Trek Severočujským hřebenem

Cestování s Běluchou mělo mnoho výhod: dovezla nás (skoro) všude, kam jsme chtěli, stany jsme si také postavili kdekoliv a vše důležité (hlavně jídlo) bylo po ruce. Měli jsme volné ruce pro změnu plánu pro případ zhoršení počasí a plnou kontrolu nad tím, kam se podíváme. Ale byla zde i jedna výrazná nevýhoda - naše auto Bělucha. Tu do hor prostě nevezmete, to by fakt nedala. Řešení však bylo nasnadě - Běluchu ponechat v dobrých rukách místních lidí a vyrazit na vícedenní přechod. Kam? No přece do Severočujského hřebene, nejvyššího pohoří podél naší cesty, kolem kterého jsme již týden mlsně kroužili. Severočujský hřeben (nebo také hřbet) se vypíná do výšky přes 4100 m n. m. a je tak po Katuňském hřebeni nejvyšší částí ruské Altaje. Předchozí týden bylo počasí značně proměnlivé a tak jsme jej využili k poznávání okolních, nižších hor.
Jakmile však předpověď počasí vypadá více příznivě, neváháme a vyrážíme. To je hned jiná - konečně se nevezeme jako páni bílým luxusním sedanem, ale pěkně poctivě, s 25 kg na zádech, se vydáváme na pochod. Naše trasa začíná v zákrutě řeky Čuja před městečkem Aktaš, kde necháváme naše auto u jednoho hotýlku. První kilometry kopírují divokou řeku Čuja, do které se vlévají další mohutné říčky a potoky. Po 7 km se od řeky Čuja odpojujeme a stoupáme vzhůru podél řeky Mášej do stejnojmenné doliny.
Řeku Čuja i vzdálený Kurajský hřeben necháváme za sebou. Libo placku? Uprostřed divočiny stojí salaš a v ní bábuška peče placky pro občasné kolemjdoucí. A tady pozor! Vnimanje, na rečke myť zoloto strogo zaprěšeno...aneb zákaz rýžování zlata z řeky. Altan znamená v mongolštině zlatý, takže Altaj jsou v překladu "zlaté hory" , zlato se tu rýžovalo odedávna. Večerní idyla u ohýnku je narušena pouze vzplanutím našeho ruského vařiče a následným skoropodpálením zdejšího lesa. Přichází noc...
...dobré ráno! Druhý den cesty pokračujeme Mášejským údolím. Protože zde není žádné turistické značení, využíváme své orientační schopnosti a hledáme si nejvhodnější cestu divočinou. Avšak tady není kam sejít z cesty - směr 30 km dlouhé Mášejské doliny je jasný. Jen v krajním případě přijde na slovo turistický průvodce od M. Klesla, nebo moje GPS v mobilu. Vzrostlé borovice limby připomínají severoamerické sekvoje. Dřevěné samorosty nabývají také rozmanitých tvarů (tady je například krokodýl, vidíte?).
Pestrobarevné lišejníky. V jednom místě se údolí rozšiřuje a pod ledovými velikány se leskne temná plocha Mášejského jezera. Mášejské jezero vzniklo poměrně nedávno přehrazením řeky velkým sesuvem půdy a kamení, který sjel z úbočí hory. Jezero je plné štěrku, který sem kalná ledovcová řeka Mášej přinesla. Pahýly stromů dotvářejí zvláštní atmosféru tohoto místa.
JHUS811 Stoupáme výš a výš, neporušenou a divokou sibiřskou divočinou. Během cesty Mášejskou dolinou jsme potkali jen dvě ruské výpravy, jinak nikde nikdo. Z okolních údolí padají vodopády kalných ledovcových vod. Oblast Severočujského hřebenu (v černém rámečku) patří mezi nejzaledněnější oblasti Altaje. Katuňský hřeben (nalevo) je sice nejvyšší a nejrozlehlejší, avšak v Severočujském hřebeni najdeme údajně největší objem ledu. I přesto však led ubývá i v těchto oblastech (tuto mapu jsem převzal ze studie věnující se globální změně klimatu).
Největší ledovec - Mášejský - měří 8 km a díky své bílé barvě se zdá, že na tom ještě není tak špatně (umírající ledovce se zabarvují všudypřítomnou skalní sutí do šeda). Modrá barva upozorňuje na značné stáří ledu. Tohle jezírko také kdysi vytvořil ledovec. Dnes nám jezírko a strmé svahy čelní morény poskytly příjemný úkryt pro stavbu stanů. A proč si také nezchladit chůzí rozpálené nohy v chladivé vodě s teplotou 2°C? No nekecám :)
Ráno nás vítá další nádherný den. Jako stvořený k přechodu přes vysoké horské sedlo. Opouštíme tohle milé jezírko... ...a pod ledovými vrcholy čtyřtisícových velikánů pokračujeme v trase. Kdyby Altaj nebyla tak z ruky, věřím, že by se jednalo o velmi atraktivní lezeckou oblast. Ale je to nutné? Buďme rádi, že jsou stále na světě místa, kde noha člověka ještě mockrát nekráčela. A to je on! Nejvyšší vrchol Severočujského hřbetu, 4 137 m vysoký Mášej Báš.
