Malajsie 2

  • Začíná druhá část našeho malajského dobrodružství. A ta rozhodně stála za to! Jednoho dne jsme se chtěli dostat k velkým čajovým plantážím ležícím v jistém bočním údolí od hlavní silnice a nejlépe ještě poměrně daleko za ně, kde se mělo nacházet pár malých domorodých vesniček. Do těch už údajně ani nevedla zpevněná komunikace. No uvidíme...Byla před námi opravdu hodně dlouhá cesta a potřebovali jsme se stopem dostat co možná nejdál. Hned na úvod jsme stopli tyhle dělníky a tak jsme se mezi balíky cementu posunuli o pár kilometrů dál.
  • Bohužel nejeli až k továrně na výrobu čaje, což byl jeden z našich check-pointů, za kterým začínala být cesta teprve lemována čajovými plantážemi. Takže jsme zbylých pár kiláčků do kopce museli dojít pěšky. Však co, bylo ještě ráno, sil jsme měli dost.
  • A to je ona - BOH Tea Garden. Později jsme byli i uvnitř na exkurzi.
  • Továrna tvořila v tomto údolí pomyslný vrchol kopce. Z hlavní silnice k továrně se šlo stále dokopce, od továrny dál, přes čajové plantáže až do dalekého neznáma, se šlo naopak stále z kopce.
  • Hned za továrnou tedy začalo čajové království. Nádherná pastva pro oči, široko daleko, kam se člověk podíval, jenom čaj...
  • Čajové keře se táhly vysoko do svahů. V těch byl vybudovaný systém cest tak, aby po nich mohly jezdit traktory. Ty jednak rozvážely dělníky na jednotlivá políčka a také svážely sesbíraný čaj.
  • Tady jsem byl jako v ráji...Dokud jsem neviděl makat dělníky a neuvědomil si, jaká je to neuvěřitelná dřina na těchto políčkách pracovat.
  • 122
  • Čajovníky jsou sice krásná věc, ale my jsme tu byli převážně "pracovně", potřebovali jsme nasbírat nějaký ten hmyz a v tomto ohledu snad nemůže být horší lokalita než čajová plantáž. Potřebovali jsme ujít ještě spoustu kilometrů a dostat se až za plantáže, kde začínal opět prales. Tam to pro nás bylo potencionálně zajímavé. Silnička vedla stále dolů, klikatila se, začínalo být pekelné vedro a my věděli, že to všechno budeme muset jít ještě týž den nazpátek. Úpěnlivě jsme se snažili ještě něco stopnout, aby jsme se trochu rychleji posunuli.
  • I za rozhrkaný traktor jsme byli rádi, přestože jel jen pár set metrů...
  • Vesnice, do které jsme se dostali, byla poslední, kam se dalo dojet autem po asfaltu.
  • Všude byla spousta dětí.
  • Tenhle klučina chytil krásného tesaříka a Robin ho z něj za malý bakšiš vymámil:)
  • Mají tu i školu. Tento obraz je namalován na zdi vedle vstupní brány.
  • A jinak je tu spousta uniformních zelených "bytovek", ve kterých bydlí především rodiny dělníků z místních plantáží.
  • 130
  • Čaj se tu prý sbírá v podstatě bez přestávky, celoročně.
  • Nekonečná zeleň...Přesto se ze zdejších čajovníků vyrábí trochu paradoxně pouze černé čaje:)
  • Mistr sběrač.
  • Asfalt i plantáže pomalu končí, před námi se už opět objevuje hradba lesa.
  • A v ní se začínají objevovat bizarní zvířata. Jako třeba tahle krásná saranče.
  • Kolem cesty jsou tu a tam roztroušena malá stavení.
  • Až jsme po nějaké době dorazili do vesnice Kampung Panggen. To co vidíte je v podstatě celá vesnice. Bydlí tu jen pá rodin.
  • Toto je jedna z nich. Stařešina rodu nás přišel zkontrolovat, co že to dělají bílé tváře na jeho území. Stačila jedna cigaretka a všechno je v cajku.
  • Holt vždy je dobré mít nějakou tu Stařenku při sobě:) Ve vesnici jsme se rozhodli to pro dnešek otočit, byli jsme silně tlačeni časem a čekala nás dlouhá a nejistá cesta zpět, která by se v případě, že bysme nic nestopli, mohla pěkně protáhnout...
