Po návratu do kempu se chvíli sluníme...Bulharské sluníčko je ale ve vysokých horách neúprosné...Vojta to poznal na vlastní kůži...

Jen pár metrů od kempu se nachází 1300 let stará borovice Bajkušova mura. Jde o pořádný strom vysoký 22m s kmenem širokým 7m. Někde u borovice je keška ale ani po dvou pokusech o nalezení jsme nebyli úspěšní..tak snad jindy...

Vojta má narozeniny! Jdeme je oslavit do naší oblíbené hospůdky u kempu. Pro Vojtu máme dokonce i dort, o pití se stará velmi svérázný borec, který na nás vždycky pokřikuje "Aaaa, Češi, čáu!" K pití nám dává svou domácí rakiji. Máme v plánu zítra opustit kemp a také se (ti odvážní) chceme ještě podívat na východ slunce na Vihrenu...vzhledem k bujaré noci to ale zatím moc na ranní výšlap nevypadá...

Jsme ale odhodlaní východ slunce vidět a tak se hrstka odvážných (Vojta, Renča, Jarča a já) vydáváme po pár hodinách spánku brzy ráno na východ slunce. Čeká nás převýšení přes 1100m a závod s časem. Za svitu čelovek doslova běžíme do kopce, před námi se v temnu tyčí mohutný Vihren a na východě pomalu svítá. V jednom okamžiku ztrácíme cestu a bojíme se že východ propásneme...

...nakonec ale dorazíme na vrchol pár sekund před východem slunce...euforie je veliká :)

Zatímco včera bylo všude plno turistů, dneska je hora jenom naše. Pohled bohů...

Vojta dostává ještě jeden dárek k narozeninám :)

Pohled směrem na SZ - hřeben Končeto který jsme v mlze šli. Až teď vidíme jak pořádně ostrý a dlouhý je. Na horizontu se rýsuje hřeben Rily.

Na druhé straně směrem na JZ je hned pod vrcholem Gredaro (2605 m.n.m.) Vlahinské jezero. Vpravo je vidět stín, který vrhá Vihren desítky kilometrů daleko. Viditelnost je úžasná, i tak ale Olymp ani moře v Řecku nevidíme :)

Závěrečná vrcholovka a jdeme dolů do probouzejícího se údolí..

Hluboko pod námi se do krásného slunečného rána probouzí Bulharsko...

Z Vihrenu rychle sbíháne na chatu Vihren, která se nachází přímo pod vrcholem a odtud po silnici do kempu. Balíme stany a vycházíme na dnešní přesun: zpátky na chatu Vihren a krásnou jezerní částí Pirinu na chatu Demjanica.

Cestou potkáváme spoustu menších a větších ples. Bulhaři u nich s rodinkami pořádají pikniky ale všude je kupodivu pořádek. Neodoláme vábení průzračné vody a jdeme se v horkém dni zchladit. To se daří velmi rychle, vodá má sotva pár stupňů.

Rozcvička na rozehřátí a jde se dál...

Jeden z posledních pohledů na mohutný Vihren schovávající se v mracích. Přijde nám skoro neuvěřitelné že jsme tam ráno byli a viděli východ slunce...

Kolem jezírek a ples míříme k sedlu ve výšce 2700 m.n.m., které musíme překonat aby jsme se dostali na druhou stranu doliny.

Jak řekl Vašek - lázeňský švihák na vycházce :)

Po mnoha výškových metrech a mnoha nadávkách na nehorázné Pirinské kopce jsme se vyškrábali do sedla pod vrcholem Todorina Porta (2712 m.n.m.). Výš už na tomhle výletě nebudeme, odteď pouze klesáme. Obdivujeme okolní vrcholy a jezera (pod námi Corno a Ribno jezero, u kterého budeme stanovat) a připravujeme se na dlouhý sestup na chatu Demjanica (1895m.n.m.).

Chladné modré oko jezera Todorini oči...najdete rybáře? :)

Okolní vrcholy a hřebeny jsou neskutečné. Říká se že Pirin je o něco hezčí než Rila...nelze jinak než říct že Pirin je skutečně nádherný.

