Foto týdne

 

 

Dnešní výlet nás sice zavede do velmi frekventovaných Walliských Alp, ovšem na vrchol, který stojí tak trochu stranou zájmu. Je to však škoda a je to jen tím, že v jeho sousedství jsou známější sourozenci jako Matterhorn, Weisshorn či Monte Rosa. O to hezčí je však pohled na tyto velikány z „protějšího břehu“. Pojďme na to ovšem pěkně od začátku…
                Začnu rovnou z výchozího bodu celé trasy a tou je parkoviště ležící u hráze přehrady Lago di Place Moulin ve výšce 1968. Zde se dostanete tak, že v Aostě, hlavním městě tohoto kraje, odbočíte do zaříznutého údolí, směr Valpelline a pojedete ještě dál, až dojedete k oné přehradě. Místní parkoviště není placené. Odtud vede první část trasy k chatě Prarayer (2005m), kam se dostanete asi za hodinu, přičemž se jde stále víceméně po rovině po kraji přehrady, která má nádhernou modrozelenou barvu vody ze sněhu a ledovců nad ní.

 

Ledovcové jezero Lago di Place Moulin, u jehož hráze je parkoviště - výchozí bod naší trasy.

                Za chatou vede cesta ještě nějakou dobu víceméně po rovině, dokud se nedostanete na dřevěný most přes divoký horský potok, kolem kterého stále jdete. Za tímto místem se cesta začíná prudce zvedat. Cesty jsou tu značeny číslicemi a my jdeme po trase 10 a 11. Za prvním mostem přes řeku mineme jednu odbočku (jdoucí doleva), ale my jdeme dále až k odbočce druhé. Tady se cesty 10 a 11 dělí. Cesta č. 10, kterou můžeme považovat za cestu hlavní, pokračuje dále údolím, kdežto my uhneme doprava a pokračujeme po cestě č. 11. Ta po chvíli překročí potok a pak už začne velmi prudce stoupat.
                Nyní vyvstává otázka, kde vás zastihne první spaní. My jsme jistou shodou okolností vyšli z parkoviště až pozdě odpoledne a proto nás tma zastihla v podstatě už u prvního dřevěného mostu přes potok, o kterém jsem již psal. Myslím si, že pokud vyjdete brzy ráno, stihnete dojít ještě týž den až do zařízeného bivaku Tete des Roeses ve výšce 3160m. To ovšem nebyl náš případ. Co dělat v tomto případě? Pokud sebou berete stan, neměl by být problém ho někam píchnout. To my jsme ale vzhledem k výše postaveným bivakům na této trase neudělali. Stany jsme nechali v autě. Podle mapy jsme doufali, že v místě na mapě označeném Gordze, Dere la Vieille či A. Bella Tsa bude nějaké stavení či přístřešek, kde půjde přespat. Na mapě tam byly nějaké objekty naznačeny. Na místě Gordze však nebylo vůbec nic, tak jsme toto místo přešli a došli k místu Dere la Vieille. Ani tady však nic nečekejte. Je tu pouze naprosto rozpadlá stará stáj, ze které zbyly jen obvodové zdi, a uvnitř je spousta kravinců od nedaleko se pasoucích turů. Přesto jsme tady z rozházených fošen sestrojili jakés takés závětří a mrazivou noc tu přežili. Pokud nedojdete až k pořádnému bivaku a nemáte sebou stan, je to vaše jediná možnost. Ani na třetí „lokaci“ A. Bella Tsa to nevypadalo lépe. Výše již nechoďte, protože horské palouky, které doposud převažovaly, střídá suť pokrytá sem tam sněhem, a tam byste už nepřespali opravdu nikde…Ještě je jedna možnost, a to přespat ještě níž, někde kousek za chatou Prarayer, kde jsou velké rovné plochy. Přespat tu pod širákem či ve stanu by nebyl problém. Ovšem je to v dolině a u potoka a zároveň poměrně vysoko, takže tam čekejte pekelně mrazivou noc :)

 

Stavba provizorního bivaku v troskách rozpadlé stáje, na místě v mapě označeném Dere la Vieille.