  • Potkali jsme i tohoto krásného modráska (Heliophorus epicles tweediei). Zajímavé na něm je to, že když roztáhne křídla, je na povrchu tmavě hnědý s kovově modrými a oranžovými skvrnami. Ze spodní strany má však křídla takhle jasně žlutá.
  • Na první pohled nevinné děti. Júúúú, řekl by si jeden...:))
  • Pěstování čaje na místních prudkých svazích asi není žádná sranda. Půda je značně nezpevněná a pokud víc zaprší, což se tu děje často, může se celý svah urvat.
  • Další denní várka sklizně se veze do fabriky.
  • Kouzelná zahrádka...
  • Toto je již fotka z druhého dne, kdy jsme opět na místě činu. Chtěli jsme se dnes dostat zase o kousek dál.
  • Pozorujeme, jak dělníci v neskutečném vedru, na slunku sklízí čaj. Je to HROZNÁ dřina! Svědčí o tom i to, že malajců najdete na plantážích minimum. Přece jenom Malajsie je na tom ekonomicky poměrně dobře a tak její obyvatelé tuto práci příliš nechtějí dělat. Přenechávají ji proto hlavně bangladéšanům, pákistáncům a jiným imigrantům. Je to asi podobná situace, jako když u nás dělají na stavbách často ukrajinci.
  • Nejprve je třeba ve dvou lidech táhnout přes keře velkou sekačku (viz 2 fotky dozadu), což je ve svazích neskutečný záhul. Za sekačkou je natažený pytel, do kterého padají ustřihlé listy. Až je pytel plný, je třeba ho odnést a vysypat na sběrném místě na velkou plachtu (viz foto). Poté se plachta zaváže a naloží na traktor k odvozu. Je to samozřejmě jen jedna z metod sběru. Stejně tak jsou zde i "ruční" sběrači, kteří lístky trhají buďto přímo rukama nebo stříhají nůžkama a hážou je do proutěného koše, který mají na zádech.
  • Jsme podruhé v Kampung Panggen. Kouzelná vesnička...Konečně opravdová Malajsie, kde se bílý "turista" objeví jen jednou za čas. Logicky jsme zde středem pozornosti.
  • Domorodé bydlení - dřevěná chatrč s plechovou střechou.
  • Za vesnici nás vyprovází místní domobrana:)
  • Kluci zrovna hráli fotbal a na to je určitě lepší mít aspoň jednu botu:)
  • Nejvzdálenější vesnice Kampung Kuala Boh je tak trochu mystérium. Je vzdálená asi 8 km a vede do ní pouze tato pěšinka. Žádná jiná cesta do ní nevede, dostat se tam tedy dá pouze pěšky či maximálně na motorce.
  • Cesta se stále vine kolem potoka a klesá a klesá.
  • Jsme naprosto opuštění, obklopeni jen pralesem a vedeni GPSkou.
  • Potkáváme bizarní kudlanky...
  • A míjíme všudypřítomné bambusové háje. Nakonec vesnice, do které jsme mířili i nadále zůstane mystériem, protože čas byl neúprosný, navíc cesta opravdu velmi silně klesala a my museli celou dlouhou trasu absolvovat analogicky zase zpátky. Takže jsme to tady otočili.
  • Jsme opět v Kampung Panggen. Není nad to mít takovýhle fantastický potok za domem:)
  • 158
  • Ještě jedna pózička, opět obut neobut:)
  • Bratři nebo kamarádi?
  • Opět procházíme skrz čajové plantáže.
  • A taky jsme se dnes podívali na proces výroby čaje v místní fabrice. Zde jsou ukázky různých čajových produktů.
  • Za továrnou už aspoň jednou za čas projede nějaké to auto, takže se po čase vezeme klasicky na korbě:)
  • Jeden stop střídal druhý, až jsme se konečně dokodrcali až do Tanah Raty. Dnešní den byl opravdu náročný...
  • Je před námi další den. I takhle marně občas vypadalo naše ranní pokoušení o stop aneb když nic nejede, nedá se logicky nic stopnout:)
  • Nakonec se to však povedlo a my sjeli skoro 900 výškových metrů do místa zvaného 19. míle. Je to známá "broukařská" lokalita a zároveň by tu měla být pěkná koupačka, uvidíme:)
  • Kousek od silnice procházíme malou osadou.
  • Za ní už se lesem vine jen úzká pěšinka, která je občas poměrně špatně průchozí.
