nepovedenou fotku nebudu mazat žejo:)

Večerní smyk. Chytli jsme pár kudlanek, nějaké kovaříky, desítky komářích bodanců, ale jinak nic moc zajímavého.

Highway to hell.

Podruhé a tentokrát už opravdu opouštíme kemp Spinaker i malé turistické městečko Torre Grande a vyrážíme dobývat středozemí.

Pohled z busu na malebnou vesničku cestou do Aritza.

A jsme tu, v hlavním cíli našeho Sardinského putování. Konečně v horách, konečně v národním parku. Zároveň ale taky s největší nejistotou ohledně našeho nocování. Chtěli bysme tu být aspoň dva dny. Jsme zvyklí, že jsou tu všude ploty, nikam se moc nedá schovat, navíc jsme v národním parku. A ke všemu jsme přijeli do deště...

Okolí je ovšem malebné. Zatím si hlavu nelámem, pršet přestalo. Vyrážíme po malé velmi prudké silničce směrem neznámým, prostě nahoru.

Cestou míjíme krásné bramboříky (rod Cyclamen). Je jich tu všude požehnaně.

A taky tyto krásné rostlinky, jejichž název je mi neznámý.

Potkáváme také paní srpici (Panorpa communis), pokecali jsme o počasí, dovolila mi udělat portrét a šlapali jsme dál.

Cestou míjíme krásné zelené hájky, samozřejmě jak jinak než oplocené.

Přesně takhle to s malými obměnami vypadá všude.

Silnice zdá se nemá konce, je dusno, vypadá to opět na déšť. Naše nervozita se stupňuje...

Někdo nám byl ovšem nakloněn (štěstena či snad Bůh), potkali jsme naprosto výborného človíčka, který postával u svého auta na silnici a zrovna se kamsi chystal. Odchytli jsme ho a zeptali se, zda neví o nějakém místě, kde by se dal postavit stan. Energicky řekl, že to není žádný problém, že přece můžeme spát u něho v zahradě. Spadly nám obrovské balvany ze srdce.

Zahrada to byla neskutečná, okamžitě mě napadl přívlastek rajská. Opravdu, Luis zde neměl žádný dobytek, žádné políčko (narozdíl od sousedních zahrad), takže to byl v podstatě takový stromový park plný zeleně, kapradí, jedlých kaštanů...

A místy i s pěkným výhledem na Aritzo. Nadmořská výška asi 900m n.m.

Našli jsme dokonce i krásnou rovinku na stan pod mohutným modřínem.

S Luisem jsme se domluvili, že zde dvě noci zůstaneme. Nakonec jsme tohoto zázemí využili a zůstali ještě o den déle. Hned co jsme se zabydleli, vydali jsme se na obchůzku po okolí. Narazili jsme i na tuto krásnou orchidej (zřejmě nějaký vstavač).

Pohled na Aritzo pod námi.

Hned nad zahradou pokračovala cesta někam do daleka, směrem nahoru. Podle mapy až na nějaký vrchol přes 1000m vysoký. Vydali jsme se kousek po ní.

Kousek od zahrady tekla pitná voda, čehož jsme hojně využívali nejen kvůli pití.

Brambořík (Cyclamen spp.)

Tohle srdíčko jsem našel na cestě.

Další den jsme vyšli na prohlídku města. Aritzo je poměrně malé, ovšem velmi známé městečko. Něco jako náš Špindlerův Mlýn. Má totiž ideální polohu uprostřed národního parku a hor. Leží v nadmořské výšce kolem 800m n.m., takže je ideálním východiskem pro zimní sporty a centrem turistiky.

Po cestě busem do Aritza jsme se seznámili s Alexandrem, a další den ho ve městě opět náhodou potkali.Byl to fajn klučina, který tu jel za svou holkou. Jeho největší předností bylo ovšem to, že uměl aspoň trochu anglicky a německy, takže jsme se konečně mohli jakž takž s někým na něčem domluvit (což byl jinak značný problém). Byl tak pro nás cenným zdrojem informací a ulehčil nám spoustu domlouvání.

Měl typický italský mindrák ze své výšky, vždycky si musel při focení na něco stoupnout...

