Foto týdne

 

 

Hned na úvod zdůrazním podle mě důležitou informaci a to tu, že trasa, kterou budu popisovat, je „okružní“, tedy výchozí i cílový bod jsou totožné. Tentokrát vás provedu nádhernou, dvou až čtyř-denní tůrou, vedoucí přes krásné čtyřtisícové vrcholky, mimo jiné Castor a Pollux.

 

Ranní pohled na Pollux (vlevo) a Castor.

Výchozím bodem je vesnička Sant Jacques, která leží v údolí Valle ď Ayas ve výšce 1670m. Zde se dá nechat auto až na konci vesnice před cedulí zákazu vjezdu a pokračovat pěšky údolím Verra po trase č. 7a. Takový je standardní postup. My se ale někde na netu dočetli, že cesta dál je průjezdná a dá se dojet až na konečnou, do místa Pia di Verra Sup. (2382m). Byli jsme mírně pod tlakem času i počasí a rozhodli se tuto možnost barbarsky (ano, přes zákaz vjezdu…) zkusit. Výhoda ušetřeného času a sil je nesporná, protože se jedná o značný kus cesty a nemalé převýšení. Vypíšu zde několik skutečností, přeberte si je po svém a zařiďte se podle svého uvážení…

 

1. cesta vede do zákazu vjezdu
2. cesta rozhodně NENÍ vhodná pro osobáky (my jeli felicií kombi). Naštěstí jsme měli vzadu kouli, čili neškrtali jsme přímo podvozkem, ale koule líbala zem každou chvíli. Čili pokud nemáte terénní vůz nebo něco s vysokým podvozkem a nechcete si zničit auto, nechejte ho rozhodně dole.
3. nahoře jsme viděli i auta horských vůdců…

 

Takto vypadá cesta nad vesnicí St. Jacques. S osobákem nedoporučuji...

 

Nedojeli jsme úplně na konec silnice, ale do místa vyznačeného na mapě jako base camp. Pěšky počítám, že by to trvalo tak dvě až tři hodinky. Zde jsme tedy přespali. Hned u cesty je divoce tekoucí potok, čili s vodou tu není problém.

 

Na tomto místě jsme strávili první noc. V mapě označeno jako Base camp.

 

1. výstupový den
Vyrážíme v 7:10 ráno z nadmořské výšky 2300m. Naším dnešním cílem je bivak Rossi e Volante ve výšce 3750m. Čeká nás tedy poctivá trasa s převýšením 1450m. Po pár set metrech narazíte na rozcestník, který hlásá, že za 1h 45min budete u první chaty s názvem Mezzalama (3009m). U rozcestníku se odbočí z hlavní cesty do svahu, kterým se dostanete až na hřeben morény a po něm se pak pokračuje až k první chatě. My byli na chatě v 9:40, tedy za 2,5h, ale šli jsme hodně na pohodu, hodně se kochali výhledama, fotili kytičky, takže svižným tempem to za tu 1h 45min (jak uvádí rozcestník) jde myslím v pohodě ujít. Na chatě jde opět nabrat voda. Zde se zastavujeme jen na chvilku (20 minut) a pokračujeme směrem k druhé chatě Guide d‘ Ayas (3420m), která by odsud měla být 1,5h.

 

Chata Mezzalama (3009m).

Nad chatou Mezzalama jdeme ještě kousek suťovým hřebenem, který se po čase mění v kompaktnější skalní terén, po kterém se postupuje velmi příjemně. Stále jdeme po trase č. 7 a celá trasa je na italské poměry velmi kvalitně značena (řekl bych, že byla v nedávné době nově přeznačena).

 

Trasa od auta až ke druhé chatě Guide d' Ayas je velmi dobře značena.

 

Poté, co prokličkujeme tímto skalnatým úsekem, ocitáme se konečně před velkým sněhovým polem. Těžko poznat, zda se jedná o ledovec či nikoli. My se pro jistotu navazujeme, nasazujeme mačky a vyrážíme. My šli po vyšlapané trase, která vedla do „sedýlka“, podél pravého okraje onoho sněhového pole. Pak už bez maček skalnatým terénem (jsou zde na pomoc občas nějaké provazy a „zábradlíčka“) přímo nahoru na chatu. My zde došli v 11:45, tedy od druhé chaty jsme šli 1h 45min.

 

Zde poprvé nasazujeme mačky, přecházíme sněhové pole a poté již skalním zajištěným terénem vystoupáme k chatě.

