Na Běluše po Altaji

"Letos jedeme na Altaj! Jen z které strany...?" Téhle otázce se při výpravě na Altaj nevyhnete. Jedno z nejrozlehlejších pohoří Asie (délka - 2200 km, šířka - 600 km) a vůbec nejvyšší pohoří Sibiře (Bělucha - 4 506 m n. m.) zasahuje na území Mongolska, Číny, Kazachstánu a Ruska. Po zvážení všech možných možností jsme jako nejekonomičtější a nejdostupnější zvolili ruskou variantu. Let s Turkish Airlines do Novosibirsku nás vyšel na 9000 Kč na osobu. Do Istanbulu jsme z Prahy letěli 3 hodiny a dalších 6 hodin pak trvá let do Novosibirsku. Tam na nás měl čekat vůz s prostorným kufrem a vysokým podvozkem, který bude naším dočasným domovem po dobu 3 týdnů. Jenže ouha! Místo objednaného kombíku nám bylo na letišti oznámeno, že námi objednané auto nemají a že chtě nechtě musíme vzít zavděk sedanem značky Hyundai i40. Pravda, kufr velký nebyl, karoserie byla tak nízká, že téměř štrejchala o zem i na rovné cestě, ale co jsme měli dělat. Pěšky těch 1000 km na Altaj nepůjdeme...:) Pro její bělostnou barvu a jako připomínku nejvyšší hory Altaje dostala jméno "Bělucha". A tak nás bylo pět - já, Martin, Kuba, Michal a Bělucha, jediný člen našeho týmu ženského pohlaví, poháněna dieselovým motorem s automatickou převodovkou, na ruských silnicích nejluxusnější auto široko daleko. Kdyby jen tušila, kam se s ní vydáme... Začalo to už v Novosibirsku na letišti. Jen co jsme přistáli, přihnala se obrovská průtrž mračen, která nejenže zatopila všechny komunikace, ale také protrhla střechu Tolmačevského letiště a tak jsme byli rádi, když jsme trhaně (nikdo z nás auto s automatikou dříve neřídil) vyjeli z letiště směrem k jihu.
Už při prvním setkání se sibiřským veletokem, řekou Ob, jsme zjistili nemilou skutečnost - KOMÁŘI. Byli tu. Všude. Velcí. Obrovští. A moc agresivní. Když jsme toho večera po překonání téměř 500 km zakempili poblíž silnice, začal masakr. Komáři nás obklopili a zcela pokryli. Ti šťastnější z nás měli moskytiéry a rukavice. Ti méně šťastní moskytiéry nevlastnili. Byl mezi námi i jeden nešťastník, který musel vykonat velkou potřebu...vůbec jsme mu to nezáviděli! Přijíždíme do Gorno-Altajsku, hlavního města samosprávné oblasti Altajská republika. Altajská republika má rozlohu 92 tisíc km² a obývá ji 202 000 obyvatel. Hustota zalidnění (2 obyvatelé na km²) je tedy srovnatelná třeba s Islandem. V Gorno-Altajsku žije na 60 tisíc obyvatel. První věc, kterou nakupujeme jsou, jak jinak, repelenty a moskytiéry proti těm krvelačným bestiím. Po zážitku z minulé noci jsme se shodli, že pokud se chceme vrátit domů normální, musíme proti nim využít všech prostředků civilizace. Gorno-Altajsk není z turistického hlediska příliš atraktivní. Dá se tu dobře najíst a dovybavit na cesty. My jsme tu strávili dost času vyřizováním nejrůznějších povolení, které nám nakonec stejně nebyly k ničemu. Ruská realita je plná podivných byrokratických záhad, které jsou stejně zbytečné, jako tento umělý strom :)
Proto v Gorno-Altajsku doporučuji zejména návštěvu Altajského muzea, které je opravdu povedené a uvede vás do přírodních a kulturních specialit Altaje. Z Gorno-Altajsku se pak vydáváme Čujským traktem (oranžová čára) k jihovýchodu. Výhodou je, že podél této komunikace leží mnoho krásných horských hřebenů, které takto máme možnost navštívit. Akorát Katuňský hřeben s nejvyšším vrcholem Bělucha leží mimo. Tak třeba příště - i tak se nudit nebudeme. Čujský trakt je hlavní silnice mezi Novosibirskem a Mongolskem a je to pro naši Běluchu v podstatě jediná dobře sjízdná silnice v této oblasti. Silnice vede přes několik horských sedel a krajina se cestou na jih výrazně mění - postupně ubývá lesů a objevují se stepi. Stačí však jen trošku sjet z hlavní cesty a terén se rychle mění k horšímu.
