Po čtyřdenním pobytu v NP Pallas se přesouváme k hlavnímu cíli naší výpravy, výstupu na nejvyšší vrchol Finska Halti. Cesty se zužují a ubývá vegetace.

Je večer a my se rozhodujeme pro poslední očistu našich těl před dlouhým pochodem. Ve vesničce Klipisjärvi si pronajímáme chatku na noc za 65€…

…i s tradiční finskou saunou, kterou někteří z nás využívají.

Ráno musíme zabalit veškeré potřebné jídlo, vybavení, oblečení, atd. Chvílemi je to téměř nadlidský úkol.

Dopoledne odjíždíme na parkoviště v Klipisjärvi, kde necháme auto a odkud vede turistická cesta na Halti z finské strany. Lze odsud pozorovat údajně nejkrásnější finskou horu Saanu (1029 m n.m.). My však později objevili dalšího adepta na tento titul.

Na parkovišti stojí jen jedno další auto, a není to nikdo jiný, než Češi, konkrétně cestovka Rajbas. Máme trochu obavy, protože vzpomínáme na incidenty Finů s českými CK, které zde vodily klienty do neplacených srubů autiotup a zároveň od nich inkasovali peníze, ačkoli je to zakázáno, z čehož jsme před pár lety měli pořádnou mezinárodní ostudu a negativně se o ČR psalo i ve finských novinách. Později jsme ale Rajbas potkali na cestě a tito lidé rozhodně nepoškozovali naše jméno a patří k těm bezproblémovým, kteří dodržují zdejší zásady.

Mapa naší trasy, čeká nás cesta 53 km k vrcholu kolem pěti srubů: Saarijärvi, Kuonjarjoki, Meekonjärvi, Pihtsusjärvi a Halti. A poté zase zpět, takže celkem 106 km s těžkým nákladem. V zimě se používá modrá značka z mapy, která je zde značena tyčemi, protože orientace ve zdejším terénu je velmi složitá. Rozhodli jsme se pro takový postup, že každý den projdeme kolem dvou srubů, přičemž u prvního si dáme pauzu na oběd, v druhém pak přespíme, průměrně nás tak čekalo asi 22 km na den. Další výhoda byla, že při cestě nazpět bychom přespávali ve srubech, ve kterých jsme cestou tam jen obědvali.

Loučení s civilizací, potkali jsme pouze tento rozcestník a pak ještě jeden o kilometr dál, pak už cestou ani jeden.

Přicházíme k jezeru Tšahkaljärvi, u kterého končí veškerý porost, dál už to bude až na jedno malé údolí jen samý sníh a led.

Pohled k Saaně z jezera Tšahkaljärvi.

Přechody jezer byly náročné hlavně na psychiku. Ačkoli to pokaždé vypadalo jen jako kousek, přechod trval minimálně 30 minut, někdy i hodinu. Vzdálenosti tady na severu neskutečně matou a vždy je třeba vynásobit si svůj odhad dvakrát až třikrát.

V dáli obdivujeme skalnaté hory, které už leží na norském území.

Po hodině cesty přicházíme k místu, odkud už bychom neměli potkávat sněžné skútry, budeme tak na několik dnů zcela odříznuti od civilizace.

Dlouhou dobu stoupáme projetou cestou na náhorní plošinu.

A naposledy se otáčíme k Saaně, která nám pomalu mizí za obzorem.

Chvílemi si nejsme jistí, jestli jdeme správnou cestou, protože po nějakém ukazateli nebo nápisu nikde ani stopy.

Krajina okolo nás je nádherná, přesně takhle jsme si to představovali.

Ač hora na obrázku může připomínat Saanu, jedná se o jiný nám neznámy kopec dál na severovýchodě.

Přecházíme kus norského území. Hranici s Finskem tvořil dřevěný plot, žádný celník zde ale nečekal. Poté se dostáváme na jezero Saarijärvi, na jehož konci stojí stejnojmenná Tupa (srub, chata) – je to ta černá tečka na fotce zcela vlevo. Cesta k ní se nám zdála nekonečná.

Zamrzlé jezero Saarijärvi a okolní hory.