                Nehledě na to, kde spíte, vraťme se k popisu trasy. Jak už jsem psal výše, po rozdvojení cest 10 a 11 pokračujeme jedenáctkou a orientace je stále uspokojivá. Pěšina je vyšlapaná a sem tam jsou na kameni žluté pruhy s číslem 11. Pěšina po rozdvojení velmi prudce stoupá a nejprve vede skrz horské louky, kde je většinou vidět ještě poměrně často dobytek. Když se ovšem dostanete do místa na mapě zaznačeného jako A Bella Tsa, tedy do výšky asi 2474m, pěšina se najednou ztrácí. I v mapě je dále vyznačena už jen tečkovaně. Travnaté rozlehlé stráně se také začínají měnit v terén o poznání skalnatější a později i suťovitější. Do toho se začíná objevovat první sníh, kterého je čím výš, tím víc :)) I kdyby zde ještě nějaké značení na kamenech bylo, nebylo by vidět. Čili zde je třeba zapojit veškerou horolezeckou intuici a „smysl pro držení správného kurzu“ a s pomocí mapy se skrz často dosti nepříjemné a namrzlé suťáky dostat k bivaku Tete des Roeses, který stojí ve výšce 3160m. Tenhle bivak je troufám si říct jeden z nejluxusnějších v Alpách. Celý ze dřeva, maximálně prostorný, uprostřed velký dřevěný stůl. Kapacita odhadem 10 lidí na posteli + pár lidí na zemi. Postele jsou s měkkými matracemi a polštáři. Co víc si přát?

 

Zasněžené suťové svahy po cestě k bivaku Tete des Roeses.

 

 

Luxusní prostředí bivaku Tete des Roeses. Dřevěná stavba s kapacitou asi 10 lůžek (pohodlné matrace a polštáře). Pár lidí se vleze určitě ještě na podlahu. Uvnitř je také velký dřevěný stůl.

                Z tohoto bivaku se už chodí přímo na vrchol, čili chce to velmi brzy vstát a vyrazit ještě za tmy. My jsme měli budík na 4:00, ale doporučuji vstávat ještě dříve (nejlépe kolem druhé ráno), protože při cestě zpět nás již zastihla tma a nebylo to moc příjemné. Přesný popis trasy je dosti obtížný, opět musíte zapojit hlavně smysl pro orientaci. Až k tomuto bivaku jsme šli víceméně po zasněženém suťáku, ale od tohoto bivaku dále už je jen čistý ledovec. Pozor je třeba dát především na trhliny, kterých je tu dosti a taky na ledové séraky, které by vám mohly případně spadnout na hlavu…To jsou hlavní aspekty při rozhodování se o správném směru vašeho pohybu. Skalnatý výchoz, vyznačený v mapě je dobré obejít zprava a dostanete se tak postupně až k úpatí samotného Dent de Herens. Přiblížíte se zjednodušeně řečeno ke špici trojúhelníka, který zde tato hora vytváří (v mapě je tento bod označen kótou 3772m). Musíte pokračovat traversem po jeho levé straně, zprvu víceméně po vrstevnici, nad pásem okrajových trhlin.

 

Kousek nad bivakem Tete des Roeses. Červeně je vyznačena trasa výstupu.

 

Zanedlouho se před vámi zvedne samotná stěna. Má sklon odhadem kolem 60° a v našem případě byla naštěstí vysněžená. Zda je tu sníh stále ovšem není jisté, protože pár dní před naším příchodem zde dosti sněžilo. Pokud by stěna vysněžená nebyla, byl by její průstup jistě značně ztížen, pokud by byl vůbec možný…Tuto část trasy považuji subjektivně za nejnebezpečnější, a po psychické stránce nejnáročnější. My jsme se zde vzhledem k minimálním možnostem zachycení pádu rozhodli jít každý sám za sebe. Případné zakopnutí by tedy skončilo s velkou pravděpodobností fatálně – nejdříve několikasetmetrový pád stěnou a pak konec vaší pozemské pouti v jedné z mnoha okrajových trhlin na úpatí stěny, čekajících s otevřenou tlamou jen a jen na vás. Když tento prudký svah zdárně zdoláte (nám to trvalo něco přes půl hodiny), dojdete na boční západní hřebínek. Ještě chvíli pokračuje sněhové pole, ale zanedlouho ho vystřídají nepravidelně zasněžené skály. Zde je na každém, zda se opět naváže či pokračuje sólo. My jsme se navázali, a to i z toho důvodu, že jsou zde ve skále nabity velké ocelové „účka“, tedy kramle ve tvaru obráceného písmene U, za které šlo pohodlně jistit. Tyto štandy však po nějaké době končí a dál už je to jen o vlastním jištění. Osobně mi přišla následující část technicky o něco těžší, než ta zajištěná, čili já bych ty štandy dal spíš opačně:) Po pár délkách se ocitnete na poměrně exponovaném, skalnatém vrcholovém hřebínku, který vás po několika dalších lanových délkách dovede až na samotný vrchol Dent de Herens, do výšky 4171 m n.m.

