Do Pekingu jsem se vydal s Livinem a Tombo vlakem. Cesta v lůžkových vozech ubíhá poměrně rychle a pohodlně, i když trvá zhruba 22 hodin. Krajina je venku občas velmi zajímavá, občas ale spíše depresivní, jak kdybyste projížděli Černobylem...

Všudypřítomnost...

Kolik nových lidiček se tady asi jednou vleze...? Ono se to nezdá, ale zkuste si schválně spočítat patra;-)

Součástí nádraží je i velké "parkoviště" taxíků, které plynule přijíždějí a odjíždějí. Zařadíte se do fronty a časem na vás nějaký taxík vyjde.

Dorazili jsme k místnímu výzkumnému ústavu zemědělskému. Tady budeme nějaký čas pracovat.

Neuběhlo však snad ani 10 minut a už nás klasicky tahají na jídlo:)

Oběd byl ovšem fajn, nešlo si stěžovat.

I nějaká ta práce pro nás byla připravená...

Obchodňák připomínající Babylonskou věž...konec v nedohlednu:)

Ale přece tu nebudeme nakupovat žejo. Ne, my jdeme (nečekaně) opět jíst, večeře čeká...

Opět ve stylu "uvař si sám". Tentokrát však s mnohem lepšími surovinami než minule v Guangzhou. A taky ten krásný sopečný "hrnec". Žádný plyn jak minule. V sopouchu bylo poctivé uhlí, které tento komín parádně rozpálilo a voda tak neustále vařila.

A byly tady pořádé dobroty...

Ovšem konec gastronomických experimentů, je před námi víkend a tak se vydáváme do víru městských památek.

Povinná rentgenová kontrola před vstupem na Tien An Men (Náměstí nebeského klidu).

Vcházíme na Tien An Men, které je s celkovou plochou 440 000 m2 největším náměstím na světě.

A řekl bych, že i zástup lidí s květinami v rukou toužebně očekávající pohled na posmrtné torzo Maa bude nejdelším na světě:) Zde jde vidět jen dvě strany onoho šíleného hada, který se klikatil ještě na další dvě strany a tvořil tak dohromady vlastně téměř čtverec. Celková délka fronty mohla být kolem půl kilometru, možná víc:) To myslím naprosto vystihuje vztah současného čínského lidu k jejich jedinému nejvyššímu - Velkému Kormidelníku. Ten je tady opravdu stále živý.

Na všechno dohlíží vojáček. A ne jeden.

"Ozdoba" na budově Národního muzea, které je postaveno na okraji náměstí.

Autíčka jako z lega...

Uprostřed náměstí jsou dvě opravdu obří obrazovky. Naštěstí se tam dnes nepromítaly žádné agitačky, ale poměrně pěkné záběry z čínské krajiny (+ reklamy samozřejmě:))

Monument to the People's Heroes, tak jak ho postavili mezi lety 1952 až 1958. Pomník má připomínat všechny "mučedníky, kteří položili život během různých revolučních bojů čínského lidu v 19. a 20. století." Velký zlatý nápis v čele pomníku je Maův rukopis hlásající "věčná sláva hrdinům".

Pomník je zřejmě neustále střežen mladými pionýry. On se vždycky nějaký dobrovolník na hlídání najde.

Před Branou nebeského klidu (s portrétem Maa), oddělující Tien An Men od Zakázaného města.

Je fakt, že v používání segwayů jsou místní strážci zákona nadčasoví:)

Čučí jak puk.

Doufám, že se dočkám dne, kdy bude Brána nebeského klidu zbavena tohohle neřáda.

Za Branou nebeského klidu (a vlastně i před ní) nemůže být o nějakém klidu ani řeč. Natožpak o nebeském. Jestli takhle vypadá nebeský klid, tak nechci vidět, jak to vypadá v pekle...

Než se dostanete do opravdového jádra Zakázaného města, musíte projít celkem třemi bránami (Tienanmen, Duanmen a Wumen).

Davy se hrnou. Všimněte si složení lidí. V celé řadě ani jeden číňan. Cizinců je tu mnoho...

