K vulkánům Gorely a Mutnovsky

Naším dalším cílem je Jihokamčatský přírodní park ležící necelých 100 km jižně od Petropavlovsku. V oblasti se nachází několik aktivních vulkánů a na 2 z nich míříme i my. Abychom se do oblasti dostali, pronajímáme si z Petropavlovsku terénní auto. Pravda, dalo by se to zvládnout i levněji (busem do vesničky Termalnyj a pak stopem), ale tohle je nejpohodlnější a nejrychlejší. A my chceme využít krásného počasí na maximum! Slunečné počasí ovšem "zatopilo" i našemu řidiči, protože sněžné pláně byly Sluncem roztopené a tvořily se v nich i několik metrů hluboké kaluže, do kterých mohl teréňák zajet a už nevyjet. Takto probíhá vyprošťování auta ve sněhové kaluži - kovová deska pod kolo, heverem zvednout auto, lopatou naházet sníh do jámy, hever dolů a vyjet po desce ven. Loučíme se s řidičem a vydáváme se do sněhové pustiny. Je polovina kamčatského července a přesto to tady, v 800 m n.m. vypadá jako někde v Antarktidě. Sluneční paprsky však nemilosrdně praží ze všech stran.
Jsme rádi za každý malý ostrůvek tundry, která vykukuje ze sněhových polí. Na jednom takovém stavíme stany, obědváme a kocháme se tou drsnou krásou vůkol. Poklady sopečné tundry. Sasanky a Viljučinská sopka. Rododendrony a Viljučinská sopka. ...a další nádherné květy.
V této drsné krajině žije drobný ptáček kulík, který svým zbarvením připomíná kameny, ve kterých si staví hnízdo. Ze zelených pruhů tundry stoupáme výš, na vulkán Gorely. Odkrývají se nám výhledy na vyhaslý Viljučinský vulkán (2173 m n. m.).  Stáří stratovulkánu se odhaduje na pleistocén, ale sopečná činnost zde skončila až začátkem holocénu, přibližně před 10 000 lety. Je oblíbeným cílem místních freeriderů na skialpech a snowboardu. Přímo na severu, vlevo od Viljučinského vulkánu, nad mlžnou vrstvou nízké inverze, se jako přízraky tyčí siluety Korjacké a Avačinské sopky, které tak blízce známe z minulého treku. Na jih naopak jako na dlani vidíme Mutnovský vulkán, náš další cíl.
Výstup na Gorely vulkán patří mezi jednoduché a vcelku dobře dostupné trasy, proto zde potkáváme několik výprav ruských turistů. A už stojíme na vrcholu prvního bočního kráteru, jehož dno je vyplněno nádherným modrým jezerem. Na hladině jezera plove paddleboard s mladou ruskou kočenou. Tohle se může stát fakt jenom v Rusku :-)) Další nevelký kráter dostal díky svému kruhovému tvaru název Cylindr. Až po výstupu na okraj hlavního kráteru můžeme obdivovat rozměry hlavních kráterů vulkánu Gorely. Pro srovnání - malá jamka v červeném rámečku je kráter Cylindr z předchozí fotky.
Ještě jeden srovnávací pohled na kráter Cylindr, tentokrát s čedičovými sloupy vysokými až 200 m, které lemují hlavní kráter. Vulkán Gorely je stratovulkán kalderového typu. Skládá se z 11 hlavních kráterů a okolo 40 postranních kráterů různého stáří a rozměrů. Některé z nich se vřezávají jeden do druhého. Krátery ve kterých proběhly historické erupce mají studnovitou stavbu a nacházejí se v nich kyselá jezera. Celá kaldera má průměr 11 km. Poslední dvě století probíhalý erupce pouze vyvrhováním sopečného popela a plynů. Od roku 2010 do roku 2014 trvala zvýšená aktivita vulkánu, probíhaly zde přerušovaně páro-plynové erupce, které byly při jasném počasí i vidět z Petropavlovsku. My jsme však kromě drobných fumarol žádné výrazné projevy vulkanismu nepozorovali. Vrcholová fotka (1828 m n. m.), na dně kráteru je vidět centrální Modré jezero. Ještě jeden pohled na zasněžené pláně a hurá dolů ke stanu! Snad nám medvěd nezbaštil zásoby...