  • Protože jsme téměř o 900 metrů níž než je Tanah Rata, je tu citelně tepleji a vlhčeji. Potíme se jak hovádka boží, naštěstí potok nabízí příjemné možnosti zchlazení.
  • Jsou tu i krásní, zhruba 10ti centimetroví pavoučci z rodu Nephila.
  • Občas je tu nutné potok přeskákat na druhý břeh. A občas se to nepovede tak jak by mělo:)
  • V tomto případě nezbývá, než si rezignovaně zapálit:)
  • Potkali jsme i pár místňáků, kteří zde chytají hmyz, aby ho potom prodávali překupníkům. Ti ho pak např. zalévají do skleněných medailonků či náhrdelníků a prodávají za drahé peníze v Kuala Lumpur. Prostě bysnys. Na fotce je kudlanka.
  • Druhý brod, který byl technicky poměrně náročný:) Robin se rozhodl ho již nepokoušet a zůstal na druhém břehu, kde na nás čekal.
  • Kousek za brodem už byl cíl naší cesty, opravdu úžasné vodopádky a s tím spojené koupání.
  • Fantastické místo!
  • Vracíme se zpět.
  • Ale na dlouhou dobu jsme se zasekali na opravdu horké silnici. Už jsme byli docela zoufalí...
  • Po více jak hodině se na nás usmálo štěstí.
  • A do Tanah Raty jsme dojeli výjimečně touto krásnou károu a ne na korbě:)
  • Nakupujem dobroty:)
  • Mňam, tady vařili opravdu dobře, o čemž svědčí i Robinův výraz:))
  • Další den si kluci zaplatili výlet s průvodcem na rafflesii. Rafflesie je rostlina s největším květem na světě. Já jsem chtěl trošku ušetřit, takže jsem zůstal v Tanah Ratě.
  • Cesta také nebyla lehká.
  • A to je ona, opravdu bizarní rostlina, která nemá listy a parazituje na kořenech a kmenech lián rodu Tetrastigma. Průměr květu může být až 1 m, což nejvíce v celé rostlinné říši.
  • Po cestě zpět ještě navštívili "domorodou" vesnici. Sice byla mnohem méně "domorodá" a pravověrná než ty, které jsme navštívili sami v minulých dnech, ale tak už to na těchto komerčních vyjížďkách holt bývá..
  • Tady si zkusili, jak se střílí jedovaté šípy z foukačky:)
  • Kluci ještě stačili nakoupit durian, legendární a asi nejsmradlavější ovoce na světě.
  • Plody mají velmi pevnou a opravdu pichlavou slupku. Takový pád durianu na hlavu je asi to poslední, co by chtěl člověk zažít...Jeho plody mají specifickou nahnilou chuť, kterou někteří zbožňují, jiní nenávidí. V jihovýchodní asii je nicméně velmi oblíben a nazýván "králem ovoce". O kontroverzní chuti, či spíše pachu tohoto ovoce svědčí i to, že na mnoha veřejných místech (hotely - včetně toho našeho, veřejné dopravní prostředkly, letiště apod.) je konzumace durianu zakázána.
  • Durian necháváme na jindy a jdeme si nacpat panděra nějakou tou plackou čapátí. Zase trochu změna.
  • A protože se 19. míle z hlediska entomologického i rekreačního osvědčila, vyrážíme na tuto dlouhou cestu ještě jednou. Opět máme hned na začátku cesty problém někoho stopnout a čas ubíhá...
  • Povedlo se však a nás opět čeká brodění...
  • A prodírání se lesními pěšinkami.
  • Konečně jsme na místě.
  • A přichází ochutnávka durianu.
  • Myslím, že Robinův výraz hovoří za vše. Po chvilce letí král všeho ovoce nekompromisně do řeky:)
  • Robinova paranoia z neznámé vody, ve které může být spousta parazitů, vetřelců a jiného nebezpečí je známá. Tentokrát se překonal a do vody šel, po kotníky:)
  • Jak lépe ukončit den než dobrým jídlem v našem oblíbeném podniku:)
  • Další den vyrážíme směr Blue Valley.
  • Cestujeme mezi traverzami:)
  • Cesta je horká a nekonečná, nedaří se stopovat. Mnoho kilometrů jdeme pěšky...Přesto, že jde o obrovskou silnici, projede tudy jedno auto za pár minut.