Strážce...Až do roku 1911 strážil město velice přísně, protože bylo veřejnosti nepřístupné. Téměř 500 let nevstoupil do Zakázaného města téměř nikdo kromě císaře, císařovny, nejbližší rodiny, služebnictva (tvořeného často eunuchy) a sem tam nějaká ta zahraniční diplomatická návštěva. Od toho taky dostalo město svůj název.

První velké náměstí, kterých je tu celkem pět (plus celá řada menších náměstíček po bocích). Zakázané město bylo vybudováno mezi lety 1406 až 1420 za vlády dynastie Ming. Celkem obsahuje 980 budov, ve kterých je 8707 pokojů. Celková rozloha města je 720 000 m2 a jedná se tak o největší královský (císařský) komplex budov na světě.

Dochované staré nádoby na vodu, která tu byla vždy připravena pro případ požáru.

Přes všechny ty "nechutné" masy lidí mě Zakázané město dokázalo oslovit (což je co říct, zvlášť u mě, který historii zrovna neholduje:). Ten prostor, ta mohutnost, to megalomanství, které z toho čiší. Ta povznesenost. Tady jsem si stále říkal, co je vlastně ten "velký" Mao proti tomu, co byli před ním všichni ti císaři...

Jeden z mnoha císařských trůnů.

Předposlední z velkých náměstí.

Paláce jsou opravdu nádherně zdobené. Škoda jen, že do většiny se člověk vůbec nedostane. Ani nevím, co je vevnitř, jestli jsou budovy prázdné nebo ne. Nikdo mi na tohle nebyl schopný odpovědět. Trasy pro návštěvníky vedou převážně venku.

"Stěna devíti draků" byla postavena roku 1773, v rámci renovace severovýchodní sekce paláce. Je 20 m dlouhá a 3,5 m vysoká. Zobrazuje devět draků, hrajících si s perlami. Draci mají obecně v čínské mytologii nezastupitelnou pozici. Nejsou to ti zlí draci, jak je známe z našich pohádek, chrlící oheň na všechny strany. Čínští draci jsou symbolem moci, ale také štěstí, jsou těmi, kdo bdí nad úrodou i dobrým počasím a někdy jsou také symbolem dlouhověkosti.

Jedna jediná rozložená borovice. Krása:)

Hlídač před jednou z bran.

V jednom z paláců byla výstava dobových předmětů. Zlatých, stříbrných, diamantů, perel, opálů, nefritů. Prostě bohatství nedozírné ceny. Všechno údajně originály. Na to jsem opravdu dokázal zírat hodně dlouho...A ochrana tu nebyla nijak přehnaná, jen tvrzené sklo, kamery a jeden hlídač. Fotit i natáčet se tu mohlo bez omezení.

Malachitová destička s vyritým obrazem krajiny.

Nefritové pouzdro se zlatým víkem posázeným šperky. Stáří téměř 300 let.

Vyobrazení císařovny se součástmi oděvu, které jsou zde vystaveny.

A stejně tak císaře.

Koruna nošená císařovnou mezi lety 1573 až 1620 za vlády císaře Wanliho z dinastie Ming.

A ještě poslední z mnoha a mnoha krásných ozdob, náhrdelník vyrobený ze vzácných kamenů lapis lazuli. Pokud vám tento název něco říká, tak vězte, že jde o materiál, ze kterého bylo vyrobeno pero, které si "vypůjčil" náš slavný prezident Klaus na návštěvě Chile:)) Tímto bych mu chtěl popřát vše nejlepší k jeho 70. narozeninám, hlavně brzký odchod do důchodu.

Tři střecha budeš mít nad sebou...(z Lotranda a Zubejdy:))

Rostou zde krásné borovice se zajímavou "maskáčovitou" strukturou kůry.

Ještě jedna společná.

Ani vlastně nevím, co to bylo, ale bylo to dobré:)

Pořádný oběd to ale nenahradí...Tak co to bude dnes?