U jezera Ribno nacházíme krásné místo na spaní. Je sice hned u stezky a jsme v první zóně národního parku ale jsme těžce znavení (ti co šli na ranní východ slunce dnes urazili kolem 25km a asi 2000m stoupání a 1500m klesání)...navíc zdejší scenérie je nádherná, cítíme se jak někde v tajze v Kanadě, čemuž přispívá nádherné jezero, okolní les a hlavně....

...mraky krvežíznivého hmyzu!

Ráno nás čeká smutné loučení. Dáváme sbohem horám a scházíme kolem chaty Demjanica do Banska (což je jedno obrovské hotelové středisko, i když středověký střed města je docela pěkný). V Bansku se zrovna koná velmi známý mezinárodní jazzový festival. My ovšem míříme za jiným cílem: Řecko!

V Bansku nastupujeme do autobusu a opět přes Razlog a sedlo Predel se dostáváme do údolí řeky Strumy, které tvoří hlavní dopravní trasu (vede zde dálnice i železnice) mezi Řeckem a Sofií. Vystupujeme ve vesničce Simitli která je už nízko v údolí. Na hranice s Řeckem to je pouze 70km, takže ve vesničce hledáme místo pro přespání a ráno se přepravíme na hraniční přechod Kulata a dále do Řecka.

Ve vesničce budíme docela velké pozdvižení. Děcka se sbíhají a doprovází nás přes celou vesnici až na plácek nad vesnicí, kde konečně postavíme tábor a spočineme. Je neuvěřitelné vedro, tráva spasená ovcemi je pichlavá jako kaktus takže nemůžeme postavit stany s podlážkami a spíme venku. Naše utrpení naštěstí zmírní nalezený vodovod u kostela a nedaleký obchůdek s dostatečnými zásobami Zagorky :)

Noc byla strašná - vedro takové že se pod spacákem nedalo spát a hejna hmyzu od mravenců, které jsme ráno měli všude až po komáry, kteří neúnavně pili krev celou noc. Ráno dochází k velké změně počasí - přichází prudká bouřka a déšť. To těší hlavně Vojtu, který nás právě opouští a míří stopem zpět do Sofie a odtud autobusem do ČR na sraz Erasmáků. S Vojtou se tedy loučíme a míříme na místní vlakové nádraží, Vojta na stop (ještě to nevíme ale Simitli navštívíme neplánovaně ještě jednou:). Vlak nám jede za hodinu, směr Kulata, Řecko.

Vlakem se dostáváme na hranice za asi hodinu. Trať vede krásným hluboce zařezaným údolím kolem řeky Strumy. Hory zůstávají za námi spolu s uplakaným počasím a začíná být opět vedro. Jak se dostaneme přes hranice a dál do Řecka jsme dopředu moc neřešili, říkali jsme si že nějaký spoj určitě najdeme..Jak se ukázalo, tato úvaha byla na Balkáně (kde se nic neřeší a všechno tak nějak funguje nefunguje) zcela špatná. Velmi svérázná je konečná stanice v Kulatě. Vlak prostě skončí a pokud chcete do Řecka tak vám místní policista ukáže směrem do pole a řekne "kilometr tudy". Pro spolucestující Japončíky to je trochu šok...ale to nejlepší teprve přijde :)

Vítejte v Kulatě - hraničním přechodu mezi Řeckem a Bulharskem!

Po kolejích mezi hranicemi už žádný vlak dlouho nejel, i když semafory svítí červeně. Místní je ignorují a když ani po 5 minutách nejede vlak, přelízáme přes koleje...v dálce už vidíme ceduli vítejte v Řecku.

Pohraniční osel. S naprostou lhostejností pozoruje naši snahu dostat se přes kopřivy do Řecka...

A konečně jsme tady! Radost ovšem dlouho netrvá. Nejbližší vesnice je 10 kilometrů daleko a větší město Serres, odkud jezdí autobusy do Kavaly kam se chceme dostat, je vzdálené přes 40km...