  • Konečně jsme tam, kde jsme chtěli být. Pojídáme zásoby, které jsme si koupili u pouliční prodavačky ve městě. Nevypadá to vábně a chutná to všelijak, ale lepší jak kručení v břuchu to je:)
  • Terén nakonec nebyl z entomo-hlediska příliš příznivý, ale i tak jsme něco nachytali.
  • 203
  • Ha, pijavka. Když jsem si vyhrnul nohavici, už tam potvora nebyla, asi jsem ji během chůze setřel.
  • Panoramatický pohled na silnici, po které jsme přijeli.
  • A zase mezi balíkama zpáky. Občas to nebylo úplně bezpečné:)
  • Ale zase jsme oceňovali řidiče, že byli schopní zastavit třem zmoženým duším, přestože v autě neměli místo skoro ani pro jednoho:))
  • Od přisátí pijavice uplynulo pár hodin, přesto z rány stále teče krev. To je na pijavicích to nejvíc nepříjemné. Ne samotné přisátí, o tom člověk totiž skrz velmi ostré "zoubky" pijavic ani neví. Ale tím, že pijavice po přisátí vpouští do rány látky bránící srážení krve. Krev potom z rány teče pomalinku ale pravidelně i několik hodin, zvláště pokud si člověk nohu ničím neováže, protože o pijavici neví.
  • Jsou před námi tři dny opravdové "dovolené", kdy jsme se rozhodli dostopovat na ostrov Penang. Ten byl vzdálený přes 200 km a mělo by tam být pěkné koupání i příroda národního parku. Stopování začalo hodně zostra, když jsme stopli jeep, který nás vzal až do asi 60 km vzdáleného Ipohu, hlavního města místní oblasti. Problém je, že Tanah Rata leží ve výšce 1450 m a Ipoh na úrovni moře, resp. asi 50 m n.m. Čili celá trasa je velmi prudké klesání, jedna zatáčka střídá druhou a náš řidič byl hodně bláznivý, protože jsme neustále jeli rychlostí až 120 km/h. Byli jsme rádi, že jsme během těch několika desítek kilometrů nevypadli z korby:))
  • Tenhle obrázek myslím taky hovoří za vše...Borec nás v Ipohu vyhodil z auta a my jsme ani nevěděli čí jsme:))
  • Další stopování ale už vůbec nešlo tak jak jsme si představovali. V Ipohu jsme se vyloženě zamotali, pořádně jsme ani nevěděli, jestli stopujeme na správné straně cesty, no prostě bezmoc:)
  • Naštěstí nám zastavil tenhle borec, který nám vysvětlil, že stopovat tady je opravdu blbost, že na Penang vede v podstatě jen dálnice a že na té se stopovat nedá a že uděláme mnohem líp, když tam dojedeme busem. Dali jsme na jeho rady a udělali jsme myslím moc dobře. Dokonce si hodně zajel a hodil nás až k autobusovému nádraží. Díky ti!
  • Přejíždíme přes moře po 14 km dlouhém mostě na druhý břeh - na Penang island. Na fotce je vidět hlavní město tohoto ostrova - Georgetown.
  • Naším cílem je dostat se na jednu ze šesti pláží, které se nachází v národním parku Penang. Je nutné se zaregistrovat a vyzvednout si povolení ke vstupu a pobytu v národním parku a na tamních plážích. Jsou to však jen formalitky, které nezaberou příliš času a není s nimi žádný problém.
  • Ještě nakoupit zásoby v místních stroze zásobených obchůdcích a jde se.
  • Vstup do NP Penang je honosný a prvních pár set metrů se jde po vydlážděném chodníku. Naštěstí opravdu jen pár set metrů:) Zajímavostí je, že tento národní park je nejmenším na světě. Byl vyhlášen v roce 2003 a jeho rozloha je pouhých 2,5 ha.
  • Cesta byla poměrně dramatická a to především kvůli naprosto mylnému místnímu značení, kdy deklarovaných 300 m byly tak 2 km a naopak kilometr pak byl jen 100 m a podobně. Takže s naším chabým plánkem, který jsme vyfasovali na recepci nic moc. Navíc to bylo ve finále docela daleko, šli jsme s plnou bagáží, zatměli jsme a po cestě nám začalo pršet. Nicméně nakonec jsme do cíle došli, postavili jsme stan a za tmy a v dešti se šli uklidnit do Indického oceánu:)
  • V noci jsme zažili, co znamená pravá tropická bouře. Fakt hukot. Naštěstí na nás nespadla žádná větev.
  • Ráno jsme si konečně za světla prohlédli místní pláž. Parádní!