Po obědě honem vylézt na "kopec", který je nad Zakázaným městem a ze kterého je údajně pěkný výhled.

Na kopci jsme samozřejmě coby dup.

A výhled je tu opravdu parádní. Jen je většinou ovlivněn smogem. Nejinak tomu bylo i dnes.

Celkový pohled na Zakázané město z kopce zvaného Coal Hill.

Poslední pohled na "zakázané střechy":)

Krámek v "podhradí"...

...které si žije svým vlastním životem.

My se ovšem přesouváme na poslední dnešní štaci, do parku Beihai v bezprostřední blízkosti Zakázaného města. Byl vybudován v letech 916-1125 a jde o jednu z nejstarších, největších a nejlépe zachovalých starobylých císařských zahrad v Číně. Poprvé byl park otevřen veřejnosti až v roce 1925.

Detail zdobení jedné ze střech.

Je odsud pěkný výhled na protější Coal Hill, který je co by kamenem dohodil a zajímavě kontrastuje s moderní zástavbou. Navíc se přes nás zrovna přehnala bouřka, a nebe tak má najednou mnohem hezčí barvy.

Styčným a středovým bodem zahrady je tato 36 metrů vysoká "Bílá Dagoba", jak zní oficiální název. Byla postavena v roce 1651 a byla celkem 2 x zničena zemětřesením a znovu postavena. Tuto svatyni nechal zbudovat císař Shunzhi (první císař dynastie Qing) na popud tibetského lámy jako projev jeho (císařovy) víry v budhismus a taky jako projev jeho touhy o sjednocení všech čísnkých etnických skupin.

Zahrada je opravdu nádherná a člověka uchvátí. Kdyby tu nebylo všude tolik lidí, bylo by to na 1*:))

Téměř polovinu z rozlohy parku Beihai tvoří jezera.

...

Nuda nebo jen odpočinek?

Stále je co obdivovat.

Pohled na Bílou Dagobu, centrální bod parku Beihai.

Jeřáb, jeden z tradičních symbolů Číny.

My se ale rychle vracíme z myšlenek na císaře do reality a z historie do přítomnosti. Tento sportovec přezdívaný Mistr Li je muslim, proto jsme šli na večeři do muslimské restaurace. Podávalo se výborné jehněčí maso.

Jak si můžete všimnout, maso se obírá v plastových rukavicích, to abyste se neumazali. Mistr Wong Su právě vysává brčkem morek z jehněčí kosti. Já než jsem se stačil rozkoukat a zjistit o co jde, už jsem měl brčko v hubě a sál...Vysál jsem jednu kost a dál se držel raději osvědčených a známých metod pojídání masa:))

Vsadím se, že neuhádnete, co je tohle černé "něco". Jsou to vajíčka. Číňani jsou v přípravě vajec opravdu mistři. Vždycky jsem přemýšlel jak to které vajíčko asi připravili a nikdy jsem na to nepřišel. Ani toto nebylo výjimkou.

Jen malá ukázka, jaký "bordel" se tu po jídle běžně nechává.

Je před námi neděle a my jsme se vypravili navštívit Velkou čínskou zeď. Nejbližší úsek je asi 60 km severně od Pekingu a jezdí tam každou chvíli autobusy. Už při příchodu na stanoviště je mi ovšem jasné, že pokud je fronta lidí čekajících na autobus už tady v Pekingu 50 m dlouhá, tak to nevěstí nic dobrého...

Jsme na místě a Disneyland začíná "medvědí zahradou".

K mému překvapení jsou tu opravdu medvědi ušatí (Ursus thibetanus).

V několika výbězích jich je tu dohromady možná přes dvacet. Prostě když už Disneyland, tak pořádný*

Zaujal mě předposlední sloupec. K tomu myslím není co dodat...

První pohled na zeď.

Ano, je pěkná, ale těch lidí, těch lidííííí...