Zašli jsme s ním na kávičku a přišla i jeho budoucí tchýně:)

Ve městě jsme ovšem nechtěli strávit celý den, takže jsme se zase přesunuli do zahrady (z Aritza asi 1,5km do prudkého kopce) a vydali se na další krátký výlet po okolí. Po cestě jsme natrefili na tohoto vrubouna (Scarabaeus laticollis), který namáhavě válel svoji kuličku z trusu.

Otevřely se nám opět krásné výhledy na okolní krajinu.

Robin zkusil něco nasmýkat, ale obecně to tu nebyla žádná sláva. V národním parku jsme toho čekali víc...

Šli jsme opět po silnici vedoucí do kopce, až se nám otevřel krásný výhled na druhou stranu, dosud schovanou.

I zde bylo všude kolem plno vrubounů (Scarabaeus laticollis), kteří mezi sebou bojovali o kuličku z trusu. Bylo velmi zajímavé a zábavné pozorovat jejich neúnavnost.

Stál tu taky tento krásný kamenný kostelík.

Aritzo jsme si nevybrali náhodně. Už doma jsme se dohodli, že se tu podíváme, protože právě zde byl chycen brouk z rodu Thilmanus. Je to sice brouk velmi malinký, ale zato velmi vzácný (v podstatě ho už několik desítek let nikdo neviděl). Tak jsme museli zkusit taky štěstí.

Informační tabule národního parku Genargento.

Z jedné procházky jsme se vrátili, ale nelenošili jsme a hned se vydali na další, po naší oblíbené silnici s krásnými výhledy. Obloha vypadala opět všelijak.

Tentokrát jsme to ale nevzdali tak brzo jako minule a šli po silnici pár kiláků. Za každou další zatáčkou jsme si říkali že teď už to opravdu otočíme, protože cesta to je vskutku nekonečná, ale vždycky jsme se hecli a ukrajovali jsme postupně zatáčku po zatáčce.

Až jsme došli do místa, kde se nám otevřel krásný pohled na okolní kopce, které jsme měli do této chvíle ukryté. Tady jsme to teprve definitivně otočili.

Po cestě zpět jsme zastavili u pěkného odpočívadla, kde byla fontánka a potok s malým vodopádem. V potoce bylo plno vodoměrek štíhlých (Hydrometra stagnorum).

A taky hladinatky člunohřbeté (Velia caprai).

Rostly tu taky tyto krásné orchideje neznámého druhu (aspoň pro mě teda:)

Kousek nad zahradou na silnici jsme potkali respekt vzbuzujícího stepníka (Eresidae).

Je před námi poslední den, tak jsme si s Robinem řekli, že vylezeme na nějaký kopec.

Vrcholek v pravé části fotky měl být naším dnešním cílem...

Ovšem neměli jsme mapu (což by nás asi stejně nezachránilo), z nástěnné tabule, na které mapa byla se nic kloudného vyčíst nedalo a navíc italové se se značením obecně vůbec nepářou. Tahle červenobílá patlanina připomínající polskou Solidarnost je to jediné, na co se italové zmůžou. S tím, že značka se objeví zhruba každý kilometr, přičemž každých 100m vede z cesty nějaká odbočka...

Do toho vede cesta (už tak dosti zarostlá a téměř neudržovaná) přes různé pastviny, takže občas jsme museli i přes plot (dal se naštěstí otevírat).

No zkrátka a dobře, místo nahoru na kopec (který je teď vpravo mimo fotku) jsme šli úplně jinam, stále hloubějc do nitra NP. Bylo nám jasné, že dneska už nikam nahoru nevylezem, takže jsme nijak nespěchali a užívali si krásy okolí.

Vegetace byla všude mimo cestu v podstatě neprostupná, takže jsme šli stále po našem "značeném" chodníku. V jednom místě se přecházelo přes potok (tady docela vzácnost:), který se stovky let zařezával a vytvořil docela slušný kaňon, takže jsme občas skrz buš slyšeli hučet mohutné vodopády.

V centru NP Genargento.

Z výletu jsme se tedy zdárně vrátili a šli se ještě týž den naposled podívat do Aritza.