Nezbaštil, a tak si v mrazivém podvečeru vaříme večeři a ukládáme se ke spánku. Další den Slunce opět peče jako blázen a paprsky se navíc odrážejí od všudypřítomného sněhu. Bez slunečních brýlí by to tu nešlo a UV faktor 50 mého opalováku nestačí. Naším dalším cílem je Mutnovský vulkán. Jedná se o velmi aktivní a složitý vulkanický masív. Na místě původního východního vrcholu jsou pozůstatky struskovité části starobylé kaldery  (průměr 3 km), která je nejvyšším bodem tohoto mohutného vulkánu (2 322 m n. m.). Z kráterů neustále vystupuje dým. Z kaldery vytéká hlubokým údolím řeka Vulkanaja. Údolí se na úpatí sopky mění v hluboký kaňon s pestře zbarvenými stěnami. V jednom místě řeka padá dolů 80 m vysokým vodopádem zvyným Opasnyj = Nebezpečný.
Není to však jediný vodopád v kaňonu. Mutnovský vulkán byl považován ještě v minulém století za přírodní div světa. Silná erupce v roce 2000 však po sobě zanechala dno kráteru plné prachu a popela, bez jakékoliv stopy po někdejší kráse. Po osmnácti letech je však krása vulkánu obnovena a my hlubokým a barevným kuloárem vstupujeme do jednoho velkého vulkanického divu. Řeka Vulkanaja si zde hloubí pestroberevný kaňon, v jehož okolí to syčí a bublá. Barvy, voda, led a pára.
Mezi nejpozoruhodnější části kaldery patří velká fumarolová pole. Fumaroly jsou horké výrony sopečného plynu a páry o teplotě 200 až 800 °C. Plyn je převážně složen z HCl, v menší míře je tvořen SO2, H2S, SO3 a přehřátou vodní párou. S fumarolami se dá užít spousta srandy :-) Problém však nastane, chcete-li si fumarolu vyfotit zblízka a otočí se vítr. Pak máte ten horký, štípající a sliznici dráždící humus úplně všude. V jednom místě fumaroly rozpustily sníh a sopečný plyn probublává skrz vodní hladinu.
Vzniklo tak kuriózní jezírko naplněné koncentrovanou kyselinou, do kterého bych opravdu spadnout nechtěl. Vrcholem vulkanického představení je pohled do aktivního kráteru sopky. Bylo to po Avačinské sopce druhé místo, kde jsem měl pocit "akutního vulkanického ohrožení". O Mutnovského vulkánu pokračujeme do údolí  Mutnovské geotermální elektrárny (GEOST). Vzhledem vydatné hydrotermální činnosti v této oblasti se zde v roce 1999 započalo se stavbou druhé geotermální elektrárny na Kamčatce. Elektrárna byla spuštěna v roce 2003. V současnosti má výkon 50 Mgw. Nachází se na severních svazích vulkánu Mutnovský ve výšce 780 m. Nedaleko se nachází ještě jedna o výkonu 12 Mgw. Tyto obě elektrárny dodávají do kamčatské energetické sítě 40 % elektrické energie.
Elektrárna je postavena v oblasti s extrémními klimatickými podmínkámi - 10 měsíců z roku zde leží sníh, který může přes zimu dosáhnout výšky až 14 m. Takto zde vypadaly závěje v druhé půlce července... Kousek od elektrárny leží údolíčko plné horké páry tryskající ze země. Říká se mu Malé údolí gejzírů. Nejedná se sice o gejzíry v pravém slova smyslu, ale o fumaroly a solfatary. I přesto je to parádní podívaná. V okolí horkých vývěrů páry roste spoustu květin. A protože už máme plné kecky sněhových plání, rozhodli jsme se sestoupit do tohoto idylicky vyhlížejícího údolí.
