Periodika prodávaná na Popradském autobusáku. Uhádnete co nás zaujalo??:)

V dolině kosa, mlha, ledovka, honem nahoru!

Už po cestě se vyjasňuje a cesta nám příjemně ubíhá.

Nakonec se nám povedlo nabalit do malého Deuteru, za cenu toho, že vypadal jak vánoční stromeček:)

Konečně se nám otevřel pohled na naše lásky...řekněte, nejsou to krásné linie?

Chata pri Zelenom plese leží v úplném závěru dlouhé Doliny Kežmarskej Bielej vody, resp. v závěru se od ní oddělující Doliny Zelenéhop plesa. Obklopená 2,5 tisícovými velikány.V levé části je dobře viditelná severní stěna Malého Kežmarského štítu, se svými 900 m nejvyšší stěna Vysokých Tater.

Už po cestě na chatu nás předbíhali (či předjížděli) samí zelení mužíci. Ano, zrovna dnes byl na Brnčálce Športový deň Tanapu (rozuměj tanapáků:). Ještě že jsme na batozích neměli připlý stan a karimatky:) U dveří stál takový milý Tatronoš s holí a nabízel všem rum. Samozřejmě jsme mu neunikli ani my:)

Samozřejmě jsme nelenili a po nezbytném přebalení vyrazili na první tůru. Čas jsme měli poměrně dobrý. Našim prvním cílem měla být jedna z Žeruchových věží.

Tak co, půjde to tudy?

Na začátek jsme si vyhlídli cestu začínající tímto ledem, který jsem už před dvěma lety lezl. Snad to tedy půjde.

Jeňa zatím zkušenosti s ledem neměl, proto galantně přenechal vytáhnutí na mě:) Rusák střídal rusáka a nakonec jsem led s místy sevřenýma půlkama vyfunil. Nahoře byl naštěstí štand tvořený smycema.

Další délka byla poměrně snadná, sněhovým kuloárem a přes menší mixové hrdlo.

Třetí délka mi dala pěkně zabrat, lezení po zasněšžených kamenných plotnách, kde se každý pokus o zaseknutí vrátil zpátky s kovovým cinknutím a zabrněním ruky jako bumerang. Navíc nebylo pořádně co založit...

Nakonec jsem se přehoupl přes mírný hřebínek ostrý jak nůž a na druhé straně jsem zapadl po zadek do sněhu. Prostě podmínky jak cip. Aspoň že ten štand se mi tak povedl:)

U čtvrté délky jsme váhali kudy. Doleva to vypadalo příznivě, doprava ostrý žlab končící kdoví kde. Navíc nás začal dosti tlačit čas. Byl nejvyšší čas to otočit, na vrchol to dnes rozhodně nevyjde...Rozhodli jsme se uhnout doleva a doufali, že narazíme na nějaký sestupový žlab. Čtvrtá délka zbyla (naštěstí:) na Jeňu. Ta strčila do kapsy všechny předchozí:) Prostě mix jak má být, skála, sníh, nejisté nohy, cepíny držící silou kdoví čí vůle. No spotil jsem se solidně i na druhém:)

No a takhle jsme dopadli. Fotka je udělaná z videa, proto trochu horší kvalita:) Slanili jsme nad led, kterým jsme začínali, ovšem přestože jsme nahoře obětovali smici a nedali lano přímo přes šutr, štěstí nám nepřálo a lano se kouslo. Ať jsme tahali jak jsme tahali, s lanem jsme nehli. Jeňa se naštěstí obětoval a vyjümaroval nahoru. Lano uvolnil, posunul spojovací uzel trochu níž pod šutr, kolem kterého byla smice s lanem přehozena a slanil dolů. Na druhý pokus už šlo stáhnout jako po másle. Naštěstí. Pak už jsme jen slanili přes led a skutáleli se dolů přímo do chalupy:) První den dle hesla "pozdě, ale přece" úspěšně za námi*

Na druhý den jsme si nechali místní klasiku - populární cestu Szczepanských (IV), která traverzuje Szczepanského vežu v severní stěně Malého Kežmarského štítu a končí na Německém žebříku, po kterém se schází zpět k chatě. Zhruba ve třetině traverzuje přes Bocekov vodopád, který ovšem bývá vyledněn jen velmi nepravidelně a dnes zrovna vyledněný nebyl. Zda je to výhoda či ne, těžko říct. Myslím, že každé ma svoje. Konec řečí, jdeme na to!

Na chatě se na dva dny ohřáli i Břecek s Michalem. Ti dnes vyrazili směrem na Kozí štít.

Pohled na Jastrabiu vežu, Kolový štít a Čierný štít (zprava).

Cesta k nástupu je snadná a nezabere příliš času. Celá cesta je dobře viditelná přímo z chaty, jak bylo patrné z dřívější fotky.

První délka začíná poměrně zlehka, ovšem není tu pořádně kde a co založit, čili je dosti volná a morálová. Nic pro mě, ještě že ji tahal Jeňa:))

Ovšem i tady se nakonec přiostřuje.