 

Rifugio Guide d‘ Ayas už má ryze horský charakter. Zda se tu dá nabrat voda jsme bohužel nezkoumali. Ale venku nic nebylo, takže asi leda vevnitř a za peníze. Za chatou už začíná regulérní ledovec, a většina normálních lidí se zde navazuje. Po pár set metrech velmi mírného stoupání se cesta zvedá do prudkého svahu, který poprvé krutě prověří vaši fyzičku. Cesta už není nijak pořádně značená a je třeba se spolehnout na vyšlapané stopy, což může být problém při velké mlze nebo silném větru. My jsme tak trochu zažili obojí, proto jsme si místy nebyli úplně jistí, kde že vlastně přesně jsme, protože jsme neviděli na 50m a občas se stopní dráha, po které jsme šli, dělila a štěpila do více tras…Naštěstí jsme měli GPS, ve které jsme sice neměli nahrané mapy, ale aspoň podle nadmořské výšky jsme byli schopni se trošku orientovat.

 

Začátek cesty po ledovci nad chatou Guide d' Ayas.

 

Zde je každá rada drahá, ale základem je vědět, že potřebujete narazit na hlavní „tepnu“, což je cesta vedoucí ze sedla del Breithorn a vede pod hlavními vrcholy Breithornu a dále i Polluxu až na Castor. Samozřejmě to není žádná značená dálnice, ale vzhledem k tomu, jak je frekventovaná je v podstatě stále prošláplá a chodí po ní sem i tam během letní sezóny stále spousta lidí. Když budete na ní a bude mlha, musíte si uvědomit, kterým směrem se po ní vydat, zda do leva nebo do prava. Pokud jste šli až po „hlavní cestu“ stále mírně levým směrem (jako my, viz mapa), měli byste se teď na „hlavní cestě“ vydat doprava. V mapě je vidět vyznačení nějaké trasy vedoucí nad chatou právě opačným směrem, tedy doprava. Ale my nic takového neviděli. Nějaké cesty doprava šly, ale mnohem výše než ukazuje mapa. Pokud budete mít krásně a ne mlhu jako my, myslím si, že orientace nebude nijak dramatická a všechno vám přijde naprosto jasné. V mlze je to ale opravdu oříšek. Psal jsem, že prvním úspěchem je trefit hlavní cestu a dobře se na ní zorientovat. Teď už zbývá jen trefit vysoký skalní blok, na jehož vršku trůní náš bivak. Opět zdůrazňuji, že všechno píšu z pozice člověka bloudícího v mlze. Když je hezky, není co řešit, protože skalní blok asi v pohodě uvidíte. V mapě je naznačená trasa k bivaku vlevo, tedy že by se měl onen skalní blok oblézt zleva. Ovšem v praxi tam žádná vyšlapaná trasa nebyla a všichni chodili zprava (viz naše mapa). Nejprve je třeba vystoupat prudkým svahem ke skále, pak už jen pár nepříjemných kroků po skále (pro milovníky čísel max. II UIAA) a jsme v bivaku. Je 14:00, cesta nám tedy trvala od druhé chaty (Guide d‘ Ayas) dvě hodiny a celkově od auta necelých 7 hodin. Kdyby se člověk nezdržoval, nefotil a šel stále ostrým tempem, myslím, že by čas mohl zkrouhnout i o dvě hodiny.

 

Skalní masiv, na jehož vrcholu je postaven bivak Rossi e Volante.

 

Narozdíl od popisu v mapě byla cesta k bivaku vyšlapána z pravé strany skalního bloku.

Bivak je sám o sobě specifický. Je to takové orlí hnízdo. Chodí se do něho po železné římse se zábradlím, nad bivakem je sněhový svah, pod bivakem propast. Z čehož vyplývá dost nepříjemná skutečnost – dosrané je to všude okolo. Pardon, nevím jak tohle napsat jinak. Opravdu dost nepříjemné, a když svítí slunce a nefouká vítr, tak i docela dost „citelné“…Tekoucí vodu tady nehledejte. V bivaku je sice jakýsi podivný popis, kde ji najít, ale jednak to bylo dost daleko (v podstatě až pod celým skalním blokem), a když jsme se tam jednou vydali, stejně tam nakonec žádná voda nebyla. Čili vodu jsme brali jen ze sněhu nad chatou. je třeba dávat pozor, aby byl sníh opravdu čistý:). Čili nabírat raději výše, kde ale zas hrozí nebezpečí uklouznutí, takže opatrně…Ještě se vrátím k „toaletám“. Opravdu není kam se „vypotřebit“, proto je nejlepší zajít si na velkou ještě pěkně pohodlně, třeba když se vracíte z nějaké túry, někde dole na ledovci pod bivakem apod. Pokud nás to chytlo přímo v bivaku, vzali jsme lano, jistili se a spouštěli se aspoň trochu níž pod bivak, což samozřejmě většina lidí nedělala…

 

Vaření v bivaku. Voda se vaří ze sněhu, když je bivak plný lidí, je nutné se při vaření střídat.