Potkali jsme tu náhodou našeho "spasitele" Luise i s jeho maminkou. Ještě jednou jsme mu poděkovali a vzali si na něho kontakt. Říkal ať mu pošlem pohled, což už jsme provedli:) Teď si s ním vesele píšem na facebooku (vesele proto, že moc neumí anglicky:) a příště až budem na Sardínii, rozhodně víme na koho se obrátit. Díky Luisi;-)

Po třech dnech opouštíme kouzelné Aritzo a přesouváme se ze sardinského vnitrozemí na východní pobřeží, do jednoho z nejznámějších turistických center - Cala Gognone. Zde na fotce ještě vesnička Tonara, kousek od Aritza.

Jedna autobusovka, cestou do Cala Gognone. Pohled do národního parku Genargento, který jsme vlastně objeli a dostali se tak na jeho druhou stranu.

Jak už jsem říkal, Cala Gognone je asi nejznámější turistické středisko na východním pobřeží. Tomu odpovídala i cena kempu, který byl nejdražší ze všech tří, které jsme na Sardínii navštívili. Přitom kvalitativně patřil mezi ty slabší. Ale zas žádná tragédie, to taky ne:)

Typické pobřežní město se spoustou obchůdků, vyhlídkovou cestou lemující moře a vůbec...

Východní pobřeží je na Sardínii drsnější a kouzelnější než západní.

Velmi příjemně se tu prochází po dlouhých plážích.

Pohled zpět na město. Jediné co nás po příjezdu sem trochu zarazilo, byla mlha a poměrně zima. Zima netrvala dlouho, ale opar zůstal.

Kousek za městem je vybudovaná silnice, která je ovšem slepá. Má asi 3km a končí na "útesu" s vyhlídkou. Tož jsme se tam vydali.

Pózička...Za mnou jde vidět útes, kde končí silnice.

Pohled zpět na Cala Gognone.

Z "konečné" se dalo sejít dolů na tuhle nádhernou pláž s názvem Cala Fuili.

A nebo se dalo jít do tohoto kaňonu, který je prošpikován lezeckými cestami. Ano, Cala Gognone je rájem horolezců, kterých jsme tu viděli spoustu opravdu na každém kroku.

Leze se všude, tahle skalka je přímo u pláže, asi 30m od moře:)

Nejznámější je ovšem pláž Cala Luna, údajně nejkrásnější pláž na Sardínii. Je velmi oblíbená právě také mezi horolezci, protože přímo z pláže vyrůstají převislé skály. Opravdu romantika. Bohužel se tam dá ale dostat pouze na lodi nebo poměrně dlouhým pěším pochodem. Proto pouze tato fotka z dálky.

Kormorán...

Cala Gognone je zajímavě geomorfologicky odříznuté. Leží přímo u moře a je doslova obklopeno horami ze všech stran. Jezdí se sem z Dorgali, což je 10km vzdálené město lěžící přímo za průsmykem, který je vidět nahoře na fotce. Skrz nejvyšší bod (průsmyk) vede tunel.

Večer jsme se dlouho bavili tím, že jsme si nechali omývat nohy vodou a čekali na velké vlny, kterým jsme pak zkoušeli vždycky utéct, aby nás úplně nespláchly. Důkaz toho, jak málo stačí ke štěstí:D Byl to jeden z nejzábavnějších momentů celé naší výpravy :)

Večerní Cala Gognone.

Pohled do hlubin študákovy duše aneb autoportrét.

Klikatými serpentinami opouštíme romantické letovisko Cala Gognone.

Zároveň opouštíme nadobro i pohledy na jedno z nejhezčích míst Sardínie - národní park Genargento.

Jsme opět v Sassari, na druhé (západní) straně ostrova, kde přestupujeme na další autobus a odjíždíme do naší poslední destinace, do Alghera, tedy tam, kde naše Sardinské putování začalo.

Ubytováváme se v kempu La Mariposa, což je poměrně útulný kemp na okraji města za rozumný peníz.

U nás se orá pole, v Algheru pláže. Jiný kraj, jiný mrav:)

Velký přístav v Algheru.

Podívali jsme se samozřejmě i do historického centra města.

