Když jsem před rokem projížděl stopem z Itálie domů přes Alpy, říkal jsem si, že musím tyto hory někdy navštívit. Přání se nám s Aničkou splnilo letos - zvolili jsme pohoří Albula ležící v severním Švýcarsku (Východní Alpy). Vyrážíme v úterý 5.7.2011 a máme v plánu až do cíle dojet stopem. Takže ráno v 9:00 stojíme v Olomouci pod fakultkou a zvedáme palec vzhůru. Jako první po 20 minutách zastavuje starší pár jedoucí za vnukama do Brna, kde nás taky vysází. Vytahujeme cedulku Vídeň a za další půlhodinu zastavuje borec, který nás veze přes Bratislavu až 70 km před Vídeň. Cesta ubíhá rychle, borec je kuchař vlastnící v Rakousku síť restaurací (auto podle toho taky vypadá) a má projetý svět od USA po Japonsko. Vyhazuje nás na benzince kousek před Vídní.

Na benzince tvrdneme přes 4 hodiny, moc aut neprojíždí, sem tam prší. Jsme už docela zoufalí, ptáme se i kamioňáků ale bez úspěchu. Zachraňuje nás pán, který jede z práce z Bratislavy a bydlí ve Vídni. Vyhazuje nás v západním konci města ve směru na Linz, ještě zkoušíme stop přímo ve městě a za chvíli zastavuje mladá dvojice, která nás veze až do St. Pöltenu. Pro jistotu nám ještě dávájí číslo na sebe, kdyby jsme něco potřebovali, my si ale stavíme stan kousek za dálnicí a v klidu usínáme - ujeli jsme přes 350 km, což na první den jde.

Ráno brzy vstáváme, míříme na blízkou benzinku doplnit zásoby a hurá na nájezd dálnice. Stopujeme sotva 20 minut a už nám zastavuje starší psycholog, který pracuje ve věznici se sexuálními delikventy. Jede taky do hor a zaveze nás asi 130 km na benzinku mezi Linz a Salzburg. Tady to vypadá podobně jako včera před Vídní, projede jedno auto za čtvrt hodiny a navíc před námi stojí dva borci z Prahy, kteří taky stopují. Opět se ptáme kamioňáků (opět bez výsledku), až náhodou Anička odchytne odjíždějící karavan s pokérovaným týpkem a jeho psem. Je ovšem absolutně v pohodě, cestovatel co projel Evropu, Afriku a Rusko. Cesta příjemně probíhá v rychlosti maximálně 90 km/hod protože karavan rychleji nejede, chlápek povídá o svých zážitcích, jen chudák Anička musí sedět vzadu s Buddym, kterému se zpočátku moc nezdáme a tak vrčí, ale nakonec se spřátelí. Bere nás kousek před Salzburg. Jsme v jezerní oblasti začínajících Alp, konečně vidíme hory.

Na benzince Anička potkává kamaráda z Rožnova, já se zatím bavím s Čechy, co tvrdí že to tu máme zapíchnout, protože do Švýcarska se nikdy nedostaneme, natož aby jsme si tam stanovali kde chceme. Moc nám to náladu nezvedne, ale za chvíli už nás bere mladý pár ve zcela růžovém autě (včetně růžových potahů sedadel s králíčkama), vysazují nás na dálniční odbočce na Innsbruck. Dalšími dvěma rychlými stopy se dostáváme do Innsbrucku a odtud nás bere pán prodávající matrace až za Landeck na výpadovku do Švýcarska, které je vzdáleno už pouze asi 50 km.

Dnešní stop byl opět velice povedený, ujeli jsme kolem 500 km, přičemž maximální doba čekání byla asi 30 minut. Koupeme se a jíme u řeky Inn (pramenící v Albule, kam máme namířeno) a místo na spaní nalézáme v podobě seníku kousek nad řekou.