Na hranici jsou informace takže se pána ptáme jak se odtud dostaneme. Brzy pochopíme proč je Řecko na pokraji bankrotu - jestli tam všichni pracují jako tento pán tak se ani nedivím. Chlapík nejdřív navrhuje vyzkoušet místní železniční stanici a kdyby náhodou vlak nejel tak ať vyzkoušíme autobus, který ve tři od informací určitě odjíždí. Jdeme tedy na nádraží. Když hodinu nic nejede (ani podle jízdního řádu), ptáme se v místní benzince. Prý tady vlak nejel už hodně dlouho.

Vracíme se tedy na informace (pán už je pryč) a čekáme na onen autobus. Samozřejmě žádný nejede. Je tedy třeba řešit jak se odtud dostaneme. Nakonec se rozdělujeme po dvojicích a zkoušíme stopa do Serresu hned od celnice. S Aničkou dojedeme do Serresu jako první s mladým Řekem. Anglicky moc neumí a tak nám aspoň pouští řecké lidovky. Zběsilou jízdou jsme za půl hodiny v Serresu. Borec je hodný a vyhazuje nás rovnou na autobusovém nádraží, odkud jede přímý autobus do Kavaly - historického přístavu odkud odjíždějí trajekty na ostrov Thassos - náš cíl. Zjišťujeme že poslední dnešní bus odjíždí už za půl hodiny. Za chvíli přichází další dvojice (holkám jedni řeci zaplatili do centra na autobusák dokonce taxíka)...čekáme na poslední dvojici - Májovku s Frantou, autobus odjíždí za pár minut...

Nakonec přichází zpráva že tu budou za pět minut. Snažíme se tedy zdržet autobus ale řidič nás naprosto ignoruje. Přes v 5 se rozjíždí a je mu fuk že jsme venku a naskakujeme dveřmi za jízdy. Franta s Májovkou to nestihli a zůstávají tak v Serresu sami. My odjíždíme do 90km vzdálené Kavaly. Nálada v autobuse je stejná jako počasí venku, smutná a šedá...

Franta s Májovkou hledají v Serresu nocleh a my zatím vystupujeme v Kavale. Jdeme do přístavu aby jsme viděli záď právě odjíždějícího posledního trajektu..dneska opravdu nemáme štěstí. Navíc se zvedá vítr a v dálce se kupí hrozivé mračna. Musíme rychle najít něco na přespání. Místní mladík nám doporučí několik kilometrů vzdálenou pláž. Nezbývá tedy než nahodit batohy a jít tam...počasí se prudce horší...

Kavala je město dokola obklopené vysokými kopci a skalami takže je nataženo po celé délce pobřeží. Na pláž docházíme opravdu znaveni. Zjišťujeme že u pláže byl kdysi kemp ale ten je teď zavřený. Navíc začíná úděsný liják. Kousek od pláže vidíme něco jako velkou garáž takže běžíme tam. Když jsme v garáži tak si všímáme červeného bodu v jednom temném koutě. Za chvíli ve tmě rozpoznáváme stašího pána, kteří si klidně pokuřuje a vůbec nevypadá rozrušen skutečností, že mu právě do jeho dílny vběhlo 7 zmoklých Čechů s obrovskýma krosnama.

Pán nás pozve dále dovnitř garáže protože začíná pršet i u vchodu. Říká že tu můžeme bouřku přečkat a ať si klidně uvaříme..rozděláváme tedy věci a vaříme, nicméně smršť je neskutečná, za chvíli se uprostřed garáže vytváří menší jezírko. Náš zachránce tedy otevírá dveře do vnitřku dílny a zve nás tam...prý nás nechá jednu noc přespat! Jako bonus nám dává z ledničky výborné plněné papriky. Konečně se na nás obrátilo štěstí!

Ke spánku se ukládáme jak jen to jde mezi nářadím, starým harampádím a acetylenovými bombami (trochu jsme chlapíka vystrašili když jsme si začali vařit na hořácích kousek od bomb:). Chlapík nám přeje dobrou noc a odchází do tmy...