Bivak má dvě patra na spaní, nahoře i dole po pěti lidech. Jsou zde matrace, deky i polštáře. Karimatka ani spacák tedy nejsou potřeba. Pro případ nouze ale není špatné si nějaký lehoučký malý letní spacák vzít. Je totiž nutné si uvědomit, že bivak leží na hlavní trase a chodí kolem něho spousta lidí každý den, takže je poměrně vytížený. Spali jsme zde dvě noci a pokaždé jsme měli spolubydlící. První den to byl český horský vůdce s šesti klienty. Jeden chlápek spal na lavičce u stolu, i když jsme mu nabízeli, že by se k nám ještě klidně vlezl. Myslím, že v nouzi by se na matrace naskládalo i 12 lidí. Druhý den nás bylo 9. Se spaním tedy problém nebyl. Každopádně platí, čím dříve na bivak přijdete, tím máte větší šanci, že tam budete první a zajistíte si postel:).

2. výstupový den
Je v podstatě na vás, jak si zde zorganizujete čas a jednotlivé tůry. My měli původně v plánu přechod všech vrcholků hřebene Breithornu, ale kvůli špatnému počasí jsme plán změnili. Ráno bylo dost špatně, zima a sněžilo, tak jsme se rozhodli jít jen na nedalekou Rocciu Neru (4075m). Později při návratu se počasí zlepšilo, a proto jsme se vydali ještě na Pollux. A teď už podrobně. Nejprve tedy cesta na Rocciu Neru. Leží v podstatě přímo nad bivakem a někdo ji považuje za nejvýchodnější vrchol Breithornu, někde je vedena jako samostatná čtyřtisícovka. Tady nebude popis příliš složitý, vrchol je orientačně nepříliš náročný (a to jsme šli v mlze). Je třeba vyjít asi 200m (vzdlánenostních, ne výškových) nad bivak, v podstatě přímo nahoru. Tím se dostanete na takové rovné plato, úpatí Roccia Nerey. Vpravo pozor na převěje, za kterými je prudký svah vedoucí dolů na ledovec. Vlevo se tato sněhová „rovinka“ také postupně svažuje dolů. Musíte jít, jak už jsem psal, v podstatě přímo rovně nahoru, po kolmici. Svah se postupně zvedá a zvedá, až vám nezbyde, než jít po čtyřech:). Osobně jsem se se dvěma lezeckýma cepínama cítil celkem bezpečně. Byli tu i horolezci jen s jedním chodeckým cepínem, což jsem ještě pochopil, dva cepíny tu nejsou podmínkou, i když je to pohodlnější. Ale borce co šli jen s teleskopama jsem už fakt nepobíral…

 

Prudký svah vedoucí na hřeben Roccia Nery.

 

Osobně jsem měl trochu nepříjemný pocit z lavin, protože svah byl dlouhý, široký, prudký a nebylo úniku, nebyly tu žádné skály, ani šutry, nic za co by se případně dalo nějak schovat nebo co by aspoň trochu člověka vnitřně uklidňovalo:). Prostě jen mega prudký svah. Čili nezbývá než funět a funět až se profuníte k hřebenu. Opět si dejte dobrý pozor na převěje. Zvláště když je mlha a člověk funí po čtyřech se skloněnou hlavou, tak se může stát, že najednou stojí na hřebeni a před ním nic:). V našem případě jsme ale asi 50 vzdálenostních metrů před hřebenem narazili na vyšlapanou pěšinu ve sněhu a po ní jsme šli traverzově pod hřebenem asi 200m doprava a už jsme byli na vrcholu. Pěkný, čistý, zasněžený, poměrně malý a ničím nezkažený vrchol. Pure beauty…Cesta zpět na bivak je totožná s výstupovou, čili tu popisovat nebudu. Z bivaku jsme vyšli ráno zhruba v 7:15, na vrcholu Roccia Nery jsme byli v 8:45, tedy za hodinu a půl. Zpátky na bivaku jsme byli lehce po desáté, čili bivak – vrchol – bivak je záležitost na necelé tři hodiny.

