Naličevským parkem

Náš první trek přírodním parkem Naličevo leží kousek severně od Petropavlovsku Kamčatského. Pro vstup (narozdíl od národních parků, do kterých se platí velké vstupné a jsou zde dlouhé čekací doby) stačí jednoduchá turistická registrace. Celý trek je vlastně okružní trasou kolem 3456 m vysoké Korjacké sopky s možností výstupu na 2741 m vysokou sopku Avačinskou. Hned na začátku potkáváme místního strážce přírody, který kontroluje naše permity pro vstup a varuje nás před medvědy. Slunce svítí, komáři vesele bzučí a nám je blaze. Sice vlečeme na hřbetu přes 20 kg, ale noříme se do nádherně zelené kamčatské divočiny. V této části Kamčatky je tajga březová, tedy převažují porosty břízy bělokoré.
V údolích zde břízy dosahují úctyhodných rozměrů, které jsem nikde v Evropě neviděl. V některých místech jsou břízy suché.. ...o kousek výš jsou čerstvě olistěné - jaro se zde dostává pomalu. Na trase je několik strážcovských chatek (kordonů) v jejichž blízkosti se doporučuje stanovat. Mostky a cesty jsou v poměrně dobrém stavu s přihlédnutím k tomu, že sotva slezl sníh. Turistické značky tu však nečekejte.
Sice nejsme ani v 1000 m n. m., ale přesto jsou tu ještě haldy sněhu. V sedle Pinačevo (1160 m) se nám otevírá široký výhled na Naličevskou dolinu a sopky, které ji obklopují. V okolí sedla žije několik rodinek roztomilého sysla Paryového. Byli velice zvědaví a málem nám prohledali batohy se zásobami. Sasanková nadílka v sedle. Za chvíli sjíždíme po sněhových polích do doliny, ze které se na druhé straně tyčí sopka Dženžur (2285 m) a Županovský vulkán (2958 m).
Županovský vulkán je velice aktivní sopka na druhé straně přírodního parku, jejíž poslední erupce z roku 2017 zanechala na jejích svazích pruhy lávy a sopečného prachu. Pod našima nohama se zelené chomáčky kýchavic vehementně snaží prorazit hlubokou vrstvou sněhu. Čím jsme níže, tím více zima ustupuje a s úžasnou intenzitou přichází jaro. Jako v pohádce! Do šumění zelených bříz a zpěvu ptactva prosvítá jasné letní Slunce. Obzor lemují vulkaničtí velikáni v čele s obřím kuželem Korjacké sopky.
Kromě ní se ještě jedná o vulkány Arik a Aarg z tzv. Avačinsko – Korjacké skupiny vulkánů. I když se nám šlape dobře, jsme rádi, když na sklonku dne přicházíme do "Centrálního kordonu". Jedná se o kemp, kde mají sídlo strážci parku a je zde několik chatek a stanovací místa k přespání. Zdejší stanovací místa za moc nestojí (do kempu daleko, hrbolatá zem a spousta komárů), ale jsou tu jiné atraktivity. Protože se nacházíme v údolí ze všech stran obklopeném sopkami, není divu, že zde ze země vyvěrá mnoho horkých pramenů. Tento má dokonce 80°C.
Takový malý Yellowstone... Voda odtéká úzkým přírodním korýtkem a o kousek dál již částečně ochlazená napájí horkou lázeň. Hned jsme do ní celí lační vlezli, komárů nedbaje. Až posléze nám bylo řečeno, že voda má vysoký obsah arsenu (rusky myšiak) a že se v ní nedoporučuje koupat déle, než 10 minut. No co, čvachtali jsme se tam bezmála půl hodiny, někteří tu vodu i ochutnali a nic nám z ní nebylo :-)) Další 3 luxusní termální bazénky jsou o kousek dál. Tentokrát už bez arsenu a v kombinaci s ledovou vodou řeky Naličevo to byl mimořádný zážitek! Řeka Naličevo a její okolí.