Ráno brzy vstáváme a teď teprve vidíme kam jsme to vlastně vběhli. Hodnému chlapíkovi necháváme jako dar Rakiji z Bulharska a jdeme k nedalekému moři....

Konečně! Počasí se umoudřilo a my jsme na pláži úplně sami...moře je celé naše! V dálce se nad vodní hladinu zvedají kopce Thassosu, našeho cíle pro pár následujících dní.

My a Kavala.

Dojde i na vyzkoušení draka, kterého Dan koupil v Bulharsku...chvíli se ještě válíme na pláži, nakupujeme v nedalekém Lidlu zásoby (bojíme se že bude na ostrově draho, už tak jsou ceny v Řecku neporovnatelně vyšší než byli v Bulharsku) a míříme zpět do Kavaly. Trajekt jezdí co pár hodin takže máme čas si projít Kavalu. Jde o důležitý přístav ležící v řecké Makedonii, založeného už někdy v 6 st. př. n. l. (jako město Neapolis zmíněné i v Bibli v souvislosti s návštěvou apoštola Pavla). Dominantou města je velká pevnost přímo nad přístavem. Vstup dovnitř je bohužel placený a nezbývá nám už mnoho času,ve městě se setkáváme se ztracenou Májovkou a Frantou kteří za námi ráno dojeli (spali nakonec v hotelu v Serresu) a míříme na trajekt.

Jízdenka na trajekt na Thassos stojí kolem 5 eur na jednoho. Naloďujeme se...

..a z kapitánského můstku si vychutnáváme pohled na celou Kavalu a pevnost nad přístavem.

Cesta trvá asi hodinu, Thassos je vzdálen asi 30km. Doprovází nás racci, které doslova žerou z ruky...

Blížíme se k Thassosu. Přistáváme v severní části ostrova u města Prinos, dále se chceme dostat do kempu Pefkari na jihu ostrova u městečka Potos. Nasedáme tedy do autobusu (jezdí tu jediná linka po obvodu ostrova, jiné silnice moc do hornatého centra ostrova nevedou) a za půl hodinky jsme v Potosu. Pak musíme ještě chvíli hledat kemp, kde se konečně usidlujeme a naše několika denní zasloužené nicnedělání může začít :)

Kousek od kempu je pláž. Na místních útesech zkoušíme pár duchařských fotek :)

Kemp Pefkari je vcelku moderní čistý kemp. Záchody a sprchy jsou volně přístupné, několikrát denně uklízené, přímo v kempu je obchůdek se základním zbožím a milým prodavačem (umí i velmi dobře anglicky) a na pláž je to kolem sta metrů. My dostáváme místo úplně vzadu v kempu u velké borovice. Jsme tedy na docela klidném místě a hned budujeme kolem stromu tábor.

Následujících pár dní trávíme v hodně poklidném rytmu - ráno vstáváme (později se ve stanech nedá pro vedro být) a jdeme se se zchladit do moře. Pláž je kamínková, moře čisté ovšem celkem bez života. Mušle a rybiček moc obdivovat nemůžeme, zato jsou všude kolem útesů koberce nebezpečných mořských ježků.

Kousek od kempu je vesnička Potos. Jde spíše o shluk obchůdků, restaurací a hotelů pro turisty, nicméně má svou osobitou atmosféru a je tu obchůdek kde se dá velmi levně nakoupit (v rámci Řecka, plechovka piva za 80centů ...)

Kousek od kempu je i velký hotel kde mají WiFi zdarma :)

Naše rybářské úspěchy - všehovšudy tato mřenka...

...i když lovecké trofeje moc neoslňují, západ slunce svou nádherou ano...

Potos je pěkný i v noci, přímo vybízí k romantickým procházkám horkou letní nocí za zvuku cikád...Jenom těch turistů je tu vcelku hodně...na pláži ale žádné návaly nejsou..