Brzy ráno mě ze spánku budí vosa štípancem do krku, poté letí štípnout i Aničku. Doufáme, že se rychle dostaneme do Švýcarska. Po menším incidentu (kdy nás cestáři vyhazují ze silnice, protože stojíme 10 m před značkou konec dálnice) zastavuje pán, který nás odváží až na Švýcarské hranice. Odtud po asi půl hodině zastavují starší manželé s nepředstavitelným BMW a berou nás přes 90 km až do vesnice Bever kousek před St. Moritzem, kde naše putování začíná.

Vesnička Bever leží v nadmořské výšce kolem 1800 m n. m. v údolí řeky Inn táhnoucím se odtud až do Landecku. Na snímku je pohled do údolí po směru toku Innu, vlevo začíná pohoří Albula, kam směřujeme.

Procházíme kolem řeky Beverin vlévající se do Innu širokým údolím Bever, kolem nás se pomalu začnou zvedat vysoké skály s nesčetným počtem vodopádků a potůčků.

Chvílemi poprchává a není úplně teplo, ale okolní příroda je krásná a my jsme rádi, že konečně nejsme zavření v autě. V těchto místech už nikoho nepotkáváme a pomalu začínáme hledat místo na spaní.

Jedinou živou duší v okolí jsou krávy. Mimochodem, věděli jste, že Milka není vůbec Švýcarská? Z tohohle omylu nás vyvedli první Švýcaři, které jsme potkali, Milka je Německá...takže žádné fialové krávy jsme neviděli :-/

V dálce se ozývá hřmění a začíná pršet, takže hledáme místo na stan. Nevíme jak je to se stanováním ve volné přírodě ve Švýcarsku, ale všichni na cestě nám říkali, že se to nesmí. Navíc okolní les je v nějaké ochranné zóně, takže míříme na druhou stranu přes Beverin a na jednom skrytém plácku stavíme stan.

Jedna kráva je velmi zvědavá a vypadá to, že má chuť na náš zelený stan. Anička ji zkouší uplatit, ale kráva stále odmítá odejít, takže musíme použít mírného násilí a hůlek...pak už se neobjeví.

Venku prší opravdu hodně a chvíli před spaním zjišťujeme nemilou věc - přímo pod stanem nám vzniká studánka. Jsme moc líní na to stan stěhovat, takže doufáme, že to podlážka vydrží a usínáme. Během noci přejde pár bouřek, které vytvářejí v dolině mocné zvukové efekty. Doufáme, že ráno bude lépe. Dnes jsme ušli asi 9 km.

Ráno stále prší, ale sem tam vykoukne sluníčko. Náš nový stan (Husky Extreme Felen 2-3) přežil svůj první test vodou bez problémů, vevnitř nebyla ani kapička. Během výletu nás zachránil ještě několikrát. Během výletu testujeme další nové vybavení - Anička svůj nový batoh Treksport Ladakh 65+ a já nové botky Lowa Tibet Pro GTX a čelovku Petzl Myo XP.

Počasí se trochu umoudřilo, takže vyrážíme proti proudu Beverinu na chatu Jenatsch a poté do sedla Suvretta, které je ve výčce 2966 m n. m.

Cesta je ze začátku pohodlná, nikoho nepotkáváme, kolem se zvedají první třítisícovky

Po chvíli potkáváme tyto roztomilé sviště horské (Marmota marmota), pokaždé jeden člen rodiny hlídkuje a zbytek někde hledá potravu nebo si hraje. Když spatří nebezpečí, tak vydají ostrý hvizd a rychle zmizí. Hvízdání svišťů nás doprovází celý týden.

Blížíme se k uzávěru doliny Beverin a k mohutnému vrcholu Traunter Ovas (3152 m n. m.). Někde pod ním je chata Jenatsch a vlevo od něj sedlo Suvretta, kam míříme.

O hodinu a půl později už stojíme u chaty Jenatsch ve výšce 2652 m n. m. Nad námi jde vidět kousek ledovce Calderas, kde pramení Beverin.

Švýcarsko dobyto!

U chaty se moc dlouho nezdržujeme, fouká a je zima, takže rychle pojíme a jdeme dobýt sedlo Suvretta.

Cesta prudce stoupá a za chvíli už shlížíme na naše údolí s Beverinem z pořádné výšky.