Na loukách a v okolních lesích kvete začátkem léta neskutečné množství rostlin. Tmavočervené zvonky... ...modré sibiřské kosatce.. ...ale hlavně pestrobarevné orchideje, které málo úživné bažinaté půdy vyhledávají. Milým překvapením byl vzácný střevlíčník Cypripedium yatabeanum podobný našemu střevlíčníku pantoflíčku.
Ovšem největším údivem nás naplnil střevlíčník velkokvětý (Cypripedium macranthon), jehož jméno nelže, srovnáte-li jej s jeho menším žlutým brantrancem. Tento druh je chráněný i v Rusku a je zahrnut do Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy CITES. Po dopoledním odpočinku se však vydáváme dál po naší trase kamčatskou březovou tajgou. Korjacká sopka (3456 m n. m.) se nám zase přibližuje a my můžeme obdivovat ledovcové splazy na jejích severních úbočích. Tento stratovulkán je málo aktivní. Jeho jedinou současnou aktivitou jsou fumaroly nacházející se v prasklinách ze severní strany, blíže k vrcholu. Severní část vrcholu tvoří pozůstatky starobylého kráteru o průměru 500 m který je vyplněn ledovcem. Vulkán se chová klidně, poslední jeho mírně zvýšená aktivita byla v roce 2009. Západní část vrcholu sopky je charakteristická kruhovitým pozůstatkem mladšího kráteru o průměru 180 – 200 m po okrajích s vystupujícími ostrými skalnatými hroty s výškou 20 – 30 m. I když je vulkán nedaleko od města Petropavlovsku, nebývá alpinisty tak často navštěvován. Nejenom z hlediska jeho náročnosti výstupu, ale především kvůli bezpečnosti výstupu. Velmi často zde padají samo uvolněním kameny. V bahně i na sněhu často nacházíme pobytový znak zdejšího největšího obyvatele. Medvěd kamčatský (Ursus arctos beringianus) je jeden z největších poddruhů medvěda hnědého. Je podobný medvědu grizzlymu, jen má mírnější povahu.
Dorůstá délky až 2,5 metru a dosahuje hmotnosti až 640 kilogramů (rekordní jedinec), nicméně průměrná váha bývá výrazně menší (kolem 300 kg). Jeho hlavním zdrojem potravy jsou lososi každoročně táhnoucí ke svým trdlištím. Živí se i různými bobulemi a ořechy. I když víme, že kamčatský medvěd lidi nežere, jsme obezřetní. Po cestě se snažíme dělat hluk, abychom se případnému setkání s "huňáčem" vyhli. Při koncentraci stop se člověk neubrání pocitu, že medvědi jsou všude kolem. Pravda, kamčatská populace medvěda čítá přes 10 tis. kusů. Dřevěná boudička jako známka civilizace nám proto dělá radost. Navíc v boudičce vyvěrá pramen minerální vody chutí podobné naší Vincentce. Zůstáváme zde přes noc. Jen pozor - uvnitř chajdy se kvůli zvýšené koncentraci CO2 spát nesmí!
Další den pokračujeme nesnadným terénem dál. Máme před sebou nejtěžší část treku - 30 km divočinou, hlubokými koryty a po sněhových pláních. Tři Mušketýři. Slunce žhne a odráží se od nekonečných sněhových plání. Nad námi se zadumaně tyčí kužel Korjacké sopky. O notný kus dál se vynořuje Avačinská sopka, na jejíž úpatí máme v plánu dnes složit hlavy. Uběhne ještě mnoho hodin namáhavé chůze po sněhu, kdy se vulgarismy typu "Je ale bohapustá jebačka!" stávají běžnými...
...když konečně stavíme stany v Avačinském sedle. Uf, dalo nám to zabrat, ale jsme tu, obklopeni z obou stran dřímajícími draky! Druhý den ráno vstáváme překvapivě odpočatí a protože je nádherné počasí, neváháme a vyrážíme na vrchol Avačinské sopky. Z koberců mochen tyčí se pravidelná Korjacká sopka. Mochny střídá sníh a sopečný tuf. Vrchol Avačinské sopky je na dosah! Výstup ze sedla patří mezi středně náročné túry, mačky však nepotřebujeme, protože sníh není zmrzlý. A jsme tady! Avačinská sopka je se svou výškou 2741 m sice nižší, než sopka Korjacká, ale z návštěvnického hlediska je mnohem zajímavější. Je to velmi krásný vulkán - na sklonu kužele se z jižní a západní strany rozprostírají velká lávová pole černého zbarvení střídající se s poli lávového tufu tmavě červené barvy. Tato netypická hornina dostala název podle místa svého vzniku – avačit.