Jsme v půli jezera a chata se zdá stále v nedohlednu (opět černá tečka vzadu).

Nakonec přece jen dorážíme. Jedná se opět o takzvanou autio- ja varaustupu, tedy polovina chaty je placená a zamčená, druhá je zdarma a celoročně otevřená (podrobnější popis viz. předchozí galerka z NP Pallas). Pohodlně zde přespí 10 +10 lidí.

Uvnitř „obědváme“ sladkosti a vaříme pití. Zatím za sebou máme 12 km.

Nesmíme se však zdržovat dlouho, protože k našemu dnešnímu cíli, srubu Kuonjarjoki, je to ještě 9 km. Vzdálenosti jsou to velmi příjemné. I když je třeba počítat s tím, že s těžkým nákladem v podobě dvou velkých batohů je cesta (především stoupání) velmi namáhavá. Za ideálních podmínek jsme byli schopni ujít 4 km za hodinu. Často jsme však byli rádi za 3 km/h, k tomu jsme se snažili ještě každou hodinu udělat krátkou přestávku na čaj a hroznový cukr, protože výdej energie je zde obrovský a taky je třeba podpořit psychiku. Denních okolo 22 km nám nakonec vždy zabralo celý den.

Už za soumraku ale přece dorážíme k Tupě Kuonjarjoki. Ta leží v sedle, kde se neustále prohánějí velmi silné větry od moře.

Kuonjarjoki s tradičním dřevníkem i latrínou. Znova se jedná o autio- ja varaustupu (placená/neplacená část). Předepsaná kapacita je 10 + 10 lidí.

Všechny zdejší Tupy mají kamna, plynový vařič, základní nádobí, kýbl na sníh i odpadní vodu a dokonce i tekutý líh na podpal. V dřevníku je pak sněžnými skútry navezeno dřevo z údolí na celou zimu. Je slušností a nepsaným pravidlem po odchodu po sobě uklidit, nachystat spálené dřevo a pár třísek, a samozřejmě si odnést odpadky s sebou (i když u některých tup jsou i malé přenosné kontejnery). Sem tam se ve skříňce objeví i zanechané instantní jídlo pro případ nouze. Člověk by ale neměl spoléhat pouze na vymoženosti srubu a mít s sebou také vybavení pro bivak v případě nouze. My jsme si nesli stan, žďáráky, teplé spacáky i veškeré potřeby k vaření včetně dvou vařičů.

Ráno pokračujeme dál, ačkoli to z fotky nevypadá, celý den nás bičoval velmi silný severozápadní vítr, pro který nebyl problém neustále převracet naše naložené boby. Byli jsme ale spokojeni, protože přesně takhle vypadala naše představa polárničení a tak jsme si to užívali se vším všudy.

Jakmile jsme zastavili, vítr hnal naše saně ihned před nás. Cesta byla viditelně projeta skútrem a pravidelně značena tyčema, šlo se nám tedy dobře.

Všude jen bílo. Vůbec už se Finům nedivím, že si své domy natírají na červeno. V této krajině každý pohled na jinou barvu než modrou nebo bílou neskutečně zahřeje:)

Neustále procházíme kolem zajímavých vrcholků, v mapě však nejsou pojmenovány.

Dokázali byste zde žít po celý rok? V duchu myslím na Sámy (Laponce), kteří v této krajině dokáží kočovným životem přežívat po celý rok.

Vytáhlá ruka z rukavice kvůli focení musí jít okamžitě do závětří těla, jinak ihned ztrácí cit. I když v bezvětří se tento den teplota pohybovala pouze okolo -10°C, na silném severozápadním větru bylo vše jinak.

Někde jsme se dočetli, že v této oblasti je nejčistší vzduch na Zemi. Něco na tom bude…

Všichni zde zažíváme svůj první pobyt za polárním kruhem v zimě a moc se nám tu líbí!

Vždy, když v dáli spatříme nějaký zajímavý kopec, debatujeme, zda-li už to není Halti. Zatím nás ale čeká ještě dlouhá cesta. Na fotce je Gahperusvarri.

Po poledni přicházíme do oblasti kolem jezera Meekonjärvi.