Kousek pod vrcholem Traunter Ovas procházíme kolem stejnojmenného ledovce, krajina se rychle mění - všechno živé zmizelo a zůstala jen studená poušť, která spolu s horšícím se počasím vytváří nádherně temnou scenérii. Slyšíme hřmění, a protože se nám skoro ve třech tisících nechce přelézat sedlo v bouřce, chvíli čekáme pod pláštěnkami pod sedlem. Bouřka nakonec nepřišla, takže rychle přelézáme sedlo Suvretta (2966 m n. m.) a míříme o 400 metrů níže k jezeru Suvretta. Sestup ze sedla k jezeru místy komplikují pasáže se sněhovými poli, musíme sundávat krosny, shodit je a poté seskočit sami. Navíc se prudce horší počasí, fouká a teplota klesá pod 10°C.

Sestoupíme k jezeru a vysoko nad námi se tyčí mohutný Piz Julier (3380 m n. m.), na který máme v plánu vylézt zítra. Začíná hustě pršet, máme trochu problémy ve větru postavit stan, aby nám neulétl, tak přibíjíme kolíky šutrama do země. Během noci prší a fouká opravdu hodně, ale protože jsme ušli přes 18 km tak usínáme skoro hned po večeři.

Ráno je jako probuzení ze zlého snu...Na Piz Julieru ani mráček...

Pohled od jezera Suvretta na sedlo a vrchol Piz Suvretta (3144 m n. m). Rychle balíme a slézáme pod Piz Julier.

Pod vrcholem začíná značená cesta (modrá značka což značí náročnější terén). Snídáme, bereme si jen nejnutnější věci do klíštěte, krosny necháváme kousek od rozcestí a hurá na vrchol!

Čeká nás 1069 metrů převýšení na docela krátké trase - cesta nejdříve obchází vrchol do sedla Albana (2870 m n. m.), kde se napojuje turistická značka z druhé strany a poté vede po dlouhém hřebeni až na vrchol. Cesta na vrchol nám trvala 3 hodiny.

Sklon trasy je od začátku velký ale až do sedla technicky nenáročný.

Pohled na sedlo a vrchol Suvretta.

Naproti Piz Julieru se tyčí Piz Nair (3056 m n. m.). Na vrcholu je chata a konečná lanovky vedoucí ze St. Moritze, v zimě jde o světoznámé lyžařské středisko, kde se jezdí světové poháry. Dole pod ním je jezírko, od kterého jsme vyšli. Zatím se Piz Nair tyčí vysoko nad námi ale časem budeme mnohem výš.

Po hodině a půl se vydrápeme do sedla. Vrchol je už na dohled, nicméně cesta po hřebeni je o něco náročnější, než byla doteď.

Náročnější části trasy jsou perfektně zabezpečeny řetězy a lany, nicméně pocit závratě se dostavuje často, zvlášť v místech kde je hřeben úzký půl metru a na obou stranách zeje kilometrová díra. V pozadí u jezera je vidět St. Moritz.

Vzadu za horami na nás začíná vykukovat nepříliš vzdálené pohoří Bernina.

Cestou po hřebeni se naskýtají úžasné výhledy - zde jezero Suvretta kde jsme spali, spolu se stejnojmenným sedlem a vrcholem vlevo.

Vrchol se pomalu blíží. Počasí zatím drží, trochu nás vystraší jedna paní, která to v půlce cesty otáčí s tím, že jde radši dolů, protože se bojí bouřky. Podle předpovědi by žádné být neměly a mraky bouřkově taky nevypadají, ale přece jen trochu zrychlujeme, potkat na tomhle otevřeném hřebeni bouřku by mohlo znamenat poslední zážitek v životě.

Konečně jsme na vrcholu! Na jihu se nad jezerem Silvaplauna rozkládá pohoří Bernina, dole vedoucí cesta je spojnicí mezi údolím St. Moritze a Churem (pojedeme po ní o pár dní později, tzv. JulierPass).

Pohled severně na pohoří Albula, v popředí Suvretta.

Pohled JV na sedlo Albana, ze kterého vede trasa na vrchol, v pozadí pohoří Bernina.