  • I Robin se osmělil a do hlubokých vod vkročil.
  • Krakatice vylezla z hlubin.
  • I na takovéhle veselé stromy tu můžete doslova narazit:)
  • Většinou jsou tu pěšiny přírodní, sem tam se ale najde i takováto promenáda.
  • Či takováto zajímavá stavba přes potok. Možná pozůstatek z britských koloniálních dob.
  • Pokud zrovna nepršelo, bylo tu pěkně. Na druhou stranu, dýl jak tři dny bych tu nevydržel:)
  • Tady si to krosí želvy.
  • Naše osudné odpoledne, které nás provázelo ještě v česku po návratu...Holt když se setká lidská blbost s tropickým sluncem, nikdy to nedělá dobrotu.
  • Tropický ráj dalo by se říct.
  • Krásná pláž, krásné moře a u něj prales plný života, hned za stanem nám běhali metroví varani, lítali tu orli, mezi stromy skákaly opice, po kmenech běhali dráčci létaví...
  • 230
  • Ještě jedna podvečerní.
  • Všimněte si, jak se na této fotce podařilo Fenkovi zcela náhodně srovnat hladinu moře se zábradlím. To mě pokaždé u téhle fotky fascinuje:))
  • Jestliže jsem říkal, že první noc byla mazec, tak při té následující nám už trošku tuhla krev v žilách. Tak rychlý nástup deště jsem nikdy a nikde jinde nezažil. Najednou se za stanem z lesa začal ozývat hukot, asi jako když se zapnou motory u Boeingu a ten hukot sílil a sílil a strašně rychle se k nám blížil a najednou bum a byli jsme uprostřed pekla. Všechno se to seběhlo asi během 30 vteřin. Pak už jen hrozný rachot, blesky všude kolem, praskající a padající větve ze stromů nad náma a tak to bylo značnou část noci. Ráno zase bylo pěkně jako by se nechumelilo. Tentokrát jsme opravdu měli štěstí, že na nás žádná větev nespadla a všechny nás minuly...
  • Po třech dnech se tedy loučíme s ostrovem a míříme zpět do Tanah Raty.
  • A už jsme zase na korbě a jedeme na náš poslední lovecký výjezd.
  • Lokalita byla poměrně daleko od Tanar Raty, takže plán byl vzít stan a jet na dva dny. Proto ty větší batohy.
  • Banány byly bohužel ještě nezralé.
  • Potkali jsme ženy z nedaleké osady. Vyzbrojené mačetami vypadaly docela drsně a domluvit se s nima samozřejmě nedalo:) Ale byly v pohodě, spíš z nás měly srandu, co že tam vlastně šaškujem.
  • Mezitím se na nás začaly poměrně úspěšně sápat pijavice. Další z místňáků nám ukazuje jak je nejúčinněji zlikvidovat...upálit:)
  • Nakonec se ukázalo, že je to tu doslova zamořené pijavicemi. Kam jsme se podívali, všude jsme viděli pijavice, na trávě, na kamenech, na listí...Časem to začalo být dosti neúnosné a v podstatě jsme už nedělali nic jiného, než že jsme se stále kontrolovali. Každých pár minut jsme ze sebe nějakou pijavku setřásli, pokud se mezitím už nestačila přisát.
  • Nejčastější místní plodinou byly čili-papričky.
  • A nejčastějším dopravním prostředkem motorka či domácí traktůrek, kterým se jezdily sklízet papriky.
  • Pepper man:)
  • Pracujeme:)
  • Původní ideu dvoudenního výletu jsme zavrhli. V tomhle ráji pijavic se nám opravdu zůstávat nechtělo, navíc se na nás hnala pěkná bouřka. Otočili jsme to a mazali co nejrychleji zpátky.
  • Neustálá kontrola...Vpravo políčko s paprikama.
  • Tohle je poslední fotka za sucha. Chvíli na to se velmi prudce ochladilo a začalo lít jak z konve. Stěrače nestačily stírat a kluci na korbě nestačili zírat. Já jsem to vychytal, protože jsem zrovna jel v kabině, kde bylo jedno místo volné. Kluci jeli v lijáku a pěkné kose asi 30 km horskýma serpentinama...
  • Chlapík nás vyhodil ve vesnici Kampung Raja. Mezitím naštěstí přestalo pršet. Kluci byli lehce demoralizovaní, tak jsme se šli aspoň najíst do této krásné restaurace:)
  • Růžové plastové talířky nevzbuzovaly příliš důvěru, ale byla to místní klasika, tak jsme neodmlouvali. Jídlo nebylo zlé.