Jenže ouha - stezka zaznačená v ruské mapě ne a ne se objevit a tak jsme nuceni prodírat se nízkou olšinou v zatraceně příkrém svahu. Do toho všudypřítomné stopy medvědů. Prostředí kolem nás je takříkajíc medvědím rájem. Už abychom byli dole u řeky, kde podle mapy očekáváme most a stezku. Tak jsme došli. Most ani cesta se nekoná a brodit tuto divokou horskou řeku by bylo o život. Nezbývá nám, než se těch zatracených 800 výškových metrů vyšplhat zpět nahoru. Skrz neprostupnou olšinu s medvědy a komáry. Humus. Návrat nahoru byl očistec, ale za ty zkušenosti to stálo. A hlavně víme, že se ruským mapám nedá věřit :-) Ach, ta nebeská pohoda - postavit si stan, natáhnout se do trávy a kochat se odpoledními sceneriemi.
Fotiti rododendrony... ...a nějaké podivuhodné prvosenky... ...a hlavně - navařit vydatnou večeři! Zbývá ještě vyřešit medvědí otázku - miskou vyhrabávám jámu, do které schovávám naše zásoby. Celé to zajistím kovovou poklicí, kterou jsem buhvíodkud dotáhl. Pak už jen zahrabat sněhem a nezapomenout označit. Tak, to bychom měli. Ze zbytků jakési stavby pak připravujeme táborák.
Idyla po namáhavém dni. Popíjíme čas, povídáme, rozjímáme a sušíme boty. No, s tím sušením bot to byl sice skvělý nápad, ale hned druhý den dostávají zabrat znova. Den se nese ve znamení sestupu do dalšího údolí, které tentokrát slibuje kemp s termálními prameny. Kemp však vypadá jako takové malé vrakoviště (kromě autobusu ukrývá i torzo vrtulníku) a tak se vydáváme hledat termály. Cestu nám přehradila opět nebroditelná řeka a tak jsme se alespoň vzali zavděk ohništěm na břehu řeky. Inu, další z kamčatských idylických večerů (nebýt těch komárů).
Kuba konečně vytáhl prut a mohl ukojit svou rybářskou vášeň. A úspěch se dostavil - po debaklu na Altaji, kdy neulovil ani mřenku, je tento mladý losos velkým úlovkem :-) Poslední den treku opouštíme tohle zapomenuté údolí. Cestou zpět na silnici obdivujeme nádherný Spokojnyj vodopád, který padá z andezitového útesy z výšky bezmála 20 m. Zbývá ještě se osvěžit v řece a smýt prach cest, protože se vracíme do civilizace.
A pak už jen pár posledních kilometrů šlapeme po prašné cestě a snažíme se chytit stopa. Když už to vypadá, že pod Viljučinským vulkánem zůstaneme i další noc, zastavuje nám auto a na korbě tohoto vozu dokodrcáme do civilizace. Z vesnice Termalnyj už jezdí pravidelný linkový autobus do Petropavlovsku. V Petropavlovsku vládne typická přímořská vlezlá mlha, ale to nám nevadí. Čeká nás den oddychu. A jak jinak oddych strávit, než návštěvou rybích trhů - ach ti lososi něrky a čaviči, ten lososí kaviár a makrely a krabi a platýzi... No nedivte se, že jsme si udělali královskou hostinu. A to vše jsme zapíjeli vynikajícím gruzínským vínem.
Mňam! Shrnutí: Na treku Jihokamčatským parkem jsme za 5 dní našlapali 100 km a i když jsme si několikrát zašli a vraceli se nazpět, celá oblast byla pro nás jedním velkým překvapením - množstvím sněhu v červenci, divokostí údolí i obrovskými rozměry zdejších vulkánů. Samotná návštěva sopek Mutnovsky a Gorely není náročná a lze zvládnout za 2-3 dy. Sestupy do lákavých údolí jsou naopak velmi náročné a hlavně často neznačené.