 

Na vrcholu Roccia Nery (4075m).

Na bivaku jsme se zdrželi jen chvíli, lehce jsme si odpočinuli a jak už jsem psal, protože se výrazně zlepšilo počasí, vyrazili jsme ještě směr Pollux. Vyšli jsme zhruba v 10:30. Nejdříve je třeba sestoupit na ledovec, potom projít po ledovci pod Pollux. Že je třeba se na ledovci navázat již nebudu zdůrazňovat. Pod Polluxem je třeba si vybrat správnou cestu. Je zde několik možností. My jsme viděli možnosti dvě, z nichž jedna vypadala šíleně (přímo nahoru téměř kolmým svahem), druhá vypadala obstojně (poměrně prudkým sněhovým žlabem), tu jsme si tedy vybrali. O třetí možnosti (nejlepší/nejlehčí) jsme nevěděli, protože nebyla patrná na první pohled. Všechny tři možné výstupové trasy jsou vyznačeny na fotce.

 

Popis všech tří možných výstupových tras na Pollux. Oficiální/nejjednodušší je zeleně vyznačená.

 

My jsme tedy vylezli asi 45° sněho/ledový žlab. Nad ním už se cesta spojila s lehčí výstupovou trasou, která se napojila zprava a pokračovaly ještě kus společně víceméně skalnatým terénem bez větších obtíží. Těsně před vrcholovým platem a hřebínkem však narazíte ještě na asi 30ti metrový částečně kolmý úsek zajištěný tlustými fixními lany. My jsme s tímto vůbec nepočítali, a neměli jsme sebou téměř žádný jistící materiál, jen pár expresek a nějaké smyčky. Jít zde bez jištění se dá, ale nedoporučoval bych to. Tento úsek dá s batohama celkem zabrat. Když tuto část překonáte, ocitnete se na rovné sněhové ploše, kde je také umístěna bronzová socha panny Marie. Toto plato se postupně zvedá a formuje do vrcholového hřebene. Od sochy na vrchol je to asi 15min a není zde už žádné problémové místo. Ve 13h 35min stojíme na vrcholu. Ten je krásný, zasněžený, bez kříže či čehokoli jiného…

 

Sněhový žlab, který místy přecházel v led.

 

Asi 30ti metrový úsek zajištěný fixním lanem. Cestou zpět doporučuju slanit. Nahoře jsou slaňovací oka. Vychází na jednu lanovou délku.

 

Na vrcholu Polluxu (4091m).

Cesta zpět je opět víceméně stejná jako výstupová. Úsek zajištěný fixním lanem je dobré na cestě zpět slanit. Místo scházení sněhovým žlabem jsme pokračovali skalním terénem a bez obtíží tak sešli až na ledovec. Tuto cestu je tedy vhodné použít i pro výstup, pokud si ho nechcete záměrně trochu přiostřit:) Zpět v bivaku jsme v 16h 10min.

3. výstupový den
Přespali jsme opět v bivaku Rossi e Volante a další den po sedmé ráno vyrážíme přes Castor (4228m) a chatu Qinta Sella (3585m) směrem k autu. Začátek trasy na Castor je vlastně zcela shodný s trasou nástupu na Pollux. Nebudu se zde příliš rozepisovat, protože Výstup na Castor je naprosto přehledný a orientačně nenáročný. Alespoň tedy za dobrého počasí. Čili čeká vás sestup z bivaku na ledovec, poté přechod ledovce, kdy obejdete úpatí Polluxu až pod samotný Castor a dále již výstup prudkým svahem po vyšlapaných serpentinách až na vrcholový hřeben. Zda se ve svahu navážete či nikoli je na vás. My byli navázáni témeř až pod vrcholový hřeben, podobně jako většina lidí. Ale je to zde diskutabilní. Trhliny zde zřejmě jsou, pod vrcholovým hřebenem je dokonce jedna otevřená, která se překračuje. Na druhou stranu je svah natolik prudký, že kdyby jeden člen družstva spadl ze svahu dolů, je otázkou, zda ho ostatní zachytí a zda dotyčný nestrhne i všechny ostatní…

 

Výstupová cesta na Castor. Postupuje se prudkým svahem s mnoha serpentinami. Je třeba dát pozor i na trhliny.