Černá a červená lávová pole ostře kontrastují s kanárkově žlutými sirnými poli, bílým sněhem a blankytnou oblohou. Všude síra! Z vrcholu se nám odkrývá impozantní pohled do téměř 400 m širokého kráteru. Původní vulkán vznikl desítky tisíc let nazpět, v té době byl vyšší jak v.Korjacký. V těchto dávných dobách byla aktivita provázená velmi silnými erupcemi při kterých došlo k úplnému zničení velké časti jeho masívu kužele. Vznikla kaldera o průměru asi 4 km. Okolo pěti tisíc let nazpět se postupnými novými erupcemi začal z kaldery postupně vytvářet nový kužel, který zde stojí dodnes. V roce 1991 proběhla velmi silná erupce, která překvapila nejenom nepřipravené obyvatele blízkého Petropavlovsku, ale i vulkanology. Kráter se zaplnil lávou, která dosáhla výšky samého okraje dřívější kaldery. Malá část lávy se vylila na jižní svah. Od té doby už vulkán neprojevil žádnou zvýšenou aktivitu. I přesto se nám celou dobu honí v hlavě úvahy typu: "Jsme na vrcholu aktivní sopky, to černé pod námi je lávový špunt, a stačí málo a ten špunt vylítne jako ze šampáňa a my s ním..."
A tak doufáme, že sopka bude během naší přítomnosti dál nerušeně klimbat a nechá nás, titěrné mravence, procházet se po svém vrcholu. Nezbytná vrcholovka a hurá dolů! A jak jinak než po zadku. Nahoru jsme lezli 3 hodiny, dole jsme byli ani ne za hoďku. Má nejvyšší naměřená rychlost pohybu - 43 km/h. U stanu stačilo jen vyměnit mokré kalhoty a pokračujeme dál. Scházíme do Avačinského kempu, kde se dá přespat a právě sem jezdí jednodenní zájezdy s turisty z Petropavlovsku, které jsme na vrcholu sopky potkali. Chytit "stopa" a svézt se v turisty přeplněném KAMAZu se nám nepodařilo a tak nám nezbývá, než ještě jednu noc strávit v divočině.
A ještě že jsme zůstali, přišli bychom o zážitek. Zatímco si kuchtíme večeři a zima je jak v psírně (od sněhových polí vane ledový vítr), náhle vzhlédnu a hele... MEDVĚD! Asi 400 metrů od nás z houští si to vyšlapuje huňáč. Štráduje si to tundrou dosti obezřetně - co kdyby ho ti lidé u stanů chtěli zastřelit? Podle všeho je to několikaroční mlaďoch, který se nedávno vyhrabal z brlohu a teď hledá potravu.  Na lososy si musí ještě počkat (tah ryb ještě nezačal). Obchází nás uctivým obloukem a mizí za kopcem. My však pro jistotu zahrabáváme potravu hluboko do sněhu. Poslední den treku se nese ve znamení monotónního pochodu vyschlým korytem od sopek na asfaltku. Asfaltka = Civilizace. Jdeme stopovat! Do Petropavlovsku je to odtud ještě 15 km, ale hned druhé auto nám zastavuje a milá paní nás přesouvá zpět k Fimovi.
Na závěr resumé: 120 km dlouhý trek Naličevským parkem nabízí pestrou paletu kamčatské divočiny zasazené do úžasné scenerie několika mohutných vulkánů. Bonusem je výstup na aktivní Avačinskou sopku. Jedná se o fyzicky poměrně náročný pochod, který nám trval 6 dní. Trek můžeme vřele doporučit.