Na vrcholu se moc dlouho nezdržujeme, bojíme se počasí, takže rychle nalézáme místní kešku a pádíme dolů. Sestup do sedla nám trvá hodinu, další hodinu trvá cesta ze sedla ke krosnám. Místo ke spaní nalézáme na úbočí Piz Nairu.

Máme nádherný výhled na pohoří Bernina a její nejvyšší vrchol Piz Bernina, který je nejvyšší vrchol Východních Alp a zároveň jediný s výškou přesahující 4000 metrů (přesně 4043 m n. m.). Piz Bernina je vzdálenostně nejbližším čtyřtisícovým vrcholem z České republiky. Dnes jsme ušli asi jen asi 7 km, ale převýšením to bylo přes kilometr nahoru a kilometr dolů, zaslouženě usínáme už kolem osmé.

Další den ráno provádíme očistu, v plánu máme odpočinkový přechod pohoří pod náš druhý vyhlídnutý vrchol – Piz Ot (3246 m n. m.).

Snídáme (zde hadí kůže nalezená kousek od stanu, Anička veškerou interakci s tímto kouskem odmítla, takže byla celá moje ).

A míříme zpátky k jezeru Suvretta, věnujeme poslední pohled opět zamračenému Piz Julieru a přes sedlo Schlattain míříme do doliny Saluver.

Pod sedlem Schlattain, vpravo úbočí Piz Nairu. Všude jsou sjezdovky a vleky, teď v létě je všechno opuštěné a místo na nás působí poněkud depresivně.

Rychle přelézáme přes sedlo Schlattain (2873 m n. m.) kde neskutečně fouká a míříme do doliny Saluver, už z dálky vidíme modré oko jezírka Alv.

Jezírko Alv, v pozadí uzávěr doliny Saluver včetně vrcholu Piz Saluver (3159 m n. m. - úplně vlevo). Zcela vpravo potom vrchol Piz dal Büz (2955 m n. m.), vlevo pod ním vede trasa přes sedlo k Piz Otu.

U chaty Salufer, před námi se tyčí Piz dal Büz, počasí se horší takže máme v plánu zůstat někde těsně pod sedlem a k Piz Otu dojít až zítra.

V dálce začíná bouřit, rychle stavíme stan kousek pod vrcholem Piz dal Büz. Jsme skoro 3000 m vysoko, v okolí zase jenom studená poušť, navíc kamínky pod stanem jsou ostré jak sklo takže musíme vyhrabat místo pro spaní aby se nepropíchla podrážka.

Za chvíli přichází pořádná bouřka. Silně bouří nad Moritzem, nás bouřka bere jen okrajem, takže v jednu chvíli silně prší, ale zároveň je skoro jasno.

Ledovce v Bernině.

Pohled na lyžařské středisko Marguns, v pozadí pohoří Bernina, úplně vpravo kousek jezírka Alv kolem kterého jsme šli. Celkově jsme dnes ušli asi 7 odpočinkových kilometrů.

Přes noc je opravdu zima, ráno se budíme do 4°C, sníh u stanu je zmrzlý na kámen. Nicméně je opět krásně, takže přenášíme stan na slunce, balíme se a hurá na Piz Ot!

Vylézáme do sedla F.Valletta (2858 m n. m.) a věnujeme poslední pohled do doliny Saluver. Je pěkně vidět výškový rozdíl mezi Piz Julierem a nižším Piz Nairem.

Kousek pod sedlem začíná modrá trasa na vrchol Piz Otu. Krosny opět necháváme dole a nahoru si bereme jen klíště, počasí je zatím výborné.

Ze sedla je nutné trochu klesnout do asi 2750 m n. m., kde začíná modrá trasa na vrchol. Převýšení tvoří asi 500 m, což je polovina toho co byla u Julieru, výstup je také trochu jednodušší.

Výstup je ze začátku snadný a rychle nabíráme výšku. Vrchol je ale zatím ještě stále pořádně nad námi.

Pohled zpátky k sedlu Valletta a jezírku, u kterého máme krosny. Opět máme krásný výhled na Berninu.