Když překročíte převěj na konci svahu, ocitnete se na velmi ostrém hřebeni. Je tak úzký, že za silného větru se vůbec nedoporučuje na Castor chodit. Hřebínek je místy široký jen půl metru. Na vrchol jdete po tomto hřebeni asi 100m. Vrchol je podobně jako vrchol Polluxu poměrně malý, zasněžený, bez kříže či jakéhokoli vrcholového značení. Je dosti exponovaný, proto tu často fouká a za chvíli je zima. Čili pořizujeme pár fotek, něco pojíme a pokračujeme v chůzi hřebínkem směr sedlo Felik. Je 10h 10min.

 

Vrcholový hřebínek je velmi exponovaný.

 

Pokud máte krásné počasí jako my, tento hřebenový úsek vás nadchne. Najdete zde přesně ten pocit, kvůli kterému do hor jezdíte. Nádherný úzký hřebínek jdoucí dolů do sedla, všude nádherné vrcholy a výhledy…Jako na dlani máte oba vrcholy Lyskammu, Monte Rosu, na druhé straně Matterhorn, skupinu Domu a další a další vrcholky.

 

Krásný hřebínek, kterým pokračujeme z Castoru do sedla Felik. Je poměrně ostrý, proto se zde za špatných povětrnostních podmínek raději vůbec nepouštějte.

 

V sedle Felik pak odbočíte doprava dolů a sestoupíte svahem na stejnojmenný ledovec. Celá trasa by měla být (pokud nevládne dlouhodobě nějaké extrémně špatné počasí) většinou dobře prošlápnutá a tedy orientačně nenáročná. Ledovec je velmi rozlehlý a vypadá poměrně „trhlinózně“, proto je zde navázání se nutností. Sem tam ze země trčí nějaké fosforové plastové hadice, které mají sloužit k orientaci. Moc se podle nich ale jít nedá. Spíš podle stop, případně „rovnou za nosem“ směrem k chatě, která je vidět poměrně z dálky (pokud není mlha či mraky). Časem tedy dojdeme až k chatě Qinta Sella  ve výšce 3585m. Pokud si dobře pamatuju, je zde možnost nabrat vodu. I kdyby ne, na chatě se normálně vaří, je to poměrně moderní chata, takže v nejhorším za nějaký peníz by vám vodu určitě dali.
U chaty končí ledovec, sundáváme tedy mačky.

 

Chata Qinta Sella, ležící v nadmořské výšce 3585m, je sevřena ledovci Perazzi a Felik.

 

Odpočíváme jen chvíli a pokračujeme v naší cestě. Kousek od chaty začíná cesta sestupovat skalnatým terénem. Rozhodně se nejedná o žádnou pěšinku pro důchodce. Často je nutné se přidržovat rukama skály, přibývá i pomocných fixních lan. Nakonec je z pěšiny solidně exponovaná záležitost, úzký skalnatý hřebínek, který bychom bez fixních lan museli určitě odjistit. Je zde dokonce jeden mostek vybudovaný přes hlubokou průrvu.

 

Hřebínek pod chatou Qinta Sella je poměrně exponovaný a je na mnoha místech zajištěn fixními lany.

 

Na konci tohoto skalního hřebínku se dostáváme ke krátkému sněhovému hřebínku. Uvažujeme, zda nasazovat mačky. Po tom co vidíme, že zde chodí lidi bez nich je také necháváme na batohu a onen sněhový hřebínek přecházíme. Je to krátký úsek, asi 50m, pak pokračuje zase skála. Terén už není exponovaný, jdeme po barevných značkách a sestupujeme stále níž a níž. Po odhadem 100-200 metrech od konce sněhového hřebínku je nutno odbočit doprava do sněhového svahu. Tohle je první klíčové místo, které byste neměli přejít. Teď si neuvědomuju, zda je toto místo odbočení nějak vyznačeno na skále, ale myslím, že není, což je dost zlé…My jsme naštěstí podle GPSky poznali, v jaké výšce zhruba jsme a kde je třeba odbočit. Zde je tedy dobré opět nasadit mačky a cepín a sejít tento sněhový svah. Dál už se trasa dost špatně popisuje. Jdete víceméně stále po sněhu, občas si můžete vybrat, zda postupovat sněhem či po skále. Terén není nijak náročný, značení je buďto žlutými fleky nebo kamennými mužíky. Občas je trasa dost „volná“, tedy není nijak striktní a vy si jdete víceméně tak, jak vám to nejlépe vyhovuje. Je ale důležité stále naši trasu po očku sledovat a neminout další klíčové místo, které se nachází na takové rozlehlé náhorní rovině poseté kameny v trávě. Dosud jsme totiž šli po sloučené dvojtrase s označením 8 a 9. Za výše popisovanou travnatou plošinou posetou kameny je v jednom místě na kameni nakresleno místo rozdvojení, kde trasa č. 9 pokračuje stále dál rovně a naše trasa č. 8 odbočuje doprava. Je to vidět i v mapě, ale je třeba toto místo najít i v terénu.