Tato hora nás uchvátila, je to Saivaara (830 m n.m.) a od nás získala titul nejkrásnější hora Finska.

Oblast kolem jezera Meekonjärvi je jedinou po naší cestě, kde se setkáváme s viditelnou vegetací zakrslých bříz a keřů.

Skála Megonbakti, pod kterou by měla ležet tupa Meekonjärvi, kde bychom si rádi dali pauzu na oběd.

A to už je ona Autiotupa Meekonjärvi, čili neplacená. Varaustupa se nachází o pár set metrů dál pod skalou. Zastavujeme zde na chvíli a z deníku zjišťujeme, že posledním návštěvníkem byl jistý David Jaroš asi týden před námi.

Nyní nás čeká 12 km k dalšímu srubu. Cesta začíná pomalu stoupat, cítíme, že se začínáme přibližovat Halti.

Takto vypadal náklad každého z nás: Jedna velká krosna na bobech a druhá, o málo menší na zádech. Nejvíce místa zabírala spousta teplého oblečení, pak samozřejmě také jídlo a věci na spaní. Rovněž jsme s sebou nesli věci na opravu čehokoli (kleště s nářadím, provazy, lepící pásky, atd.) a lopatu. Po tolika dnech mi ale největší problém působila těžká zrcadlovka se dvěma objektivy, kterou jsem nesl přes jedno rameno.

Povinná přestávka na čaj.

Jezero Pihtsusjärvi, za ním hora Govddosgáisi (1242 m n.m.). Další z těch, jehož přechodem jsme strávili spoustu času a stálo nás psychické síly. Místní názvy pro nás zprvu byly velkým oříškem. Jsou velmi obtížné. S jejich neustálým opakováním cestou jsme si na ně ale časem zvykli a už nám asi navždy zůstanou vryty do paměti.

Po přechodu jezera jsme došli k autio- ja varaustupě Pihtsusjärvi. Byla menší, ale útulná. Zažili jsme v ní nejteplejší noc z celého pochodu, když se nám ji podařilo vytopit na 25°C a žádný z našich teplých spacáků nezůstal přes noc suchý, jak jsme se potili horkem.

U žádné chaty nesmí chybět dřevník. Nacházely se zde tyče na značení cesty, které měly vést k autiotupě Kopmajoki, cesta však vyznačena nebyla. My jsme naštěstí mířili jiným směrem.

Interiér srubu. Kéž by i na našich horách existovaly podobné stavby pro turisty. Bohužel česká mentalita nám toto zatím nedovoluje.

Druhý den ráno pokračujeme dál, dnes nás odpoledne čeká závěrečný výstup na Halti, nejdříve ale musíme ujít 12 km. Plot na obrázku pravděpodobně odděluje stáda sobů, kteří se zde volně pohybovali. Podobný ale značil i státní hranici s Norskem.

Pohled zpět. Pomalu ale jistě nabíráme výšku. Halti ale stále nevidíme.

Ve zdejší krajině si člověk připadá hodně malý…všední problémy mizí a váží si základních věcí, jako jsou jídlo a teplo.

Přicházíme k našemu poslednímu záchytnému bodu před výstupem, srubu Halti. A koho v něm nepotkáváme…partu Čechů z cestovky Rajbas. Je jich devět a právě se chystají na cestu zpět. 8 mužů a jedna žena!

Chvíli si povídáme a zjišťujeme, že na Halti byli ráno. Nyní je po poledni a my máme nejvyšší čas vyrazit taky, proto se příliš nezdržujeme, tušíme, že se cestou nazpět ještě někde setkáme.

Výstup začíná pozvolna, stále však nevidíme vrchol. Postupujeme volným terénem, abychom si trochu zkrátili cestu. Sněžnice jsou nezbytné.

Všichni s sebou nahoru táhneme prázdné boby, rozhodli jsme se totiž, že provedeme český prvosjezd Halti na bobech!

Pohled Zpět. Stoupání nezná konce, jsme už dost unavení, což je způsobeno především dopolední cestou s plným nákladem ke srubu Halti.