Místní kostel je z venku opravdu pěkný...

...ze vnitř ovšem vypadá poněkud jinak. Přestože kostel vypadá mrtvě a nepoužívaně, zdání klame. Dole pod kostelem se skrývá velká kaple. V neděli se s Aničkou jdeme podívat na pravou řeckokatolickou mši. Dá se říct že to byl vskutku zážitek: mše trvá dvě hodiny, je cela zpívaná (o což se stará chór pěti řeků), kněz je celou dobu schovaný kdesi u oltáře a sem tam vyběhne ven, lidé se křižují snad co deset sekund. Vtipné je rozdělení na mužskou a ženskou část kostela, což jsme při příchodu nevěděli...takže zhruba v polovině mše zjistím, že všichni chlapi jsou vpravo a já sedím v chumlu asi padesáti ženských :) Při přijímání dává kněz lidem jakousi směs chleba a vína (nejdříve mužům, poté ženám), při vybírání darů nám kropí ruce vonným olejem...no zajímavé, akorát nás po těch dvou hodinách zpěvu bolí hlava.

Vracíme se zpátky na pláž. Tato byla zajímavá tím že byla možnost obědnat si pití přímo na deštníku, kde bylo pár tlačítek s pitím..stačilo zmáčknout a číšník přiběhl i s vybraným nápojem. Praktické.

Olivovníky rostou úplně všude.

Kupujeme místní koření.

A užíváme si posledního moře. S Aničkou se rozhodujeme, že pojedeme zpátky do Sofie stopem...

...prostě romantika...

Nebyli bychom správní gurmáni kdyby jsme neochutnali i nějaké plody moře. Zde slávka nebo-li mořský šušeň.

Poslední noc před naším odjezdem slavíme Jarčiny narozeniny (meloun coby dort je vskutku efektní věc) a ráno se s Aničkou balíme a vyrážíme na poslední dobrodružství tohoto výletu. Jak se ukáže, dobrodružné bude až moc...

Protože s Aničkou nemáme moc peněz a válení se v kempu nás už nenaplňuje, rozhodujeme se vyrazit do Sofie stopem. Čeká nás 450km dlouhá cesta, takže si dáváme rezervu tří dní. To se ukazuje jako strategické rozhodnutí. První den stopu se sbalíme, nakoupíme zásoby a jdeme na vrátnici zaplatit. Tady nás čeká první překvapení - vyplatit Honzův pas nemůžeme protože přijeli policajti a hledali Dana, Honzu a Frantu. Nevíme co se děje, paní recepční taky nic neví. Chlapci jeli ráno na skůtrech na výlet kolem ostrova takže v nás docela hrklo...nicméně musíme na stop. Doufáme že se z místa dostaneme rychle do přístavu na trajekt a dál za Kavalu. Že je v Řecku se stopem něco špatně zjišťujeme záhy...

Po dvou hodinách usilovného stopu bez výsledku to vzdáváme a jdeme na autobus, který nás zaveze k trajektu. Lístek stojí šest eur a máme peníze jakž takž na trajekt a to je skoro všechno, takže doufáme že mimo ostrov snad půjde stop lépe. Z trajektu se smutně díváme za mizejícím Thassosem...

...za hodinku jsme opět v Kavale. Musíme se dostat do Dramy a Serresu, výpadovka je až za městem takže procházíme celou Kavalou až na kopec, kde město končí...Po hodině stopování nám zastavuje mladý borec, který se nejdříve ptá proč stopujeme a říká že nám klidně zaplatí autobus do Dramy pokud jsme švorc. Zjištění že tu berou stop tímto způsobem mě trochu děsí ale stále věřím že to ještě dobře dopadne....borec nás veze jen 10km za Kavalu. Pomalu se stmívá a další stop nemá cenu. Jdeme spát za vesnici do ovocného sadu a doufáme že zítra ujedeme víc než 60km za den jak dnes...