No neměla to s námi Bělucha jednoduché... Tahali jsme ji po cestách možných i nemožných, někdy jsme museli všichni (tedy kromě řidiče) vystoupit a tak ji odlehčit. Někdy se také ozval onen nepříjemný zvuk kolize kamene a plechu, naštěstí měla Bělucha pěkně opancéřované bříško a tak to s menšími šrámy zvládla. Asi by se konstruktéři v Hyundai divili, co všechno může tohle silniční auto projet :) Pravda, na Čujském traktu si Bělucha neměla na co stěžovat. Možná kromě občasných blokád cesty altajskými kravami. Altajci jsou pastevci tělem i duší. Místo outdoorového oblečení nosí vojenské mundůry...
...a jízda na koni je jim vlastní už od útlého mládí. Altajské krávy jsou jiné, než ty naše. Místo klasického bučení vydávají hluboký zvuk podobný tradičním altajským hrdelním zpěvům. Také altajské vesnice vypadají jinak, než u nás. Zajímalo by mně, jak jsou schopni v těchto boudičkách přežít zimu, kdy zde teplota padá pod -50°C! Altaj je totiž oblast s nejkontinentálnějším podnebím na světě - v létě teplo, v zimě třeskutý mráz. Typickou stavbou je také ajl (vpravo) - tradiční altajský přístřešek. Vevnitř se dá, podobně jako v indiánském teepee, rozdělat oheň.
A protože jsme již kousek od mongolských hranic, není divu, když narazíme i na jurtu. Altajci jsou národ mongoloidní rasy, blízce příbuzní Mongolům. Ačkoliv patří Altajská republika Ruské federaci, Altajců přibývá, čím více se dostáváte na jih. Ptáte se, co že to má ten pán za sebou? Jsou to petroglyfy - skalní rytiny, které po sobě zanechaly pravěké kultury. Altaj byla osídlená již v době kamené a tyto rytiny pamatují až 9 tisíc let! Zobrazené postavy jsou podivuhodné a mimoděk mi připomínají nějaké mimozemské civilizace.
Že by primitivní nástroje? Jezdec na jelenu. Pravěké kultury po sobě zde také zanechaly menhiry a kamenné kruhy, které se nezadají si slavnými "standing stones" ve Skotsku, Anglii či Francii. V některých oblastech opravdu stojí "skoro všude". Na některých menhirech jsou dodnes jasné reliéfy lidských tváří.
"Altajský král". foto077ad První altajské pohoří, které navštěvujeme, je Těrektinský hřeben. Na návětrných severních svazích rostou bujné lesy - březové, borové i smrkové háje a mezi nimi nádherné horské louky. V horách naštěstí ubývá komárů, zato přibývá včel, které pilně opylují tisíce horských květů. Proto není divu, že důležitým vývozním artiklem Altaje, je právě vynikající horský med.
Dalšími obyvateli horských luk jsou drobní a zvědaví sysli... ...kteří jsou skoro všude. Mnohem vzácnější je pozorovat divokého a vznešeného jeřába popelavého. foto059 Co jsme však opravdu nečekali, že zde potkáme velké býložravce - zubry.
Ano, jsou to oni. Asi 60 ks těchto mohutných zvířat zde bylo převezeno z Bělovežského národního parku na polsko-běloruském pomezí, aby zde v polodivokém odchovu přivykli zdejší přírodě a mohli být znovu vypuštěni. Podobný projekt probíhá i u nás v bývalém vojenském újezdu Milovice u Prahy (více pod heslem "Česká krajina"). Dále na jih se nad údolím řeky Čuja vypínají skály Ajgulanského masivu, ze kterého stékají krásné vodopády. Ajgulanský hřeben snad nejvíc připomíná Norsko či Švédsko. Jedná se o oblé a rozložité vrcholy zhlazené ledovcem a pod nimi velké množství jezer. U jednoho z desítek jezer zůstáváme na noc. Je zde i kemp a několik Rusů, kteří zde po svém slaví víkend. Tedy: pijí vodku. Jakmile zjišťují, že jsme Češi, očička jim zazáří a vodka teče proudem.
Vše je fajn až do chvíle, kdy se zjeví Kolja. Člověk, z jehož vzhledu si pozorný pozorovatel již lecos odvodí. Chlap militantní, proputinistický a protievropský až hanba. Ale hlavně zcela vypatlaný. Poměrně rychle nás zaškatulkoval jako homosexuální agenty ze Západu a začal být značně nepříjemný. Jak se říká: "nejhorší je, když potkáš blbce". Naštěstí jsme se dožili rána a tak vyrážíme na výpravu na hřeben nad námi. Ačkoliv je hřeben vzdálen pouhých 5 km vzdušnou čarou, pochod tam a zpět rozkvetlou tajgou zabere celý den. Nejprve je nutno brodit potoky a prodírat se modřínovo-borovým lesem za přítomnosti krvelačných komárů. Následuje prodírání se zakrslými břízami a vrbami. Svah 30°, komáří nepolevují.