Klukům se pomalu vzdaluju, chci na ně počkat kousek od vrcholu, vítr a zima jsou ale stále nepříjemnější a tak mě nutí nezastavovat se, jinak bych promrzl na kost.

Po hodině a dvaceti minutách stojím na vrcholu. Už několikrát předtím jsem měl pocit, že jsem na vrcholu, za horizontem ale vždy cesta pokračovala vzhůru.

Radost z dosaženého cíle je velká, fotím se na nejvyšším, bodu, který je ale už v Norsku, nejvyšší Finský bod tak vlastně ani není vrchol v čistém slova smyslu.

Pohled do Norska, tam někde vzadu začínají fjordy a Oceán. Taky odtud ale fučí mrazivý vítr.

Celou cestu tahám vrcholový doutník, zima a vítr jsou ale tak dotíraví, že ho musím zapálit uvnitř bundy.

Nikdo z nás není kuřák, proto si každý jen symbolicky potáhneme a zbytek doutníku necháváme ve vrcholové skříňce, kde se také zaznamenáváme naše iniciály i doménu ursus.cz

Halti (1324 m n.m., norská část 1365 m n.m.). Ačkoli výška je ve srovnání s evropskými velikány malá, dostupnost této hory v zimě, okolní klima i psychická náročnost ji řadí k nejobtížnějším.

A ještě jedna vrcholová fotka. Sundání rukavic zde bylo chybou, dlouho jsem si pak musel zahřívat prsty na rukou. Vrchol se vydařil, jsme ale jen v půli cesty a nás čeká ještě dalších 53 km nazpět.

Chceme se pokusit o český prvosjezd na bobech. Tak tedy vyrážíme…

Faboš neuznává konvenční styly sjíždění nejvyšších vrcholů :D …

…a bez pádů se celá akce také neobejde.

Vyčerpání přicházíme před setměním zpět do srubu Halti. V noci se nám poprvé trochu silněji ukazuje polární záře. Jsme nadšeni. Zároveň se ale jedná o špatné znamení, protože věstí změnu počasí, v našem případě k horšímu.

Interiér srubu Halti, Je ráno a my se balíme na cestu zpět.

Kolem dokola srubu byla vyfoukaná výrazná elipsa bez sněhu, jinde ho ale bylo přes metr. Alespoň bylo z čeho vařit.

Je na čase vyrazit zpět, tentokrát však mírně z kopce, což nás těší, protože svaly máme každým dnem unavenější.

Naposledy pohled nazpět he srubu Halti a stejnojmenné hoře, která se někde za ním tyčí v mracích.

Jsme plní nových zážitků a tak nám trasa rychle ubíhá, fouká zprava, takže bez kukly a čepice přes uši se jít nedá.

Tři polárníci: zleva Faboš, Kloby a já.

Cestou necestou…

Sněžnice, bez nich by byl postup nemožný (alternativou mohou být širší běžky). Všichni jsme měli plastové a neměli jsme s nimi žádný problém. Tento typ od Salewy používám již pět let a jsem s nimi velmi spokojen. Pevné a teplé boty jsou základ.

A takto vypadal tažený naklad. Batoh 75 litrový batoh, dvě karimatky a lopata na něm + dalších 45 l na zádech.

Opět u jezera Pithsusjärvi, kde si dopřáváme tradiční přestávku na oběd v podobě sladkostí a čaje.

Pak po jezeře pokračujeme dál, Netuším proč, ale při cestě po jezeře nám vždy připadalo, že jdeme do kopce.

Cestou jsme se párkrát opět svezli z kopce na naložených bobech.

Blížíme se k jezeru Meekonjärvi.

Placená varaustupa pod skálou Megonbakti.

My ale přespíme v maličké Meekonjärvi.

Okolí srubu v blízkosti jezera.

Znova a znova obdivujeme krásnou horu Saivaara (830 m n.m.)

Skalní útvar Megonbakti, u nějž se sruby krčí.

I zevnitř máme možnost kochat se krásnou krajinou. V noci se venku zvedá vichřice a začíná sněhová bouře. Vítr je tak silný, že celou noc třese domkem a my jen čekáme, jestli nám oknem neproletí některý z bělokurů, které jsme zde pozorovali odpoledne.

