Druhou část naší dovolené budeme trávit na úplném východě Slovenska. O tom, že jsme blízko ráje svědčí i místní vesnice:)

Velmi originální městský znak. I když jde zřejmě o buky a milíř, ve mě tento obrázek stále vzbuzuje asociace na tropický prales a pralesní kanibaly vařící v kotlích lidské lebky:D

Tak jako se u nás překrývá území CHKO Šumava s národním parkem Šumava, tak se tady na východním Slovensku překrývá CHKO Bukovské vrchy s národním parkem Poloniny. Právě do této oblasti míříme:)

Krom krásné přírody je tento kraj známý také soustavou starých a vzácných dřevěných kostelů, převážně z 18. a 19. století.

Většinu jich chceme objet až následující den, ale už po cestě k našemu penzionu ve vesnici Nová Sedlica se stavujeme do malé vesničky Jalová, kde je tento rekonstruovaný dřevěný kostelík. Původ má už v roce 1792 a patřil k tzv. "kostelům v kožichu", které jsou typické tím, že jsou omítnuté a obílené. Koncem 20. století byl kostel kompletně přestavěný a z důvodu nedodržení podmínek projektu, kdy mělo být zachováno omítnutí, byl kostelu odebrán status národní kulturní památky. I tak je ale moc pěkný.

Místní vesnice jsou kouzelné...

Je před námi druhý den a my začínáme náš 180km okružní výlet po dřevěných kostelících. První zastávkou je vesnice Uličské Krivé. Zdejší řecko-katolický kostel svatého Archanděla Michaela je z roku 1718 a je jako většina dřevěných kostelů národní kulturní památkou.

Není divu...

Místní mají zvláštní zálibu v dřevěných hřibech, které jsme po okolí vídali pravidelně:)

Blíží se sčítání lidu, a proto je třeba povzbudit místní obyvatele k tomu, aby se hlásili ke svému rusínskému původu...Rusíni jsou východoslovanským "etnikem na rozcestí". Mají sice svůj vlastní jazyk a bývají považováni za samostatný národ, nikdy ale neměli svůj vlastní národní stát. Nejblíže tomu byli v dobách samosprávné země Podkarpatská Rus v rámci Československa. Právě tam dnes tvoří Rusíni významnou, ne-li převažující část obyvatelstva. Žijí ovšem i v sousedních státech - zejména na Slovensku, v Polsku, v Maďarsku a Rumunsku. Nemalá část žije také vzhledem k rozsáhlé emigraci z ekonomických důvodů také v Severní Americe, v Jugoslávii (konkrétně ve Vojvodině) a v Chorvatsku. Na Slovensku žijí jednak v oblasti od Staré Lubovni přes Svidník až po Ublu (téměř souvislé území), jednak v enklávách (zejména příhraničních) v dalších částech východního Slovenska. Enklávy vznikly tím, že Rusíni po svém příchodu do této oblasti (někdy zhruba ve 14. století, většinou přicházeli z Haliče) osidlovali tehdy neosídlená místa ve vyšších polohách (v koncových částech horských údolí) při horských hřebenech často kopírujících hranice.

Mnohé zdejší vesnice mají přívlastek "Ruský".

Rusíni jsou nejčastěji řeckokatolického nebo pravoslavného vyznání. Řeckokatolická církev má stejné obřady jako pravoslavná církev (řeckokatoličtí kněží také nemají povinnost celibátu a běžně se kněžími stávají ženatí), avšak na rozdíl od pravoslaví uznává primát papeže. Řeckokatolická církev vznikla historicky z toho důvodu, že na území států, ve kterých byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, žili také obyvatelé pravoslavného vyznání. Vytvořením tzv. unie (na území tehdejšího Uherska se jednalo o tzv. Užhorodskou unii - 1649) mohli Rusíni i nadále používat tzv. východní obřad (tj. obřad používaný také pravoslavnými) a současně byli chráněni proti persekuci z důvodu neuznávání papeže. Se vznikem řeckokatolické církve v té době patrně souhlasila jen část kněží a obyvatelstva (těžko říci, nakolik došlo k vytvoření unie z přinucení a nakolik na základě racionální úvahy). Nicméně v Československu po roce 1918, v době svobodných poměrů, zůstala většina Rusínů u řeckokatolíků a pouze malá část se přihlásila k pravoslaví.

Po roce 1948 byla řeckokatolická církev v Československu zrušena násilným sloučením s pravoslavnou církví, které se dostávalo rozsáhlé podpory režimu (v SSSR se tak stalo již dříve). V roce 1968 byla v Československu řeckokatolická církev znovu povolena a část věřících se do ní okamžitě vrátila. Další se k ní vrátili po roce 1989 (kdy skončil komunistický režim v Československu a byla oficiálně obnovena řeckokatolická církev na Ukrajině), menší část zůstala u pravoslaví.