Pod vrcholem začíná být trasa náročnější, některá místa jsou opět perfektně zabezpečena řetězy.

Kolem poledne jsme na vrcholu Piz Otu (3246 m n. m.). Výstup trval ani ne dvě hodiny. Jsme tu úplně sami, a protože se počasí dneska nebojíme, vrchol si vychutnáváme .

Vrcholová keška, poslední zápis je ze září 2010.

Pohoří Albula - pohled směrem k Piz Julieru (nejvyšší vrchol vlevo).

Dolina Beverin se stejnojmennou říčkou, podél které jsme stoupali před čtyřmi dny.

Piz Julier.

Pohled do nitra Berniny.

Celkový pohled na naši ušlou trasu. Vlevo pohoří Bernina, kousek jezírka Silvaplauna v okolí St. Moritze, Piz Julier a Piz Nair, vpravo dole dolina Beverin.

Kousek pod vrcholem na rozkvetlých loukách zakládáme tábořiště.

Celý den v okolí Piz Otu nalézáme množství starých nábojnic a střepin granátů. Vzhledem k tomu, že ve Švýcarsku nikdy válka nebyla (během II. Světové pouze letecké bitvy) přicházíme s teorií vysvětlující nálezy tím, že Švýcaři nasadili na přemnožené sviště těžký kalibr .

Najdete nás? 

Ráno si přivstaneme na východ slunce, za námi sluncem ozářená Piz Padella (2856 m n. m.).

Podle předpovědi nás čeká poslední pěkný den. Pomalu tedy sestupujeme k St. Moritzi, dostáváme se kousíček nad vesničku Bever, kde jsme náš výlet začínali a otvírá se nám pohled do doliny Bernina.

Celkový pohled do údolí Innu – vlevo naše startovní vesnička Bever, letiště u městečka Samedan, ze kterého míří cesta do doliny Bernina, vpravo vesnička Celerina a kousíček St. Moritze úplně vpravo.

Těžce pracující švýcarské krávy.

Potkáváme první civilizaci. V této hospůdce stála polívka KnodelSuppe (což překládám jako vývar z knedlíků) 10 franků, tedy asi 200 Kč. Dlouho se tu tedy nezdržujeme a míříme dál k Moritzi.

Pohled do centra Samedanu. V celém údolí není žádné větší město, sídla mají většinou do 2 tis. obyvatel a mají typické neuspořádané středověké rozestavění budov. Navíc v každém městečku a vesničce se něco stavělo, jenom tady jsme v centru napočítali 6 jeřábů. Zdá se, že krize Švýcary moc neohrozila.

Jsme už pod 2 000 metry a teplota je najednou opravdu vysoká. Naštěstí všude po cestě jsou korýtka a studánky, stejně tak i ve městech lze potkat hodně veřejných „napajedel“.

Celou cestu do St. Moritze nás doprovázela hejna okáčů černohnědých (Erebia ligea).

Stanujeme v lese kousek nad St. Moritzem. Cestou jsme našli pár hříbků, takže po selekci Aničky, která polovinu vyházela kvůli prťavým červíkům, vaříme smaženici. Dneska jsme ušli asi 9 km.

Ráno míříme do St. Moritze, proslulého zimního střediska. Rozkládá se na břehu jezera Moritzer See v nadmořské výšce 1843 m n. m. Obec ze severu obklopuje pohoří Albula a z jihu Bernina. Za svoji proslulost vděčí nejenom lyžařským terénům ve svém okolí, ale také vývěrům minerálních železitých pramenů s velkým obsahem oxidu uhličitého a ideálnímu klimatu - slunce zde svítí 322 dní v roce. Nicméně během našeho dvoudenního pobytu slunce neuvidíme ani jednou.

Moritz nás moc nenadchne, podle samotných Švýcarů je to nejdražší město Švýcarska a taky to tak vypadá, všude jsou jen obchody a restaurace. Moc historických částí jsme neviděli, navíc začíná hustě pršet takže hledáme nějaký normální obchod s potravinami.

Je libo kabelku od Gucciho?