  • Večer jsme si pak spravili náladu "u nás doma":)
  • Náš měsíční pobyt se pomalu chýlí ke konci...Únava je už znát.
  • Ještě honem nakoupit zásoby výborných čajů z místních plantáží:)
  • A rozloučit se s naším téměř už osobním číšníkem:)
  • Večer jsme pak zavítali do baru, který spadal pod náš hotel. Alkohol je v malajsii díky islámu pekelně drahý, proto jsme se tu podívali až poslední večer a popovídali si s místním průvodcem, který nám doporučil výlet na Penang island.
  • 236
  • Opékáme "špekáčky":))
  • A to už je náš krásný Kurnia Bistari. Prastarý autobus, který nás za deštivého počasí odváží z Tanah Raty...
  • Vskutku retro záležitost. Není divu, že prvních 60 kilometrů serpentin, kdy autobus klesal z hor na úroveň moře Fenek problil:))
  • Ale nakonec vše dobře dopadlo a my se ocitli ve víru čínské čtvrti v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpur.
  • Kultura našeho stolování byla vždy na vysoké úrovni:))
  • Náš pokojík v hostelu připomínal vezeňskou kobku, ale na přespání stačil. Akorát to všudypřítomné vedro jsme těžce snášeli...
  • The Beach Boys:))
  • Nabídka pochutin převeliká...
  • Druhý den jsme se rozhodli podívat ke světoznámému mrakodrapu Petronas Tower (ten v pozadí). Fenek si dokonce koupil ne zrovna levný lístek, že se podívá nahoru. Když jsme však stáli na recepci v mrakodrapu, paní mu suše oznámila, že má lístek do jiného mrakodrapu, na televizní věž KL Tower (ten vepředu:)).
  • Stát před 452 metrů vysokým monstrem je skutečně velký zážitek. I když monstrum je dosti hanlivé slovo a musím říct, že Petronas Tower má do šerednosti hodně daleko...V podstatě je to dosti elegantní budova z oceli, skla a betonu. Na průřezu má připomínat islámský symbol Rub el Hizb, což jsou dva čtverce položené přes sebe, přičemž jeden je pootočen o 45°.
  • Poté, co se Fenek dozvěděl krutou pravdu jsme se aspoň vyfotili v místní kameře a mazali k televizní věži.
  • Petronas Tower, do roku 2004 nejvyšší budova na světě. Momentálně obsazuje 6. příčku.
  • Telekomunikační věž KL Tower si však s Petronas Tower příliš nezadá. Její výška je úctyhodných 421 m a tak Fenek vlastně neudělal vůbec špatně, protože výhled bude jistě stát za to.
  • A taky že jo. Sedíme s Robinem pod věží a odháníme dotírající opice, zatímco si Fenek užívá skvostného výhledu na Kuala Lumpur.
  • No není to paráda?
  • Ale všechno jednou končí a tak i my čekáme na poslední autobus, který nás zaveze na poměrně vzdálené letiště.
  • Na letišti jsme v podvečer a letadlo letí další den v poledne a tak velmi pečlivě počítáme, jak utratit posledních pár peněz tak, aby jsme se najedli a zároveň nezůstal ani jediný ringit ladem. Výběr podniku je jasný - mekáč, protože je otevřený non-stop a mají tu wifinu. Přemýšlíme, kombinujeme, pojídáme, utrácíme, kouříme, přehodnocujeme a zase utrácíme a tak pořád dokola. Zajímalo by mě, jestli Fenkovi nakonec zbylo na tu vodu :DD
  • Hlavně dobře zakuklit bágly, aby se nám tam nevrtal nějaký nenechavec:)
  • Odlétáme krásným pirátským érem. Mimochodem, myslíte, že je tato fotka reálná nebo je z dílny UFO? Já tam vidím velmi podivné jevy. A co na to Jan Tleskač?
  • Cesta byla dlouhá, neskutečně dlouhá...A protože je Air Asia nízkonákladovka, tak byla cesta o to delší, že jsme měli objednané jen jedno jídlo a žádné pití. Dlouhých 12 hodin letu...
  • V Praze na nás čekalo příjemné překvapení:)
  • A tím zase jedno z našich dobrodružství skončilo...Tak ahoj u dalšího!