Byly tu rozličné obchůdky, jako např. tento pirátský obchod se sudy plnými karamelových dobrot:)

Typické úzké uličky s typicky úzkými ženami.

Bylo tu poměrně velké množství starých kostelů, zde jeden z nich.

Panoramatický pohled na přístav.

Paní citrónovou prodavačku jsem fotil tak intenzivně až si mě všimla a vesele mi zamávala:)

Klasické posezení u kávičky.

Bude pršet?

Počasí vypadalo všelijak, přesto jsme se za 3 eura vydali autobusem na nejzápadnější bod Sardínie, mys Capo Caccia.

Místo samé nás zpočátku dosti zklamalo, protože nahoru k majáku viditelnému už z Alghera se dostat nedalo (byl to vojenský areál) a ke slibovaným mořským jeskyním, se sice dostat dalo, ale asi za 6 Eur, s čímž jsme taky nepočítali. Takže tu vlastně nebylo moc co dělat.

Zbývala už jen jediná silnice, která vedla v serpentinách někam nahoru, vydali jsme se po ní.

Dostali jsme se opět k vojákům. Tentokrát k nějaké asi vojenské meteostanici.

Nicméně byl tu nádherný výhled na asi 160m vysoký útes s majákem.

A vůbec to bylo moc krásné a klidné místečko, takže jsme si to nakonec celkem užili:)

Na útesech hnízdilo obrovské množství mořských ptáků.

Pohled do hloubky více než sta metrů. Dole jsou vidět schody, po kterých se jde do oněch mořských jeskyní.

Celkový pohled na útes Capo Caccia, nejzápadnější bod Sardínie.

Vracíme se do Alghera. Všude kolem cesty byly tyhle tabulky. Zřejmě říkaly něco o zákazu vstupu z důvodu ochrany území (kolem Alghera byly nějaké chráněné močály a louky).

My ale italsky neumíme žejo, takže jsme se samozřejmě vydali na lov:)

Nachytali jsme zas nějaké beetlesáky, nafotili kobylky a pomalu se chystali k definitivnímu odjezdu.

Pohled na historickou část Alghera.

Pohoda v kempu...

Poslední nákup velkého balení chipsů a lahvoňů a pohoda na sluníčku:)

Totální únava po cestě na letiště.

Na letišti Frankfurt - Hahn nás vyfackovala tvrdá realita střední Evropy, toho času dlouhodobě velmi deštivé...Teplotní šok skoro 20°C.

Museli jsme tu strávit neskutečně nepředstavitelných 25 hodin, na letišti, kde se toho moc neděje a s okolím, kde toho moc k vidění není. Navíc počasí taky zrovna vycházkové nebylo...Tak jsem se aspoň toulal okolo letiště a fotil eroplány.

Některé, jako třeba tento Antonov, byly opravdu úctyhodné:) Vlastníkem byl ruský Aeroflot.

Nemalý nákladní prostor.

Být bezdomovcem, rozhodně se usídlím na letišti. Lidi jsou blbí, nečtou si přepravní podmínky a snaží se do letadla propašovat kde co. Toto kde co je jim pak nemilosrdně odebíráno a vyhazováno rovnou do popelnice. Jistý pán, aby předešel této katastrofě, raději nám své tři banány a pár jablek věnoval. Díky:)

Většinou tu létaly jen Boeingy 737 společnosti Ryanair. Občas se ale objevilo i něco většího, jako třeba tento Boeing 747 Jumbo jisté nákaldní přepravní společnosti.

Šťastnou náhodou jsme se dostali jako první do letadla, takže jsme zabrali nejlepší místa vpředu s pěkným výhledem na letušky:) a spokojeně se odebrali ku domovu.

Ještě že už budeme doma...

Nad mraky je úplně jiný svět. Žádný déšť, žádná deprese. Prostě jako v nebi...

A Slunce zapadá...

A to je konec přátelé. Jsme zase doma, v Praze, městě zlodějů a nevrlých lidí, což jsme poznali celkem záhy po příjezdu. Vlastně už v autobuse z letiště na nádraží. No co se dá dělat...Nic, jen si na to opět zvyknout...:(--)