Druhá délka vede právě přes Bocekov vodopád. Než se k němu člověk ovšem probojuje, čeká ho opravdu úzká římsa, nad kterou je kolmá až převislá skála, takže to má tendenci člověka pěkně vyhazovat a zaklánět.

Konečně mám nejhorší za sebou a jsem na pěkném štandu tvořeném třemi skobami.

Pohled zpět od štandu na klíčovou část cesty. Hned za Jeňou je Bocekov vodopád, dále za ním pak "odtláčajúca rímsa" jak o ní hovoří Puškáš ve svém průvodci. Jak už jsem psal, vodopád byl vyledněný jen velmi slabě, čili spíš to bylo balancování nohama v ledu, rukama po skále a sněhu. Nepříjemné místo, které je ale dobře odjištěno sem tam skobou či smycí. Pokud dojistíte friendy, pak se není čeho bát. Jak vypadá cesta, když je vodopád opravdu řádně vyledněný jde vidět např. v této galerce nejmenovaných lezců (nalezeno volně na internetu:) http://www.tongba.org/galeria/szczepanskeho-cesta/

Dolez už je snadný po zasněžených travách až na Německý žebřík.

Pohled z konce cesty dolů na chatu.

Pokud je ovšem chuť, není problém si dolez trochu zpestřit:)

Místo jednoduchého dolezu traverzem na žebřík (asi 50m) jsme zvolili dolez náramně vypadajícím a jak jsme posléze zjistili náramně vypečeným žlábkem. Vypadalo to tak lákavě...a bylo to TAAAK kruté:) Úzký komín s hladkýma stěnama a v komínu hluboký sníh, pod kterým byl led. V závěru pak byl šutr jak hrom, který byl v komínu jakoby vklíněný a tvořil mírný převis. Ze zakloněné pozice se člověk nad šutr tak tak natáhl a když chtěl zaseknout pikl, všude jen hluboký sníh nebo šutr. No nádhera, doteď Jeňu nechápu jak tohle mohl vytáhnout:)

Konečně jsme nahoře na Německém žebříku.

Tady je Německý žebřík v plné své kráse a délce. Německý žebřík znali již hledači drahých kamenů a zlatokopové v 18. století a možná i dříve. Po nich ho používali pytláci při lovu kamzíků. První turistický výstup byl zaregistrován 23. července 1905, kdy Německým žebříkem a následně Měděnými lávkami vystoupili na Lomnický štít August Otto s vůdci Breuerem a J. Frantzem. Konečně jsme se zde podívali i my. Přestože jde o snad nejfrekventovanější sestupovou trasu (nebo možná právě proto) a využívají ji jak zkušení matadoři, tak i naprostí nováčci, je to jedno z nejtragičtějších míst Tater. Velmi často tu totiž padají laviny, před kterými pak není kam uhnout a člověk je většinou odsouzen jet s lavinou až dolů do doliny. Německý žebřík má tak na svém kontě už přes 20 mrtvých, včetně jedněch z nějvětších tatranských ikon - bratrů Pochylých (smetla je lavina v roce 2000). I zde se ukazuje, že největší nebezpečí se skrývá opravdu často až při sestupu a že každá výprava nekončí na vrcholu, ale až dole v chatě.

Široké ústí Německého žebříku.

Je před námi třetí den. Máme v plánu jít SZ hranu Malého Kežmarského štítu. Ta začíná v podstatě poblíž nástupu do slavného Metrixu (to je ta stěnka v levé části fotky). Nástup vede nechvalně proslulou lavinézní "flaškou". Dnes je sníh naštěstí tvrdý a laviny by tu hrozit neměly.

Ve flašce:)

Během cesty nahoru jsme trochu pozměnili plány. Příliš se mi nelíbily sněhové žlaby, které bychom po cestě k nástupu musely přecházet a nějak extra se mi nelíbila ani hrana samotná. Jeňa byl sice jiného názoru, ale nakonec jsme se dohodli že půjdem jinudy. Dík Jeňo;-)

Celou hranu, vedoucí nejdříve na vrchol Ušaté věže jsme v podstatě obešli po velmi strmých svazích a žlabech a dostali jsme se až nad úroveň Ušaté věže. Pro ty co to tam znají - tam, kde se spojují Měďené lávky.

Zafunili jsme si pořádně. 30 kroků - vydýchat - 30 kroků - vydýchat - a pořád dokola.

Pomalu jsme se začali prokousávat nad oblačnost, i když do sluníčka jsme měli ještě pořád hooodně daleko. Přece jen, jsme v severní stěně...:X

Poslední zatáčka a už tam budem.

Tohle by mohl být Pyšný štít:) Vlevo ve svahu pak jdou vidět Měděné lávky.

Konečně jsme se dostali na úroveň sedla za Ušatou vežou (tam v podstatě začíná sestupovat Německý žebřík) a nalezli do krásného asi trojkového hřebínku. Všechny délky tahal Jeňa, já už měl po dvou dnech docela dost a na druhém jsem si to pěkně užíval:)

Na štandech byla místy pěkná kosa, fakt brr, ale časem jsme se konečně probojovali i na štandy osluněné.