Navštěvujeme čokoládový obchod. Nejdřív nás z něj kvůli krosnám vykazují, ale pak se smilují a krosny můžeme složit u vchodu. Všechno je pekelně drahé ale krásně to tam voní a neprší tam, takže se zdržujeme opravdu dlouho. V obchodě není jediná Milka .

Nakonec po dlouhém hledání nalézáme supermarket COOP, kde nakupujeme jídlo a vše potřebné. Švýcarsko je považováno za velmi drahou zemi a musíme říct, že oprávněně. Kilový chleba podobný našemu se dal pořídit za zhruba 1.20 F, což ještě šlo. Ale salámy, sýry a vlastně veškeré potravinářské zboží bylo 2-3x dražší než naše. Elektronika mi přišla cenově na stejné úrovni. Nejlevnější pizza v restauraci stála kolem 10 F (těsto + kečup), polívky mezi 8-12 F. Jeden švýcarský frank je asi 20 Kč.

Počasí je nechutné, takže jdeme hledat za jezero do lesa místo pro stan.

Ve stanu chystáme cedulky pro zítřejší stop a zkoušíme místní pivo. Nejlevnější COOP pivo stálo kolem 1 F, trochu lepší do 2 F…a byly hodně dobré. Dnes jsme ušli asi 6 km.

Předposlední den máme přesouvací, musíme se ze St. Moritze dostat Do Churu a následně vesničky Sargans, kde nás zítra ráno vyzvedne borec domluvený přes Spolujízdu (spolujizda.cz) a doveze až do Prahy. Celé dopoledne lije, takže na stop můžeme jít až odpoledne. Po chvíli nám zastavuje chlápek vypadající jako Bono a doveze nás až do Churu na vlakové nádraží. Během cesty z něho dostanu asi tři slova a tak se dozvídáme jen to, že je horský průvodce.

Z Churu je to do Sargansu už jen 30 km, ale protože už je docela pozdě a jsme v centru města, jdeme na vlak. Za těch 30 km (dvě zastávky) platíme každý 10 F. Vlak je zcela obyčejný, asi jako u nás.

Kousek od nádraží navštěvujeme opět středisko COOP, kde utrácíme své poslední franky a jdeme hledat místo pro spaní pod místním vrcholem.

Najít místo v širokém údolí je docela problém, všude je zástavba a kopce jsou hodně prudké. Nakonec po dvou hodinách konečně nalézáme opuštěné místečko s přijatelným sklonem…

…vaříme slavnostní poslední večeři a děláme degustaci místních lihovin .

Ráno pak brzy vstáváme a dobíháme zpátky na nádraží, kde nás čeká domluvený odvoz do Prahy. Cesta ubíhá rychle, vzhledem k tomu že večer hrajeme s Bujabézou ve Valašských Kloboukách a řidič hraje v kapele, kterou jsme potkali loni na festivalu a má tak pochopení, valíme kolem 150 km/hod celou dobu. V Praze naskakujeme na vlak pár sekund před odjezdem a v 17:00 jsme opět zpátky v Olomouci. Anička míří do Rožnova, já na zkoušku a ve 23:00 hrajeme v Kloboukách. S pocitem absolutního vysílení usínám ve 3:00, vše ale klaplo a neopakovala se tak situace z loňského Rumunska .

Mapa naší cesty (měřítko je 1:50 000), hrana modrého čtverečku odpovídá 1 km ve skutečnosti. Zelené puntíky s čísly označují místa spaní. Výlet to byl parádní, vše vyšlo. Stopovalo se parádně (loni jsme jeli z Itálie domů 5 dní a to ještě třetinu trasy vlakem, protože to prostě nešlo), každý uměl perfektně anglicky a byli velmi přátelští. Počasí vyšlo taky výborně, v době výstupů jsme měli krásně a bouřky se omezily na noci. Stan přežil svůj první výlet na výtečnou, stejně tak boty a čelovka, to by bylo ale na větší recenzi…Takže Švýcarsko díky, je čas na přípravu 3týdenního treku v horách Bulharska. O tom snad zanedlouho….