Ráno brzy vstáváme a hned míříme na silnici. Během 15minut nám zastavuje typická Řekyně s dcerou a říkají že nás vezmou do 30km vzdálené Dramy. Konečně se na nás usmálo štěstí říkáme si...ovšem trochu předčasně. Řekyně neumí ani slovíčko anglicky a vyhazují nás v centru Dramy. Konzultujeme naši pozici s navigací a zjišťujeme že musíme ujít pár kilometrů na druhou stranu města, kde je výpadovka na Serres (zkoušeli jsme se ptát i místních ale při zmínce autostop nás buď posílali na bus nebo si rovnou klepali na čelo).

Po asi hodině docházíme k tomuto betonovému monstru a zahajujeme stop. Je poledne, máme málo vody, v okolí kilometru není jediné stinné místo a na slunci je hodně přes 40°C. Stojíme u široké silnice po které frčí auta neustále, perfektní místo na stop, do dvaceti minut jsme pryč...

Nenávidím Řecko! Už v životě tu nepojedu! Všichni Řeci jsou ignoranti! ... tyto a podobné myšlenky nás začínají napadat po asi hodině stopu v pekelné výhni. Nechápeme v čem je problém, jestli jsme neviditelní, Řekové slepí...5 minut před odchodem zpátky do města na autobus nám zastavuje mladá slečna. Umí perfektně anglicky, byla v česku a říká že nás sveze...ani se neptám kam, chceme hlavně co nejrychleji vypadnout z tohoto šíleného místa. Slečna nás sveze jen deset kilometrů do další vesničky, ale vesele vypráví a hlavně v klimatizovaném autě se cítíme jak v nebi. Mimo jiné nám říká že stopovat v Řecku nemá smyl - lidi se bojí, stalo se tu prý pár vražd pro dvě Eura a nikdo nezastaví, zvlášť ne cizincům...přesně tohle jsme potřebovali slyšet. Slečna nás vyhazuje v malé vesničce mezi Dramou a Serresem. Nikde nic, pár domků, hospoda a cesta po které projede auto jednou za deset minut. Začínám si představovat jaké to bude vést život v Řecku, protože odsud se nikdy nedostaneme. Naštěstí zjišťujeme že "někdy" (přesný čas se v Řecku asi neřeší) jede autobus. Na stop kašlem a čekáme na bus, který skutečně přijíždí a za naše poslední peníze nás veze do Serresu...

Jsme v Serresu, na autobusáku odkud jsme před pár dny vyjížděli (bez Franty a Májovky) do Kavaly. Jsme opět v centru města, začíná být pozdě a máme jen pár eur. Situace přestává být růžová (nebyla ani doteď ale teď si říkáme že tohle je fakt špatné). Na autobusáku tedy dáváme odpočinkový pozdní oběd a míříme zase pěšky pryč z města na obchvat, který vede na 40km vzdálené hranice s Bulharskem...říkáme si, že jsme fakt blízko, že to prostě musíme dát. Když docházíme na obchvat, chce se mi brečet. Žádné místo na zastavení, dvouproudová silnice po které projede pár aut za čtvrt hodiny a to pekelnou rychlostí...jsme v prdeli. Jediné, co mě ještě drží před tím abych zahodil krosnu a běžel pryč do pole je stále optimistická Anička :) Jdeme po obchvatu a doufáme že nás nikdo nezabije a na první křižovatce zkoušíme stopovat....a konečně, po dvou dnech se naše prosby ke všem svatým naplnily: zastavuje chlapík který nás bere do Sidirokastra, poslední vesnici před přechodem. Říkáme si, že ještě chvíli zkusíme stop kdyby náhodou....a za dalších deset minut nám zastavuje mladý Bulhar, který jede až do Simitli, místa kde jsme se loučili před týdnem s Vojtou!