 

Místo rozdělení tras č. 8 a č.9. Naše trasa je č.8, musíme proto odbočit doprava.

 

Poté už není opravdu co řešit. Sestupujeme podle žlutých fleků na kamenech nejprve prudkou sutí, poté částečně sněhem (zde je opět občas třeba dobře hledat fleky nebo mužíky:) a částečně kamenným svahem. Později už sníh definitivně ustupuje a střídá ho svěží zeleň, potok a pěšinka, která nás dovede až do místa v mapě označeného jako A Pian di Verra Sup. Kousek odtud (asi 0,5km) máme auto. K autu docházíme v 15h 30min. Kdo parkuje dole ve vesnici, musí samozřejmě sejít ještě dále po cestě, po trase č. 7-7a-8 až do vesnice St. Jacques a přičíst si tak ještě odhadem 2 hodiny navíc.

 

Pohled od auta zpět do hor...

 

Shrnutí časů:
1. den
auto – bivak (Rossi e Volante): 7h
auto – chata Mezzalama: 2,5h
chata Mezzalama – chata Guide d‘ Ayas: 1h 45min
chata Guide d‘ Ayas – bivak: 2h
2. den
bivak – Roccia Nera - bivak: 3h
bivak – Roccia Nera: 1,5h
Roccia Nera – bivak: 1h 20min
bivak – Pollux – bivak: 5h 40min
bivak – Pollux: 3h
Pollux – bivak: 2h 40min
3. den
bivak – auto: 8h 20min
bivak – Castor: 3h
Castor – Qinta Sella: 2h 10min
Qinta Sella – auto: 3h 10min

 

Mapa trasy 1:25000. Po kliknutí se zvětší do originální velikosti.

 

Celkový profil trasy vygenerovaný z přístroje GPS. Po kliknutí zvětšíte na orig. velikost.

 

Související odkazy:

Mapy:

CERVINO MATTERHORN, BREUIL CERVINIA, CHAMPOLUC, ZERMATT - VALTOURNECHE - AYAS, 1:25000 - IGC - Istituto Geografico Centrale, č. 108, výborná mapa, obecně tato edice map je na velmi dobré úrovni.

BREUIL - CERVINIA, ZERMATT, 1:50 000 - Kompass, č. 87, mapa pokrývající celou oblast Walliských Alp, je toho na ní opravdu hodně, ale obecně nemáme s Kompassem nejlepší zkušenosti.

 

Předpověď počasí:

PŘEDPOVĚĎ CERVINIA - podrobná předpověď z italské strany. Vlevo ve sloupci Resort info si můžete vybrat nadmořskou výšku, pro kterou chcete zobrazit předpověď. Je zde dokonce předpověď i pro výšku 3480m.

PŘEDPOVĚĎ ZERMATT 1 - velmi podrobná desetidenní předpověď ze švýcarské strany.

PŘEDPOVĚĎ ZERMATT 2 - podobně podrobná předpověď jako předchozí, jen z jiného zdroje.

 

Ostatní:

WALLISKÉ ALPY - základní info o Walliských Alpách.

ROCCIA NERA - základní info + fotky ze stránek summitpost.org

POLLUX - základní info ze stránek summitpost.org.

CASTORE - základní info ze stránek summitpost.org.

FOTO CASTORE - krásné pohledy na tuto horu.

FOTO CASTORE & POLLUX - další krásné obrázky "dvojčat":)

CHATA MEZZALAMA 1 - tady je něco málo v angličtině.

CHATA MEZZALAMA 2 - pro fajnšmekry v italštině.

CHATA MEZZALAMA 3 - jsou zde uvedeny ceny.

CHATA GUIDE D' AYAS - základní info včetně cen.

CHATA QUINTINO SELLA 1 - oficiální stránky (opět pouze v italštině).

CHATA QUINTINO SELLA 2 - info s cenami.

BIVAK ROSSI E VOLANTE - podrobný popis (v italštině, ale pochopitelný:)

 

Pokud chcete vidět celou fotogalerii z výstupu a další fotky z Walliských Alp, klikněte zde či na obrázek.

 

29. 9. 2009
Vašek
vaclav.kubecek@ursus.cz