V současné době tedy na Slovensku (po rozdělení Československa) koexistují řeckokatolíci i pravoslavní, dodnes se znatelnými třenicemi. Zajímavý je rozdíl v názorech ukrajinské řeckokatolické a pravoslavné církve na otázku existence Rusínů. Zatímco řeckokatolická užhorodsko-mukačevská diecéze zastává názor, že Rusíni jsou osobitý národ, pravoslavná užhorodská diecéze Moskevského patriarchátu propaguje názor o Rusínech jako o "karpatoruském národě", který je jakýmsi úlomkem ruského národa ve střední Evropě. Mluví se i o úzkých kontaktech mezi rusofilskými rusínskými organizacemi a ruskou tajnou službou FSB. V současné době „Sněm podkarpatských Rusínů“ je financován ruským vládním fondem „Ruský svět“ pod vedením bývalého komunistického funkcionáře a pracovníka KGB Vjačeslava Nikonova, který je zároveň poradcem Vladimíra Putina.

Klasická "řechtačka" odpočívající v místní zvonici.

Většina dřevěných kostelů v okolních vesnicích je řeckokatolická. Tyto dva kostely v Ruském potoku jsou ale pravoslavné, přestože starý dřevěný byl až do roku 2000 také řeckokatolický. Byl postaven v roce 1740 a je zasvěcen svatému Archandělovi Michaelovi.

Přesunuli jsme se do Topol'y, kde je vojenský hřbitov z 1. světové války, postavený v roce 1917. Je zde pochováno 240 rakousko-uherských vojáků, z velké části Čechů.

Místní kostel je velice zajímavý svým "podloubím". Pochází z roku 1700 a je zasvěcen hádejte komu...Jako mnoho ostatních sv. Archandělovi Michaelovi.

Dnes už je v Topol'e postavený nový zděný kostel a v tomto dřevěném už se bohoslužby neslouží.

U kostela je taky starý hřbitov.

Pokračujeme po hlavní cestě směrem na Stakčín.

Podzimní barvy jen umocňují již tak dokonalý dojem z místní krajiny a to si zasluhuje pravidelné fotografické zastávky:)

Ve Stakčíně zastavujeme jen proto, že leží na trase. Je to taková větší vesnice a krom pěkného pravoslavného kostela a starého tanku tu nic zajímavého k vidění není.

Hurá tank:D

My pokračujeme v cestě a zastavujeme až ve vesnici Kalná Roztoka.

Zde se nachází jeden z řeckokatolických "kostelů v kožichu".

Krásný kostelík neboli cerkva sv. Jana Křtitele byl postavený v roce 1750 a obnovený v roce 1839. Kostel je kompletně dřevěný, ale kvůli ochraně před špatným počasím byl zvenku omítnutý a obílený vápnem. Za zmínku stojí samozřejmě také staré a velmi vzácné ikonostasy, které najdeme téměř v každém z těchto dřevěných kostelů. Ikonostas je dřevěná nebo mramorová stěna s průchody, která v pravoslavných a řeckokatolických chrámech odděluje chór od lodi (tedy nejsvatější, oltářní prostor chrámu od prostoru pro laiky) a na níž jsou podle závazného systému v několika řadách upevňovány ikony. Ikonostasy a další ikony jsou většinou zachované originály z 16. - 18. století a patří tak k nejvzácnějším součástem místních kostelů.

Krásný kolorit východoslovenských vesnic...

Jsme ve vesnici Hrabová Roztoka, kde se po krásných starých schodech dostáváme k dalšímu kostelíku.

Je to řeckokatolický kostel sv. Bazila Veľkého, postavený v polovině 18. století.

Nedaleko něj je postavený nový pravoslavný kostel.

Téměř všechny zdejší dřevěné kostely jsou NKP.

Ač tomu jazyk nenasvědčuje, jsme stále na Slovensku.

I na hřbitově může být jako v ráji...

Typicky zapadlá rusínská vesnice - Hrabová Roztoka.

Otisky našich bot na novém dlážděném chodníku před místním pravoslavným kostelem.

Naše dnešní putování ukončujeme v nejvzdálenější vesnici od našeho ubytování a to ve vesnici Ruská Bystrá, kde je kostel Prenesenia ostatkov sv. Mikuláša z roku 1730. Tento chrám byl spolu s dalšími osmi slovenskými kostely zapsán v roce 2008 pod názvem "Drevené chrámy slovenskej časti Karpatského oblúka" na Seznam světového dědictví UNESCO.