Výhledy byly opravdu famózní, všude pod náma mlha a mraky a my pěkně na sluníčku:)

Jeden z pohodových slunných štandů. Známka toho, že na vrchol už to není daleko...

Přesto nás ještě nějaké to lezení čekalo. Hřeben byl opravdu dlouhý. Nepočítali jsme to, ale nejméně 10 délek to bylo, řekl bych tak kolem 12 to mohlo být.

Mocný stín Malého Kežmarského štítu na nás neustále dohlíží jako duch.

A poprvé se před námi objevuje vrchol hlavního (velkého) Kežmarského štítu (2556 m).

A jsme tu, konečně! Na vrcholu Malého Kežmarského štítu (2514 m). Čas 17:37, to není ideální...:)

Pomalu se stmívá, slunce zapadá a my před sebou máme ještě pěkně dlouhou cestu...Hlavně sestoupit z Kežmaráku do sedla pod Svišťovkou než bude úplná tma. Pak už to snad bude dobré.

Ještě nezbytná vrcholovka, napráskat pár kýčových fotek a honem dolů.

Západ slunce nad Tatrami...

Vrchol Lomnického štítu (2634 m) kousek od nás.

Jahňačí štít (2230 m) s Belanskýma Tatrama v pozadí.

Sestup do sedla pod Svišťovkou. Valili jsme co to šlo, terén nebyl v první fázi příliš obtížný. V závěrečných pasážích jsme však přišli do dosti exponovaných míst, kde už cesta rozhodně nemohla dostat nálepku turistická. Poslední dvě délky jsme tedy už za šera slanili (v pozadí vrchol Velké Svišťovky, 2037 m).

Na vrcholu Velké Svišťovky jsme přistáli kolem 20. hodiny:)

Cesta zpět ze Svišťovky byla ještě veselá, ale to by bylo na dlouhé povídání. Do chaty jsme připluli jak vyvrhlí vorvani kolem půl desáté večer. Naštěstí se po nás ještě nikdo nesháněl.

Náš podkrovní pokojík. Ještě včera plný, ale víkend skončil a dnes je tu jak vymeteno. Spí se na molitanech, je tu teplo. Cena 5E, co víc si přát:)

Je před námi poslední den. Včera jsme si dali pěkně do těla, takže dnes jsme se rozhodli pro opravdovou turistiku - výšlap na Jahňačí štít. Mapa píše 2,5h, čili to je akorát trasa, aby jsme byli do tří na chatě a stihli dojít na autobus.

Počasí je dnes vynikající, prakticky jasno a na sluníčku i ohromně teplo.

Pohled na majestátnou Jastrabku.

Cesta údolím ubíhá poměrně rychle.

Konečně jsme na hřebeni. Cesta většinou nevede přímo po hřebeni, ale z druhé strany hřebene těsně pod ním.

Odpočinek na hřebeni.

Cesta je sice turistická (vede po žluté značce) a jde v podstatě o "choďák", ale pár vypečených míst tu přesto najdeme.

Pohled do dáli na Vysokou a Rysy.

Kolor stitching | 2 pictures | Size: 3253 x 2345 | FOV: 51.97 x 38.16 ~ 6.80 | RMS: 3.28 | Lens: Standard | Projection: Planar | Color: LDR |

A jsme nahoře. Jahňačí štít (2230 m).

Přímo za námi hřeben Belanských Tater.

Přiblížená Vysoká a Rysy.

Ještě jednou pohled zpět na masív Malého Kežmarského štítu a Lomnického štítu. Zeleně je vyznačena cesta Szczepanských se sestupem Německým žebříkem, fialově je vyznačena originální trasa SZ hranou na Ušatou vežu s pokračováním hranou na M. Kežmarský štít. Červeně je pak vyznačena cesta, kterou jsme šli my. První část (hranu na Ušatou vežu) jsme obešli zprava a pak jsme pokračovali hranou paralelní s hřebenem (hranou) vedoucím nad Ušatou vežou a na ni se v závěrečné části napojující. Jak vidno, náročnost této cesty (v porovnání se Szczepanskýma) je především v její délce a převýšení.

Cestou dolů z Jahňačího štítu.

Ještě jeden pohled na vysluněné Žeruchy. Vpravo ledík, který jsme lezli první den.

Majestátná a vždy krásná Jastrabia veža...

Náš přístav pohody a odpočinku. Je zde čerstvě nový majitel a celý personál je velmi ochotný a příjemný. Pobyt zde rozhodně můžu doporučit.

Nicméně všechno musí jednou skončit a tak i my se po čtyřech intenzivních dnech loučíme s chatou i okolními horami a míříme dolů na autobus.

Poslední paprsky olizují vrcholky Belanských Tater.

Poslední mrazivé ohlédnutí za Lomnickým a Kežmarským štítem...Díky Jeňovi za spoluúčast na krásně prožitých čtyřech dnech v horách, kde to mám nejraději.