Když se člověk zklidní a představí si ty miliony dělníků, kteří zeď stavěli, je to opravdu úctyhodná záležitost. Nebo odsouzeníhodná? Asi obojí, záleží z jakého úhlu pohledu se na to člověk dívá. Ovšem tyhle myšlenky si člověk může dovolit spíš doma. Na zdi na ně přes masy turistů opravdu není prostor. Bohužel.

Aspoň jedno "stupid photo", jak jsme jim s Livinem říkali.

Tady něco nehraje...:)

Livin byl jediný "evropsky" nebo spíš "nečínsky" smýšlející jedinec (to není ten na fotce:), který tyhle kýčovité stupidní fotky nesnášel. Většina číňanů na nich úplně ujíždí. Stačí, že je na šutru něco načmárané, oni hned začnou vykládat, jak je to pro ně důležité, jaký to má význam vyfotit se u toho či onoho šutru, a jsou schopni stát frontu jen proto, aby se mohli vyfotit. Já jsem většinou odolával a snažil jsem se jim nějak slušně vysvětlit, že pro mě ty nápisy nemají žádný význam, že já tu fotku nepotřebuju. Nechtěl jsem jim říkat přímo, že mi to přijde stupidní. To jsem si mohl dovolit jen s Livinem:)

Na radu mého bratránka Honzy, který už v Pekingu také byl, jsem přemluvil své průvodce, že bych se ještě rád podíval na Letní Palác (Summer Palace), na severozápadním okraji Pekingu. Času nebylo nazbyt, protože neděle byla posledním volným dnem. Zkrátili jsme naštěstí návštěvu Čínské zdi a vydali se kolem třetí odpoledne na prohlídku Letního Paláce.

A jak Honza říkal, patří Letní Palác opravdu k tomu nejlepšímu, co můžete v Pekingu vidět. Není tu tolik lidí, není to na rovině, ale zahrady i domy jsou ve zvlněném terénu, je tu spousta stromů i jezer...Fakt paráda. Pro mě asi to nejlepší co jsem v Pekingu viděl. Škoda, že času nebylo víc. Ideální je nechat si na Letní Palác půl dne či více.

Historie tohoto místa začala v letech 1115-1234 a zahrada byla kontinuálně rozšiřována i v dalších letech a stoletích a sloužila císařům a jejich rodinám hlavně k odpočinku či zábavě.

Hlavní budova Letního Paláce nad jezerem. Ono to vlastně není jezero ale správně terminologicky by mělo jít spíše o rybník. Většina "jezer" v Pekingských císařských zahradách a parcích totiž vznikla lidskou rukou. Podobně tomu bylo i zde. A co s vytěženou zeminou? Hádejte, jak vznikl ten 60 m vysoký kopec, na kterém stojím a na kterém je postaven tento palác...?:)

Opět kontrast starého a nového světa...V pozadí CCTV tower, nejvyšší budova Pekingu (405 m).

Detail zdobení místní arkády vedoucí kolem jezera.

Tvrz.

Altán.

Most spojující pevninu s malým ostrůvkem.

Na mostě je vytesaných celkem 544 těchto lvů, přičemž každý má jiné zdobení kolem nohou a hrudi! Most byl postaven v průběhu 18. století.

U východu z Letního Paláce je další krásný most.

Předpověď počasí i turistů, tomu říkám servis:)

Další den jsme se přesunuli asi 40 km za Peking na odloučené pracovistě výzkumného ústavu zemědělského. Fungují tu na střídačku skupiny studentů, kteří zde pracují na svých výzkumech. My jsme jim přijeli pourčovat nějaké brouky. Ve volných chvílích se hraje ping-pong, v Číně velice oblíbený sport.

Vše se zde odehrávalo v jedné velké místnosti. Práce i zábava.

Pokud se nehrálo, tak se na ping-pongovém stole pracovalo.