Ach ten šindel...!

Plni krásných dojmů se vracíme podvečerní krajinou do Nové Sedlice...Nedaleko odtud je vodní nádrž Starina, kvůli jejíž stavbě bylo v 80. letech vystěhováno na 8 vesnic. Jedna z nich se jmenovala Dara a nacházela se přesně v místech, na které se právě díváte. Zbyl jen malý pravoslavný kostelík.

Další den jdeme jen tak zevlit na louky nad supr retro vesnicí s psychedelickým názvem Runina.

Bývalá devítiletka...

Prostřílená devítiletka.

Louky jsou přece od toho, aby jsme se na nich mohli válet!

A jen tak nasávat krásu podzimu...

A to třeba i během hry.

Tady kreslím já...Příroda!

Ale ze snění zpátky na zem...

do reality.

Je čas odejít.

Runina.

Cestou domů využíváme příležitosti podívat se konečně dovnitř jednoho dřevěného kostela. V Uličském Krivém jsme se podívali na ohlášky, kdy se místní modlí růženec a připojili se:)

Fotit se zde nesmí, ale to nevadí žejo, hlavně že mě nevidí kostelník. Ženským je to jedno...

Jsme zpátky v Nové Sedlici. Tato nejvýchodnější Slovenská obec má za sebou poměrně těžkou historii. Koncem 17. a začátkem 18. století byla obec zasažena morovou epidemií, která se rozšířila ze sousedního Polska. Spousta obyvatel zemřela. Celé 18. a 19. století bylo ve znamení neúrody, hladu a časté smrti. Během 1. světové války byla vesnice v podstatě srovnaná se zemí, zůstaly stát dvě budovy - rolnický domek a dřevěný kostel. Třetí ránou byla pro obec 2. světová válka. Tu provázela bída, hlad a nemoci. V roce 1944 obec obsadili Němci a mnoho lidí muselo odejít pryč. Po válce se zbylí obyvatelé naplno pustili do obnovy vesnice. Přesto je ještě čekala třešnička na tragickém dortu - tyfus, na jehož následky zemřelo v obci 87 osob...A na závěr ještě zajímavá statistika náboženského vyznání obyvatel - z celkových 337 obyvatel je 79 % pravoslavných, na druhém místě jsou se sedmi procenty svědkové Jehovovi:)

Konec historických popisů a statistik, je před námi další krásný den a my se vydáváme tam, kam jsme se už dlouho těšili - na Kremenec, nejvýchodnější bod Slovenska. Jak vidno, prales neprales, těží se tu o sto šest a po kvalitních bucích je určitě velká poptávka.

Míjíme první rozcestníky. Na Kremenec by to mělo být necelé tři hodiny chůze.

Přírodní batika.

Při pohledu do korun stromů není pochyb o tom, že jsme v národním parku...

Ovšem skloníme-li hlavu, jsme zase trochu jinde...

Až zde je všem negativním vlivům lidského počínání konec. Stojíme na hranici toho nej, co se dá v Karpatech (alespoň těch Slovenských) vidět. Národní přírodní rezervace Stužica je unikátní jedlo-bukový prales s příměsí javoru klenu. A že jde o opravdový klenot dokládá i skutečnost, že tento prales spolu s podobnými pralesy Rožok a Havešová, které leží nedaleko odsud, byly v roce 2007 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Karpatské bukové pralesy“.

A rozhodně je na co se dívat.

Jedna ze starých obřích jedlí.

Výstup na Kremenec má jednu záludnost. Trasa nevede celou dobu do kopce, ale za hranicí NPR Stužica prudce klesá pár set výškových metrů do rokle, kterou protéká potok Stužická rieka. V roce 1940 byla z Nové Sedlice právě do těchto míst postavena úzkokolejka, zřejmě za účelem svážení dřeva. Pozornému turistovi neunikne datum stavby, které vytlačil do betonu jeden z dělníků a které jde dodnes vidět na dosud lehce zřetelném traťovém náspu. Nevím, jestli jim námaha se stavbou stála za to, protože úzkokolejka byla v provozu pouze do roku 1944 (kdy Novou Sedlici osvobodili Rusové, že by souvislost..?).

Místy je třeba trochu zabrat:)

Houba, která mi připomínala obří václavku (průměr asi půl metru:).

Bývalý strážce lesa...

Celá trasa je výborně značena, v tom musím Slováky pochválit.