Úleva přichází, až když vystoupáme na horské louky. A ty jsou také jaksepatří rozkvetlé! My fotografové se nemůžeme té krásy nabažit a jediný nefotograf Kuba musí trpně přihlížet :) Co jsme všechno viděli? Tučnice, kosatce či violky... Všivce i nádherně oranžové upolíny. A samozřejmě modré hořce na horských loukách.
Na loukách se také proháněla stáda divokých koní. Byla to opravdu úžasná podívaná! Výstražné ržání vůdčích samců, péče klisen o mláďata... Tyto koně něměly svého pána a volně se toulaly divočinou. foto153 Koně jsme potkali i na úplném hřebenu, kde již byla jen suť, drobná tráva a sníh. Také jsme zde potkali "sněžnou slepici" - bělokura.
Přicházíme na Bezejmenný vrchol, 2750 m n. m. A otevírá se nám také pohled do údolí řeky Čuja a na čtyřtisícové velikány Severočujského hřebene. (o pár dní později) Na Ajgulanský hřeben plynule navazuje hřeben Kurajský. Jeho vrcholy se zvedají nad Kurajskou stepí. Tam, kde Kurajská step přechází v horské louky, je květena nejpestřejší. Modř orlíčků, hořců, kakostů či pažitek...
Stovky překrásných lilií zlatohlavých... ...hlavičky odkvetlých konikleců... ...či stepní běžci - kavyly. Jedná se o trávy, které se rozmnožují větrem - ochmýřené konečky uschnou, odtrhnou se a jsou unášeny větrem po stepi. Kurajský hřeben se vypíná i nad Čujskou stepí. Čujská step zaujímá nejjižnější část ruské Altaje. Jedná se o náhorní plošinu (1800 m n. m.), na které pramení mohutná řeka Čuja a svým vzhledem již zcela připomíná Mongolsko.
Není divu - Mongolská hranice leží jen několik deítek kilometrů jižně. Čujská step sice není tak zelená, jako Kurajská, ale to vůbec nevadí obrovskému množství sarančí a kobylek, které zde žijí. Při hranici s Mongolskem lze běžně potkat velbloudy dvouhrbé a jaky. My jsme se sice přímo do příhraniční oblasti nedostali (povolení je třeba vyřídit několik měsíců dopředu)... ....ale jaka (bílého!)... ...i velblouda jsme potkali :-)
Největším lidským sídlem v oblasti je městečko Koš-Agač (20 tisíc obyvatel). Je to také nejjižnější místo, kam jsme se na našem altajském putování dostali. Narozdíl od Gorno-Altajsku, v Koš-Agači tvoří 90% obyvatel Altajci. Rusové jsou zde zcela v menšině. foto186e foto186h Co se týče vybavenosti zdejších obchodů, tak není problém. Snad kromě instantních věcí zde najdete skoro všecko.
Dokonce i kumys - kvašené kobylí mléko, zázračný nápoj středoasijců, který jsme již znali z Kyrgyzstánu. Odpadové hospodářství se zde moc neřeší... ...stejně jako jízdní předpisy :) A více, co je tohle? To nejsou zahrádky, ale altajský hřbitov. Altajci vyznávají takový náboženský mix, něco mezi šamanismem, budhismem a pravoslavím.
Ze západu ohraničuje Čujskou step Jihočujský hřeben. Ten jsme navštívili jen velice okrajově, ale i přesto to byla moc zajímavá zkušenost. Dojeli jsme do městečka Beliaši, které mi připomnělo opuštěné hornické město Pyramiden na Svalbardu. Ač budov zde bylo požehnaně, nikde ani noha. Zkrátka město duchů. Kdoví, proč zde nikdo nebydlel. Buď zde žijí pastevci a v létě jsou v horách, nebo...raději si nebudu domýšlet. Ale v Rusku je všechno možné :) Geolog i geomorfolog by v Jihočujském hřebeni zajásal. Atlaj je velmi staré pohoří - vzniklo již v prvohorách (při hercynském vrásnění) a pak v třetihorách (při alpinském vrásnění) byly některé jeho části druhotně vyzdviženy. Když se do této prastaré geologické historie přimíchá činnost obrovských ledovců a erozní činnost řek, vzniká tento úžasný reliéf.
Na Altaji je také možné najít mnoho zkamenělin - prvohorní trilobity, druhohorní dinosaury a mnohé další. Po dni stráveném v Jihočujském hřebeni se po proudy řeky Čuja vydáváme zpět k severu... ...k hlavnímu bodu naší výpravy - týdennímu přechodu Severočujského hřebene.