S kamarádem, jehož jméno si jako u většiny lidí, které jsem v Číně potkal nepamatuji:))

Po dvou dnech jsme se vrátili opět do Pekingu a navštívili renomovanou Capitol Normal University. Měli jsme kontakt na zdejší profesory a studenty a ti nás ochotně provedli po jejich pracovišti. Zabývají se především paleoentologií a paleoentomologií. Zavedli nás také do sklepa, kde je největší světová sbírka fosílií. Kolem 250 000 kusů! To bylo opravdu fascinující. Od malých zkamenělých much a brouků až po nádherně dochované ještěrky, žáby, ryby, ještěry...V ruce držím dinosauří vajíčko.

Basket - v Číně kupodivu jednoznačně nejpopulárnější sport (přesto, jak jsou číňani malí). Tohle hřiště bylo dlouhé minimálně 100 metrů a košů tu bylo požehnaně. Všechny byly obsazené.

Oslavy 90. výročí založení Komunistické strany Číny (1. července 1921) se nezadržitelně blíží. Při příležitosti těchto oslav z televizních obrazovek v poslední době v podstatě zmizely "normální filmy" a jsou masově nahrazovány propagandistickými snímky o založení a fungování strany, o Maovi, o jeho působení v čele strany, o jeho revolučních zásluhách, o jeho obrovském přínosu Číně...Místopředseda rady pro televizní vysílání Wang Wej-pching nic nezastírá a otevřeně to nazývá "obdobím propagandy".

A jde to poznat nejen na městských billboardech, ale bohužel i jinde. Jako třeba v areálu Zimního Paláce, kam jsme se v poslední den vydali.

Zimní Palác byl původně rozsáhlý komplex budov a zahrad, který sloužil podobně jako třeba Letní palác především k odpočinku pro císaře a jeho rodinu. Kdysi to tu asi vypadalo dosti podobně jako v jiných císařských palácích, ale Zimní Palác potkal bohužel horší osud. Celý komplex byl prakticky do posledního kamene zdemolován během druhé opiové války anglo-francouské spojenecké armády proti čínskému císaři v roce 1860.

Z původního komplexu tak zbylo jen pár budov.

Mistr výroby foukaných ozdob z karamelu.

Čínský kýč, který nezná hranic.

Přírodní verze možná není tak barevná, ale je aspoň opravdová.

Princ Řasolovič.

Z paláců zbyly jen ruiny...

Mistr Li.

Tady stával hlavní palác.

Vstupní portál Tsinghu University, jedné z nejvěhlasnějších a nejstarších čínských univerzit.

Dostat se dovnitř na prohlídku se nám ale nepodařilo. Vstup jen pro vyvolené, všechny ostatní policisté nemilosrdně vykazují pryč...

Spíše ilustrační foto, co se v labině taky dá dělat např. v poobědové pauze. PC hry jsou v Číně obrovsky oblíbené. Hrají kluci, holky i profesoři. Konkrétně v téhle labině hráli všichni zmínění dohromady proti sobě střílečky po síti:)

Je třeba sbalit kufry a vydat se na cestu zpět do Guangzhou...Přímo před nádražím stojí obchodní středisko. Takový větší Prior:)

I samotná budova vlakového nádraží je co do velikosti s jakoukoliv nádražní budovou v ČR neporovnatelná...

Na nádraží nás vzal Tomboain (hrozné skloňování:) bratranec. Voják, jehož úkolem je dělat řidiče vládním papalášům v Pekingu.

Nádraží je prostě neskutečně obří. Je v něm celkem 13 velkých čekáren, každá velká asi jako dvě olomoucké vstupní haly. Každá čekárna je určena jen pro určité vlakové spoje. Čili první si podle svého spoje najdete svoji čekárnu a z té se potom přímo odchází na nástupiště.

Každá čekárna má své vlastní obchůdky s jídlem, pitím, cigaretami a novinami.

Část pekingského vlakového nádraží.

Cesta "domů" je upršená a ospalá. Proto ji taky skoro celou prospím...:)

A poslední obrázek je z moderního metra v Guangzhou (dostavěno v roce 2010). Jak vidno i moderní reklama na China telecom se může nést v duchu starých budovatelských dob. Nebo že by to snad byl jen odraz blížícího se výročí založení KSČ...? Kdo ví...každopádně nezbývá než dodat - good bye Mao...*