Ráno je venku špatné počasí a nikomu se nechce ze spacáku. Rozhodujeme se chvíli vyčkat, jestli se vítr neutiší.

Na malou chvíli se vítr utišuje, Faboš tedy musí hned nafotit pár akčních snímků.

Vše musí proběhnout velmi rychle pak šup zpět do chaty.

Příprava tekutin byla vždy hodně zdlouhavá, protože poměr sněhu a vzniklé vody je zhruba 10:1, čili z velkého 10-ti litrového kýble jsme uvařili maximálně litr. Za den jsme takovýchto kýblů snědli a vypili nepočítaně.

Počasí se příliš nevylepšilo, je už téměř poledne, a tak musíme vyrazit, pokud chceme stihnout denní dávku kilometrů. Postup je neskutečně namáhavý. Nejde rozeznat obloha od povrchu, všude jen bílo, viditelnost nedosahuje ani od tyče k tyči. K tomu taková vichřice (protivítr přímo do obličeje), že jí nedělá problém zvednout naše naložené boby nad zem a pomalu s nimi rotovat kolem tažných lan.

Jsme omrzlí a vyčerpaní, začínáme tušit, že dnes nastanou problémy…

Při postupu mám strach, abychom neminuli vždy další tyč a tak nesešli z cesty nebo nespadli ze skály. Od poslední tyče vždy počítám 20 kroků, do kterých musím spatřit tyč další, jakmile se tak neděje, zastavuju a v půlkruhu se ji snažím pomalým postupem najít. Vytažená ruka z rukavice na zapnutí foťáku mě zde opět dlouho mrzela.

Po čtyřhodinovém utrpení na 12 km dorážíme k tupě Kuonjarjoki. Zde potkáváme ony Čechy z Rajbasu, kteří dnes kvůli počasí vůbec nevyšli! Nepohrdáme nabídkou teplého čaje a na chvíli se k nim připojujeme a povídáme si. Pak se ale přesouváme do „naší“ části srubu k odpočinku. Dnes jsme bohužel zvládli jen polovinu plánované trasy.

Kuba večer vyřezává lžíci ze špalku dřeva.

Ráno už je počasí mnohem lepší. Po snídani tak vyrážíme dál, jestli vše půjde podle plánu, jsme večer u auta, bohužel jsme včera přišli o půlden času, tak se můžeme rozloučit s cestou za norskými fjordy na sever, které nejsou daleko.

Pomalu ukrajujeme z dnešních 22 km, cesta spíše klesá, což je po tolika dnech námahy příjemné.

Jedna z „povinných“ zastávek na čaj. Za horizontem už se pomalu objevuje Saana, k autu to tedy nemůže být daleko.

Poslední srub po cestě, Saarijärvi. Naposledy si vychutnáváme atmosféru těchto finských skvostů, které nám poskytovaly bezpečí po celou výpravu. K autu je to ještě 12 km.

Saana, už se jen přehoupnout přes hřeben…

…a přejít jezero Tšahkaljärvi.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme na parkovišti. Leží zde téměř půl metru nového sněhu a tak si musíme lopatou prokopat cestu k prohrnuté stopě. Původní výlet k norským fjordům na severu musíme vypustit z hlavy, protože bychom k nim nedorazili za světla a na další den předpověď hlásí sněhovou bouři, které musíme ujet, jinak bychom nemuseli projet zdejší úzké zafoukané silnice. Volíme tedy co nejrychlejší ústup na jih.

Vyčerpaní ale spokojení z úspěšné akce.

Kdo se nemusí soustředit na cestu, ihned usíná. Ve městečku Kaaresuvanto opouštíme Finsko a přejíždíme hranici do Švédska. Zde nás čeká přejezd nekonečných 2000 km do přístavu Trellerborg. Chceme to zvládnout bez větší pauzy a tak jedeme den, noc a den vkuse. Takovou únavu jsem za volantem ještě v životě nezažil.

Mezi městy Gällivare a Őverkalix přejíždíme viditelnou hranici polárního kruhu, tentokrát už ale směrem na jih….

…a musíme se zde vyfotit.