Chlapík má nadupané Audi, pouští nám balkánské písničky a stále mele. Vzhledem k hlasité hudbě a jeho bulharštině mu toho moc nerozumím ale hlavně že jedeme a má klimatizaci. Během řízení si nebere moc servítky: úzkým údolím kolem řeky Strumy jedeme fakt rychle, přejíždí přes čáru a do toho se mě ptá proč mám pás, vždyť je to nepohodlné a škrtí to...nejlepší okamžik nastává chvíli před Simitli kdy si zapaluje jointa...no naštěstí brzy vystupujeme :) Jsme štěstím bez sebe, jsme na známém místě, víme kde je obchod a místo na spaní, Sofie je už jen 100km daleko a hlavně jsme to přežili :) V obchůdku nakupujeme zaslouženou Zagorku, nad vesnicí stanujeme a píšeme našim jak se mají. Píšou že právě projíždějí přes Simitli do Sofie :)

Další den ráno stopneme během 15 minut auto se dvěma Řeky (!) a za hodinku jsme v Sofii. V centru chvíli bloudíme ale poté se potkáváme se zbytkem výpravy u našeho hostelu, ubytujeme se a jdeme poznat krásy hlavního města Bulharska. Holky jdou za památky, mužská část + Anička jde prozkoumat místní trhy, arabské obchůdky s kořením, kávou a tabákem a mnoho dalšího ..

Konečně se zase cítíme "bohatí". Ceny jsou s Řeckem nesrovnatelné. Na trhu lze najít všechno od bot po pytle kávy a exotické koření, ovoce a zeleninu...vždycky koupíme pár gramů zajímavé pochutiny a jdeme zase dál.... procházíme takhle postupně celý trh.

Když jsme unavení, tak zastavujeme v jedné hospůdce kterých je okolo trhu spousta. Staropramen sice nemají, ale výčepní nám nabízí místní zajímavé jídlo..a tak zkoušíme masem plněné papriky, obrovský šopák, pelmeně a další zajímavá jídla..

Zajímavé jsou místní obchody, jejichž jediný sortiment tvoří různé igelitky :)

Sofie nemá nějaké jednotné centrum, obrovské památky nebo náměstí. Procházíme změtí nízkých domků, kaváren, obchůdků...přestože Sofie nemá nějakou dominantu nebo řeku, mě osobně se město velmi libí, má kouzelnou atmosféru...

Docházíme opět k mešitě Banja Bašia. Tentokráte je otevřená a můžeme i dovnitř. Musíme si ovšem sundat boty a Aničku zabalí do hábitu, takže vypadá jak larva nějaké housenky :) Vevnitř se fotit nemůže (odvahu porušit zákaz jsem tak nějak neměl)...šlo o docela velkou místnost/sál kde se v rozích někteří muslimé modlili, v jiné části se bavili, jinde četli knihy...spíš než kostel nám to připomínalo nějaké oddychové centrum...

Místní pouliční umělec...moc mu to ale nešlo.

Hned za městem začíná národní park Vitoša (okolo 2000m.n.m.) kam se dá dojet rovnou MHD. Sofie je spolu s Turínem jediné město které hostilo letní (1961,1977) i zimní (1983,1989) univerziády.

Promenáda v centru Sofie.

Nezbytná Zagorka. To ještě nevíme, že na veřejnosti se v Bulharsku pít nesmí. Až když nás zastavují policajti a chtějí po nás dost nevybíravě pasy, piva schováváme.

Místní MHD.

Jsme přece jen na Balkáně, tady nepořádek po skončení trhů...

...a ve vedlejších uličkách. V noci by jsme se tu asi trochu báli, místní "trochu více opálenější" Bulhaři na nás koukali docela zvláštně.

Poslední noc v Bulharsku zakončujeme v jedné příjemné hospůdce blízko hostelu. Utrácíme peníze do poslední stotinky a jdeme na hostel spát. Brzy ráno vstáváme a míříme na nedaleké autobusové nádraží, kde nás už čeká autobus. Naposledy máváme Sofii, čeká nás už jen 20 hodin jízdy zpátky do Brna (včetně 3 hodin stání na Bulharsko-Srbské hranici.)

Zpátky v Brně. Po 23 dnech jsme zpátky v ČR- unavení, opálení a plni skvělých zážitků. Díky za super výlet!