Fotka pro ty, kteří třeba uvažují o koupi těchto pohorek (Meindl Alta Via) a bojí se výrazné oranžové barvy. Vězte, že na podzim je jak dělaná:)

Zvlášť v pralese:))

Přírody znalí jistě poznají tuto typickou strukturu kůry na první pohled - javor klen, nedílná příměs každého správného původního pralesa.

Něžné objetí buku s jedlí...

Blížíme se k vrcholu.

Závěrečný asi třísetmetrový stoupák vede přímo po ukrajinsko-slovenské hranici.

A jsme konečně na vrcholu! Kremenec, nejvýchodnější bod Slovenska, místo styku tří států (Slovensko, Polsko, Ukrajina), a s výškou 1221 m n. m. nejvyšší vrchol Bukovských vrchů i celého národního parku Poloniny. A pro ty, kdo si chcou trochu zavzpomínat či oživit hodiny dějepisu, tak můžete přemýšlet, která území se tu historicky setkávala po roce 1918:)

Tak co, přišli jste na to? Po roce 1918 tu byly nejdříve hranice Československa (Slovenska a Zakarpatska) a Polska (do roku 1939), později Maďarska a Německa (do roku 1945), následně Československa, Polska a Sovětského svazu (do roku 1991) až po dnešní stav (Slovensko, Polsko a Ukrajina).

Z Kremence se dá pokračovat po modré značce do Polska, odkud (a kam) také míří davy poláků (přestože po celé cestě až na vrchol jsme nepotkali ani živáčka). My naštěstí do Polska nejdeme (i když jsou tam krásné výhledy) a tak i po zbytek trasy budeme mít svatý klid:)

Nepotkat tu pohraničníky je podle toho co jsem slyšel spíše výjimečné.

Polsko-ukrajinská manželská dvojice.

Čeká nás pár kilometrů po hřebeni do sedla Čiertaž.

Tady už jsme byli zase sami.

Střídají se tu lesní úseky s hřebenovými loukami. To byla taky jediná příležitost vidět trochu do kraje.

Pohled na Wielkou Rawku, vzdálenou z Kremence asi 3 km po hřebeni. Právě tam mířily všechny ty davy poláků. Na druhou stranu nutno říct, že právě z tohoto kopce je údajně překrásný výhled do širokého okolí, což je v Bukovských vrších, potažmo v NP Poloniny poměrně vzácný úkaz. Wielka Rawka se nachází již na území Polska, tedy v národním parku Bieszczady, který navazuje na Poloniny.

Jsme na Kamenné lúce, což je po Kremenci druhý nejvyšší vrchol Polonin. Ale o žádný ostrý kopec se nejedná.

Přesto je odsud krásný výhled na ukrajinskou část těchto nádherných lesů. Již jsem psal, že tyto lesy spadají na slovesnké straně pod NP Poloniny, a pokračují volně do Polska v podobě NP Bieszczady a na Ukrajině jde o NP Stuzicyja.

My stále pokračujeme po hřebeni, po slovensko-polské hranici.

Mohyla a hrob A. Gladyše, velitele kulometné čety za 2. světové války. Byl Ukrajinec, bojoval na slovensko-polské hranici a údajně si přál v případě smrti být pochován na slovenské straně hranice. Bylo mu vyhověno, jeho hrob leží pár metrů na slovenské straně hranice.

Jsme na Čiertaži a čeká nás krásná, i když ke konci již úmorná a strmá cesta krásnými lesy do Nové Sedlice.

V těchto místech jsme slyšeli silné a pravidelné řvaní nějakého velkého zvířete. V úvahu připadal jelen, medvěd nebo zubr. Parádní zážitek.

Kousek před vesnicí pod lesem nás ještě rutinně staví policejní hlídka, nenásilně z nás získávají všechny pro ně důležité informace a nechávají nás jít dál.

Klasika - obchod a hned vedle pohostinstvo.

Policie je tu na každém kroku, zvláště tahle pohraniční. Během jednoho týdne nás stavěli a kontrolovali třikrát. Někdy ani nechtěli vidět řidičák, zajímal je vždy hlavně kufr, jestli něco nevezem...

V Uliči mají v parku zmenšeniny okolních kostelíků.

Které při správné perspektivě vypadají jako opravdické:)

Tenhle už tu jednou byl, vzpomínáte...? "Kostel v kožichu" z Kalné Roztoky.

A tenhle už tu taky byl - kostel v Topol'e.

O zaniklé vesnici Dara už jsem se tu zmiňoval. Dnes jsme tu i zastavili, aby jsme se podívali aspoň na kostel, který tu jako jediný zůstal.

A to je on. Postavený v roce 1956 ve staroruském historizujícím stylu na místě původního dřevěného kostela z roku 1746. Ten byl po výstavbě tohoto nového rozebrán...