 

Na levé fotce výstup bočním západním hřebínkem, převážně skalnatým. Na pravé fotce mixový terén vrcholového hřebínku (pár desítek metrů před vrcholem).

 

 

Pohled z vrcholu Dent de Herens na vedlejší Matterhorn (4478m), vpravo v zadu za ním masív Monte Rosy (4634m).

                Sestupová trasa je až po onen „roh trojúhelníku“, označený na mapě výškou 3772m stejná. Cílem dnešního dne je bivak Perreli, nejvýše postavený bivak na naší trase, ležící ve výšce 3831m. Ano, pokud čtete správně, jistě vám došlo, že bivak je výše než onen „roh trojúhelníku“. Leží totiž na skalnatém hřebínku, vedoucím severojižním směrem a zvedajícím se v řadu vrcholků včetně nejvyššího vrcholu Margherita s výškou 3905m. Abych šel ale postupně – poté, co slezete jižní stěnu Dent de Herens a dostanete se opět na ledovec, pokračujte po něm víceméně po vrstevnici směrem k „rohu trojúhelníka“. Když ho budete mít po levé straně, uvidíte před sebou (pokud nezatmíte jako my:)) onen výše zmíněný hřebínek, na kterém je postaven bivak Perelli. Vzhledem k tomu, že jsme šli opravdu za naprosté tmy, pouze s čelovkama, měli jsme nejprve na rozhraní ledovce a hřebínku co dělat, abychom neskončili v jedné z mnoha okrajových trhlin, a později na samotném hřebínku nám zabralo ještě nějaký čas onen bivak najít. Ale nakonec se vše podařilo. Za světla by to neměl být takový problém. Znovu tedy důrazně doporučuji vyjít z bivaku Tete des Roeses opravdu velmi velmi brzy ráno…Naprosto delikátní je vstupní „rampa“ do tohoto bivaku, protože doslova visí nad několikasetmetrovou propastí, na jejímž dně vidíte malebnou vesničku Cervinia, výchozí bod horolezců na Matterhorn. Navíc je tato rampa většinou celá namrzlá, takže pokud v noci jdete na záchod, doporučuji jít v mačkách:) Jaký osud zde potká náměsíčné horolezce, na to radši nemyslet…:)

 

Bivak Perelli, v úctyhodné výšce 3831m.

 

Pohled z bivaku Perelli přes šílenou vstupní rampu, na které když v noci uklouznete, budete během chvilky ve vesnici Cervinia, výchozím místě pro výstup na Matterhorn. Takže to vlastně není zas tak špatná volba:))

 

                Ráno máte dvě možnosti. První možnost je vrátit se stejnou cestou, jakou jste šli nahoru. To je ale mnohem náročnější, proto tuto variantu nedoporučuji. Druhá varianta je sestoupit po ledovci asi tisíc výškových metrů až k chatě Riffugio Aosta, ležící ve výšce 2781. Cesta po ledovci vede stále pod hřebenem spojujícím Tete de Valpelline s vrcholem Dent de Herens. Cesta z chaty na vrchol Tete de Valpelline je poměrně frekventovaná, tudíž dost možná narazíte časem na vyšlapanou stopu a vaše orientace i rychlost sestupu bude zase o něco lepší. Další část sestupu už je orientačně nenáročná a nemá tedy smysl ji zde nijak výrazně rozepisovat. Od chaty Riffugio Aosta pokračujete stále dolů, krásným ledovcovým údolím Valpelline asi dvě hodinky cesty k rozcestí, kde celý výstup začal, tedy rozcestí tras č. 10 a 11. A dál už to znáte, minete chatu Prarayer, obejdete jezero Moulin a jste po osmnáctistých sestoupaných metrech konečně na vašem vysněném parkovišti u auta, pokud vám ho mezitím někdo neukrad:). A to je konec přátelé. Snad váš trip v pohodě přežijete a odnesete si z těchto krásných hor tolik zážitků jako kdysi já…

 

Vhodná mapa oblasti: KOMPASS č. 87 - 1:50 000

 

Mapa výstupu s vyznačením klíčových míst. Mapa je rozklikávací. Po kliknutí se vám otevře v novém okně.

 

Lokalizace trasy přes aplikaci google maps.

 

 

Čtěte o této akci také na www.ursus.cz/fotoalbum...