Vždyť to jezírko vypadalo tak lákavě! Co na tom, že voda měla jen 1°C :D Osvěženi se vydáváme na pochod po ledovci. Sluníčko peče a mačky se v rozbředlém sněhu boří nepříjemně hluboko. Almas je altajský sněžný muž, Almaska zase sněžná žena. A my jednu takovou na ledovci potkali. Věřte tomu, nebo ne :) Nižné Šavlinské sedlo leží ve výšce 3500 m n. m. I přesto, že se tato výška může zdát malá, mohu směle říct, že to bylo nejtěžší sedlo, které jsem kdy překonal. Závěrečné lezení po čtyřech přes sněhová pole a kamenou suť s plnou polní na zádech dá zabrat. Pohled na druhou stranu odhalil, že sestup bude ještě o něco obtížnější. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v sedle, uprostřed této liduprázdné pustiny, potkali 4 mladé Rusky a jednoho Rusa. Sedlo přecházeli v "teniskách", zcela nepřipraveni na obtížnost terénu. Po prvních sebevražedných pokusech (tj. sejít 300 m dlouhý ledový svah v teniskách) jim naštěstí došlo hrozící nebezpečí. Nakonec jsme jim snesli batohy po suťovitém hřebínku a děvčata i se svým průvodcem byla zachráněna.
My jsme se touto záchranou akcí sice značně zdrželi, ale lepší pochodovat v noci, než být svědkem nějaké nešťastné události v horách daleko od civilizace. Kvapem přebíháme ledovec, brodíme ledovcovou řeku a pokračujeme kamenitou dolinou do doliny Šavlo. Pozdě večer za soumraku stavíme stany a znaveni uleháme po náročném dni. Ráno se budíme do dalšího krásného dne. Sice oblačnost a sílící vítr napovídá, že se blíží změna počasí, ale nám to nevadí a rozhodujeme se pro "odpočinkový den". Jen o pár set výškových metrů níže se nám otvírá úchvatný pohled na Nižné Šavlinské jezero - jeden z klenotů Altaje. Nad jezerem se tyčí 3 900 metrů vysoká hora Krasavica a Skazka (=pohádka). Názvy více než přiléhavé.
U jezera si stavíme stany a užíváme si krásného dne. Voda v jezeře je studená a azurově modrá. Nevím, zdali do něj sypou modrou skalici, ale efektní je to dost :) V lesích kolem jezera žijí burunduci, čiperní hlodavci příbuzní se severoamerickými čipmanky. Naštěstí nejsou tak dotěrní a tak nechali naše potraviny na pokoji. Květena je zde také překrásná. Místní ladoňka. foto328dd
Odpoledne se počasí začíná kazit a my podnikáme výšlap na lehko k hornímu Šavlinskému jezeru v bezprostřední blízkosti hory Krasavice. Přes noc nám intenzivně prší a ráno se budíme do oblačného dne. I pokračujeme dál horskou tajgou v dolině Šavlo. Tento den jsme sice párkrát zmokli, ale co by to bylo za výlet bez deštíku :) Večer se počasí lepší a my od stanu pozorujeme krásné skály nořící se z mlh.
Další zajímavý pohled se nám naskýtá, když jeden ze členů procházející skupiny ruských turistů chce překročit řeku. Má psa a ten se bojí vody. Páníček si ho naloží na koně a hurá do řeky. Pes řve, pán drží, pes se škube, kůň se plaší, pes padá do vody a po chvíli jej následuje i jeho pán. No co vám budu povídat, dopadlo to dobře a pes se možná i naučil nebát vody :) Poslední den přechodu stoupáme po rozlehlých pláních předhůří. Z oblých kopců se ukazují výhledy na rozkvetlé louky i jezernaté vrchoviště za nimi. Také se nám odkrývají poslední výhledy na mohutný masiv Severočujského hřebenu. Potkáváme místní průvodce, kteří čas od času vozí na koních skupiny ruských turistů k Šavlinskému jezeru.
Také mladá pasačka krav žene stádečko z pastvy. I my sbíháme z plání s výhledem na Kurajský hřeben do údolí řeky Čuja. Po náročném, několikahodinovém sestupu stavíme stany poblíž řeky Čuja. Na druhou stranu řeky vede dřevěná lávka, na které přes víkend vybírají místňáci drobný polatek za přechod. I to je zde možné :) Naší cílovou destinací je vesnička Čibit. Při vstupu nás vítá rudý environmentalista s hláškou: "Ber s sebou odpad". No my jsme si ho donesli :-) Trek Mášejským a Šavlinským údolím patří k tomu nejlepšímu, co ruská Altaj může nabídnout. Na téměř 100 km cesty jsme nastoupali a naklesali téměř 4000 výškových metrů a viděli jsme divoká údolí, čisté řeky, ledové štíty, průzračná jezera a hlavně jsme zažili neopakovatelnou svobodu poutníků sibiřskou divočinou!