Spolu s kostelem vydržel zánik vesnice i obecní hřbitov.

Původní plán na dnešní den byl podívat se na Ukrajinu, kousek za hranice, nasát ukrajinskou atmosféru, případně vodku, objet pár vesnic, ve kterých jsou také staré kostely a večer být zase v Sedlici. Osud v podobě ukrajinských matrjošek na celnici však našim plánům nepřál...Měli jsme půjčené auto a neměli jsme zplnomocnění o držení zapůjčeného vozidla. Proto jsme nebyli vpuštěni do země a vráceni na Slovensko. I to ovšem nebylo nikterak jednoduché. Na celnici jsme strávili celkem dvě hodiny. Hledání a vypisování různých papírů, zákonů, paragrafů, podpisy jejich, podpisy moje, byrokracie jak sviňa. Tahle fotka byla pořízena sice narychlo, tajně a bezúmyslně, ale i tak jsem byl spatřen, chtěli mi fotku zabavit, ale já se nedal a tak tu je. Prostě super zážitky a veselé odpoledne:)

Ach ty budky...!!!:)

Odpoledne bylo načaté, ale zároveň ještě chvila času do večera byla. Tak jsme si vylezli na jednu krásnou louku nad silnicí a kochali se a jedli a hráli a relaxovali...

Zemský ráj to na pohled*

Učebnicová ukázka flyše, tak typického pro Karpaty - střídání pískovcových a jílovcových vrstev. Flyš je typický i pro naše moravské Beskydy, kde má 1500 km dlouhý Karpatský oblouk svůj západní okraj.

Nastal den odjezdu, zbalili jsme kufry a vydali se domů. Ale nedalo nám to a ještě jednou se stavili do naší oblíbené vesnice Ruský potok, kde jsme si museli vyfotit tuhle krásnou hospodu:)

Nehněvej se ženo má, kde je pivo, tam jsem já. A hlavně - To chce klid...V těchto koutech světa rozhodně:)

Jablek je letos mega!

Míjíme rozličný tovar v Kolbasově...

A naposledy tlačím slzu nostalgie, když míjíme tyhle krásné dřevěné sloupy před Satkčínem...

Cílem dnešního dne je sice Gruň, ale naší poslední zastávkou na Slovensku je Spišský hrad ve vesnici Spišské Podhradí.

Spišský hrad je památkou UNESCO.

Fasujeme audioprůvodce a vydáváme se po stopách historie...

Počasí se po dvou týdnech prudce změnilo, je větrno a velmi chladno, nebe vypadá hrozivě.

Přesto si prohlídku užíváme. Spišský hrad je zajímavý tím, že na první pohled vypadá jakoby nudně, je to jen zřícenina, žádné zachovalé interiéry tu až na výjimky nejsou a člověk si říká, proč je zrovna tenhle hrad v UNESCU? Ale časem na to člověk začíná přicházet...

Nejen jeho mohutnost a rozlehlost jsou impozantní (největší hrad Slovenska a jeden z největších v celé Evropě), ale je i vzácným dokladem architektury od 12. do 18. století. Např. tahle románská věžička je součástí nejstarší části hradu, která je vzácným příkladem civilní (nesakrální) románské architektury.

Románská část hradu nad 30m vápencovým útesem...

Spišská kapitula, svého času samostatná církevní obec, dnes součást Spišského podhradí. Vznikla ve 12. století a byla sídlem biskupů i vládců Spišského hradu.

Celkový pohled na Spišké podhradí z věže Spišského hradu. Na kopečku za vesnicí je vidět Spišská kapitula a vpravo od vesnice částečně již dostavěná dálnice.

Rozlehlost hradu je opravdu dechberoucí.

V jedné z mála zastřešených budov je expozice zbraní a mučírna.

Brrr, z toho jde strach. Ještě že už je to minulost, aspoň u nás...

Nádobíčko.

Nechtěl bych...

Naštěstí jsou tu i příjemnější kouty. Tahle kaple byla nalezena jen jako ruina. Zachované byly jen sloupy, které byly zarostlé vegetací. Později byla rekonstruována.

Výstup na věž je taky unikátní. Vede uzounkým schodištěm vybudovaným uvnitř dva metry tlusté zdi věže.

Všude před hradem je možné vidět spoustu syslů a jejich nory. Tady se jim daří moc dobře.

A tímhle obrázkem se s vámi rozloučíme. Snad jste se u prohlížení nenudili. My jsme se na východním Slovensku rozhodně nenudili a snad se tam zase brzy vrátíme...