Po chvíli jízdy spatřujeme na obloze úžasnou polární záři (aurora bodalis). Rychle zastavujeme u krajnice, fotíme a kocháme se, tady je pár obrázků…

Byla nádherná, rychle se pohybovala a měnila svůj tvar. Zkráceně se jedná o sluneční vítr (částice z erupcí na Slunci) mířící k Zemi, který stáčí magnetické pole Země směrem k pólům, kde reaguje s částicemi atmosféry a uvolňuje energii na viditelném spektru. Určitě jeden z největších zážitků z cesty na sever.

Byli jsme moc rádi, že se náš výlet zakončil tímto krásným úkazem.

Další den projíždíme několik švédských měst. Nikde až na Jőnkőping se příliš nezastavujeme. V Jőnkőpingu zajíždíme do velkého obchodního centra, kde nakupujeme proviant na cestu a dalších pár dárků domů. Švédové jsou velmi klidný národ. Ačkoli bylo všude plno lidí, nepřipadal jsem si zde nepříjemně jak je tomu třeba při nákupech v nejmenovaných českých obchodních řetězcích, kde bývá problém udržet nervy na uzdě. A navíc je zde krásná příroda a všude velmi čisto. Tato země mě nadchla a určitě se zde brzy vrátím.

S blížícím se soumrakem přijíždíme k Baltskému moři. Původně jsme chtěli přeplout trajektem z dánského Gedseru do Rostocku. Dali jsme ale na radu vedoucího zájezdu Rajbasu a kvůli poplatkům za dánské mosty zamířili do švédského přístavu Trellerborg, odkud jezdí trajekt na německý ostrov Rűgen (Rujana), který je s pevninou spojen mostem.

K trajektu přijíždíme 20 minut po odjezdu lodi, budeme tedy muset tři a půl hodiny čekat na další. S nákupem lístků přímo na místě není problém, kupujeme je rovnou na Check-inu kartou za asi 2500 kč.

Na loď čekáme v autě na parkovišti a procházíme si jeho blízké okolí. Trellerborg je město, jehož nadmořská výška je jen pár metrů nad hladinou moře, pokud se zvedne jeho hladina, zmizí pod vodou.

Jakmile se nalodíme, jdeme po schodech o dvě patra výš do čekárny, kde okamžitě všichni usínáme únavou. Cesta trvá čtyři hodiny. Na Rujanu přijíždíme o půl třetí v noci a ihned pokračujeme přes Německo dál směrem k ČR.

Největším šokem byl přejezd z Německé dálnice na polskou za Chotěbuzí. Naprostá katastrofa, ze 130 km/h jsme museli zpomalit na 50 km/h a to jsme ještě měli strach, že se nám rozpadne auto, přitom jsme jeli po dálnici! Hrůza! Takto jsme jeli hodinu, než se cesta trochu zlepšila. Polské cesty byly za celou cestu jednoznačně nejhorší a při další cestě na sever v budoucnu se mu raději vyhneme! Před Wroclaví jsme odbočili na Klodzko a jeli směr Králíky. Na fotce jsme už ve Svitavách, kde dva z naší výpravy (Kuba a Kuba) končili svou pouť. Já s Fabošem jsme museli pokračovat dál do Rožnova pod Radhoštěm.

A na závěr pár údajů z palubního počítače Nema. Zleva doprava, první řada a pak druhá: počet najetých km během výpravy, průměrná rychlost celé cesty, doba za volantem, průměrná spotřeba (přetíženého auta s truhlou na střeše), průměrná rychlost od Rujany domů, celkový počet najetých km auta – ačkoli už má najeto skoro 300 tisíc km, stále jede bez problému a jako nové! Zlaté staré motory TDI od VW!

Na závěr se loučíme fotkou polární záře, která nám navždy zůstane vryta do paměti. Polární krajiny nás uchvátily. Navíc v zimě zde člověk zažije pocity z opravdové divočiny. Říká se, že velehory člověka mění. To samé si troufnu tvrdit i o polárních oblastech. Jsme plní zážitků a už teď se nám v hlavě rýsují plány na další podobnou zimní akci. Horám zdar! Tom